Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Energetická krize, podražující elektřina a také dotace způsobily v Česku nový solární boom. Na trh vstupuje množství nových firem, přesto poptávku nezvládají pokrýt, říká šéf Solární asociace Jan Krčmář.
Energetické firmy rozesílají v posledních měsících klientům dopisy s nemilou zprávou: zálohy stoupají o desítky i stovky procent. Spolu s prudce podražujícími energiemi roste atraktivita fotovoltaiky: návratnost investice se výrazně zkracuje, a pomoci si lze navíc dotacemi.
Už dnes se ale čekací lhůty mohou pohybovat až v měsících, a to i přes skutečnost, že se na lukrativní trh vrhá nebývalé množství nových instalačních firem. Domácnosti mohou mít do budoucna ještě větší problém. Kvůli splnění cílů evropského Zeleného údělu bude nutné stavět také velké elektrárny, které „vysají“ část trhu právě na úkor malých, méně zajímavých zakázek pro panely na střechy domů. „Také obchodníci s technologiemi mohou upřednostnit velké instalační firmy. To by odsálo kapacity pro rodinné domy,“ upozorňuje výkonný ředitel Solární asociace Jan Krčmář.
Pozorovali jsme velký růst zájmu ve dvou vlnách. První přišla už loni na podzim, když skokově podražila elektřina. Tehdy výrazně stoupl zájem o solární energii především u domácností. InstalačníOdhlásit se firmy nám hlásily, že mají najednou patnáct až dvacet zakázek za stejnou dobu, kdy mívaly jednu nebo dvě. Pomohla tomu také nová pravidla dotačního programu Nová zelená úsporám, která byla pro žadatele i instalační firmy jednodušší a výhodnější.
Ta přinesla druhou vlnu zájmu, která se projevila také u firem. Ty si uvědomily, že se hraje o úplně jiné množství energie, protože možná bude chybět ruský plyn. Takže k cenovému argumentu přibyl ještě bezpečnostní – kvůli hrozbě, že by energie mohla nejen podražit, ale dokonce úplně chybět.
Už loni na podzim museli někteří z nich vyvěsit na web upozornění, že nové zakázky přijímají třeba až od letošního května. Po solárním boomu byznys klesl a řada firem skončila, zůstal jich relativně nízký počet. Teď je poptávka naopak obrovská a čekací doby dlouhé. Zároveň se k nám každý týden hlásí nějaká nová firma, kterou jsme dosud neznali.
Ano, vznikají i malé firmy, kdy se několik elektrikářů rozhodne, že se chtějí pustit do instalace fotovoltaiky, a založí si firmu. Příležitosti si ale všímají také velké skupiny, které chtějí stavět domácí nebo střešní elektrárny, další o tuto možnost rozšiřují své služby. Trh se doplňuje o nové kapacity. Kvůli tomu se prodloužily i čekací lhůty na povinné certifikační zkoušky, které instalační firmy musejí mít. Kromě nových společností se ale do Česka vracejí firmy, které se v posledních letech specializovaly na elektrárny v zahraničí.
Loni se na českém trhu postavilo zhruba 62 megawattů a byly to skoro výhradně domácí instalace. Letos díky Národnímu plánu obnovy roste zájem u firem. Mnoho firem si pořizuje fotovoltaiku i bez dotací. Celý segment roste raketovou rychlostí, ale vyčíslit to bude možné až na konci roku.
Na to se špatně odpovídá, protože dotace existují. Ale víme, že si lidé žádají o dotace na věci, které by možná nutně nepotřebovali. Dnes je například skoro každá domácí elektrárna s baterií, ale ne všechny ji využijí. Připravují se třeba do budoucna na elektromobilitu. Takže u domácností hraje dotace důležitou roli – vzít si úvěr na půl milionu, nebo na 250 tisíc, to už je rozdíl.
Tam záleží na konkrétním případě. Ale třeba v Praze v minulosti nebyl na dotace nárok, a přesto vzniklo několik projektů střešních solárních elektráren. Mají ale pak samozřejmě delší návratnost.
Je velký rozdíl mezi návratností u rodiny s dětmi, kde jsou celý den doma a energii spotřebují, a rodinou, kde je dům přes den prázdný. Zásadní roli hraje také to, jestli má rodina elektromobil a díky fotovoltaice šetří na pohonných hmotách. Obecně, dřív byla návratnost kolem deseti let, dnes – pokud máte systém dobře naplánovaný, a navíc získáte dotaci – to může být mezi pěti a osmi lety. Ale zdůrazňuji, že jde o průměr, protože každá rodina je úplně jiná a rozdíly jsou velké.
Průměrná velikost elektrárny loni byla šest kilowattů a ta v českých podmínkách vyrobí ročně šest megawatthodin elektřiny. Takže si každý může snadno spočítat, jakou má spotřebu a cenu a jaká bude návratnost.
Stavět velké elektrárny bude naprosto nutné. Stávající české cíle hovoří o tom, že má solární energie do roku 2030 vzrůst o 1900 megawattů. To se ještě před rokem nebo dvěma zdálo jako velmi ambiciózní cíl. Ale jak vidíme, zvládnout se to dá. Finance na to jsou, zájem firem i domácností taky, je i kde stavět – v Česku existuje spousta brownfieldů, kde se dá stavět.
Jsme v situaci, kdy je omezený počet instalačních firem a lidských kapacit a také panely nebo střídače se mohou stát nedostatkovým zbožím. Problém pro domácnosti může nastat i kvůli tomu, že instalační firmy budou upřednostňovat velké projekty. Místo toho, aby udělaly ročně dvě nebo tři stovky domácích elektráren, upřednostní třeba tři velké elektrárny, které se stavějí rychleji a jednodušeji. I obchodníci s technologiemi mohou upřednostnit velké instalační firmy. To by odsálo kapacity pro rodinné domy.
Povolovací procesy pro stavbu mohou být úzkým hrdlem pro velké projekty. Obávám se, že narazíme na problémy s územním plánováním. Navíc jsou letos komunální volby, takže si nedělejme iluze… Velké solární elektrárny nejsou populární.
V Česku máme specifikum solárního boomu z roku 2010. Kvůli němu jsou soláry u značné části lidí nepopulární, přestože nové zdroje se stavějí jinde a jinak, často bez dotací. A pak existuje předsudek, stereotyp o výstavbě solárních elektráren na kvalitní zemědělské půdě. Tam se ale velké elektrárny stavět nebudou, jedinou výjimkou je takzvaná agrivoltaika, kde se budou zároveň pěstovat plodiny. Zdroje se ale jinak plánují na méně kvalitní zemědělské půdě kategorie tři až pět. Navíc se můžeme bavit také o tom, že značná část kukuřice, kterou vidíme na polích, neskončí na talíři, ale někde v energetice. Totéž platí pro řepku.
Evropští výrobci měli většinu ještě před dvanácti až patnácti lety, postupně ale skončili. V současné době tak evropská produkce pokryje nepatrný zlomek. Panely se vyrábějí z drtivé většiny v Asii, konkrétně v Číně. V Evropě výrobců mnoho není, vyrábějí se tu často třeba atypické panely – barevné, designové a podobně. Alternativou je Turecko, které se do fotovoltaiky pouští, protože cítí šanci nahradit zčásti právě Čínu.
Chystají se evropské projekty, které by chtěly vyrábět půl až jeden gigawatt ročně. Například v Polsku byl loni nárůst 2,5 gigawattu za rok, takže to pokryje malou část.
Například v Německu se vyrábí vodík a křemík, konkrétně ho produkuje firma Wacker-Chemie. Takže i část surovin pro panely by se mohla v budoucnu těžit a vyrábět v Evropě, abychom snížili závislost na Číně. Na evropské půdě se návrat do Evropy hodně řeší, pochybuju, že by se tím do takové míry zabývali třeba výrobci elektroniky.
Bude. Třeba firmy si fotovoltaiku pořizují kromě úspor na energiích také kvůli pocitu, že dělají něco pro snižování emisí. A panely z Číny se vezou lodí přes polovinu zeměkoule, navíc není jasné, v jakých podmínkách se vyrobily. Firmy si uvědomují, že by se s tím mělo něco dělat, a budou ochotné připlatit třeba patnáct procent. Například u nás jsme se ale do závislosti na Číně paradoxně vmanévrovali částečně sami.
Je to velký paradox. V Českém Krumlově funguje firma Fronius, která vyrábí střídače do solárních elektráren. To jsou součástky, které elektrárnu de facto řídí. Vyváží je do celého světa, jak pro malé, tak pro velké elektrárny. Ale v Česku je nemůžeme použít, protože tu máme takzvané měření po fázích. To se používá jen u nás a v Portugalsku, jinde funguje takzvané součtové měření. Českému výrobci se nevyplatí vyrábět tuto „specialitu“ pro dva malé trhy, takže nakonec my musíme asymetrické střídače dovážet z Číny. Dobrovolně jsme se dostali do situace, kdy nahráváme Číně, místo abychom podpořili českou firmu zaměstnávající stovky lidí.
V krátkém horizontu to možné nebude, ale ve střednědobém horizontu už by mohla být schopna pokrýt třeba třicet procent potřeb.
