Existuje v Africe země, kterou si můžete projet sami autem z půjčovny, kde je bezpečno na silnicích i mimo ně, kde je hodně zvířat, málo lidí a pokud možno žádný plastový odpad v otevřené krajině? „Tak to sis ten seznam ale hodně zúžil,“ odpověděli na moji otázku shodně tři čeští zoologové, kteří znají Afriku jako svoje boty z desítek výprav. Moje láska k africké přírodě je sice dlouholetá, ale ryze platonická – až do tohoto léta jsem nebyl jižně od Asuánu.

„Máš na výběr vlastně jenom ze dvou zemí: Botswany a Namibie. Kolik máš peněz?“ odpověděl protiotázkou jeden z oslovených. Když se dozvěděl, že bych nerad překonával šestimístnou hranici, lehce ironicky pravil: „Tak to sis seznam zúžil na Namibii. Ale země je to krásná, za relativně rozumné peníze a Etoša tě uchvátí.“ Po návratu říkám, byla to dobrá volba.

Nosorožec ve volné přírodě

Namibie, v letech 1884 až 1915 bývalá německá kolonie Deutsch-Südwestafrika, kterou od první světové války až do získání nezávislosti roku 1990 spravovala Jihoafrická republika, je ideální zemí na safari po vlastní ose. Na ploše asi desetkrát větší než Česko žije jenom něco přes dva a půl milionu lidí a zvěře je tu skutečně požehnaně. Je to jediné místo v Africe, kde najdete nosorožce mimo oplocené rezervace, ve skutečně volné přírodě, a těch černých tu dnes žije díky přísné ochraně zdaleka nejvíc na celém kontinentu. Nádavkem tady naleznete největší slony v Africe, s trochou štěstí uvidíte i levharty a gepardy a nespočet kopytníků od žiraf přes dva druhy zeber až po maličké antilopky dikdik.

foto Michala Filipová

„Instagramových“ míst je tu „neúrekom“, od druhého největšího kaňonu této planety Fish River na jihu přes nekonečný „bushveld“ (křovinatou savanu) lemovaný dramatickými pohořími či solnou pánev v národním parku Etoša až po nejstarší poušť na světě Namib se stometrovými dunami spadajícími do vln Atlantského oceánu. V pobřežních lagunách jsou hejna plameňáků, na plážích statisícové kolonie lachtanů a v moři velryby keporkaci, delfíni a kosatky. Na seznamech vizuálně nejatraktivnějších světových destinací se Namibie zpravidla vejde do první desítky.

Suchá země

Proč je tolik zvířat právě v Namibii? To je dílem klimatická a dílem historicko-právní záležitost, již stojí za to trochu rozebrat. Namibie je vysloveně aridní země, nejsušší na jih od Sahary. Na většině území tak nelze spolehlivě pěstovat zemědělské plodiny. Kdyby to šlo, byla by hustota zalidnění neporovnatelná a pro africkou megafaunu by samozřejmě nebylo ani zdaleka tolik místa.

Pokud nepočítáme řeku Oranje na hranici s Jihoafrickou republikou na samém jihu, jsou celoročně tekoucí vodnaté řeky až na úplném severu podél hranice s Angolou, Zambií a Botswanou. Vyšší dešťové srážky, které umožňují například pěstování obilnin, spadnou jen v úzkém pásu na severovýchodě země. Na stovkách tisíc kilometrů čtverečních tak lze extenzivně chovat skot, kozy nebo ovce ve velmi nízkých hustotách na kilometr čtvereční; v periodicky se opakujících suchých letech pastviny rychle degradují. V těchto ekosystémech dovede přežít velká druhová diverzita volně žijících savců, kteří využívají rostlinnou biomasu suchých savan s křovitým a nízkým stromovým porostem efektivněji než dobytek, pokud se dostanou k nevysychajícím napajedlům, kde se mohou napít. To platilo zejména v dobách, kdy mohla stáda divokých býložravců volně migrovat, což už bohužel ani v podstatné části Namibie kvůli oplocení farem nejde. Tyto přírodní podmínky ale najdete na milionech kilometrů čtverečních i jinde v Africe, a zvěře je tam přesto mimo vybrané solidně chráněné rezervace minimum.

foto Michala Filipová

Rozdíl je v ekonomicko-právním konstruktu zásadního významu, respektive v odpovědi na otázku, komu patří zvěř a jak se s ní hospodaří.

Namibie představuje výjimku, neboť ještě za apartheidu zde zákony – stejně jako v Jihoafrické republice a Rhodesii (dnešním Zimbabwe) – přiznaly v roce 1967 vlastníkům farem, tedy bělošským kolonistům, právo k vlastnictví volně žijící zvěře na jejich pozemcích. Jako soukromý majetek měla hodnotu, s níž s výjimkou zvlášť ohrožených druhů typu černých nosorožců (ti jsou na soukromé farmy propůjčováni státem) mohou vlastníci v rámci pravidel nakládat. Tedy lovit zvířata na maso, pro kůže nebo na trofeje, prodávat je živá v aukcích, ukazovat je na svých pozemcích turistům… A protože farmy se smíšeným chovem dobytka a divoké zvěře nebo přímo specializované „game ranche“ začaly zejména s rozvojem lovecké a fotografické safari turistiky vynášet víc než čistě dobytčí farmy, jejich počet stoupal.

Zvířata hlavně za plotem

Nejlépe „zazvěřená“ část Namibie je tedy za plotem, na soukromých „freehold farms“. V roce 2004 na nich žily čtyři pětiny tehdy dvoumilionové populace zvěře, počítáno od velikosti prasete savanového nahoru. Farem jsou na celkové výměře téměř 300 tisíc kilometrů čtverečních tisíce. Podél namibijských silnic se co pár kilometrů objeví odbočka k branám nějakého „game ranche“ nebo „jagd farm“ s výměrou často přesahující deset tisíc hektarů.

Poznáte je snadno: ty, na nichž je chována zvěř, mají „kudu fence“, dvoumetrový plot s několika nataženými dráty a dřevěnými plaňkami umístěnými v různé výši, nazvaný podle druhé nejhojnější zdejší antilopy, která by cokoli nižšího překonala s elegancí sobě vlastní. V Namibii jich žijí stovky tisíc, dospělí samci váží čtvrt tuny a mají jedenapůlmetrové spirálovité rohy. Střet auta s touto antilopou je něco, čemu se chcete za každou cenu vyhnout. Proto se také jízda vozem po setmění důrazně nedoporučuje, je na vlastní riziko a bez šance na úhradu případných škod na půjčeném vozidle pojišťovnou.

foto Michala Filipová

Již nezávislá Namibie v roce 1996 rozšířila platnost legislativy přiznávající právo ke komerčnímu užívání zdrojů i na domorodá etnika na tradičních komunálních neoplocených územích, pokud si zřídí sdružení a prokážou způsobilost ve svých „conservancies“ udržitelným způsobem hospodařit, zpracovat tomu odpovídající plány, držet protipytlácké hlídky a dodržovat kvóty ročního odlovu. Některé „conservancies“ jsou úspěšné, udělují partnerům koncese pro zřizování poplatkových lovišť a turistických resortů a chudým komunitám to přináší podstatný ekonomický prospěch.

Zřizování „conservancies“ na komunálních územích přineslo zotavení populací divoké zvěře i v otevřené krajině: žila na nich velká stáda zeber, antilop, žiraf a zvedly se i stavy slonů, nosorožců a velkých šelem.

Pak však v letech 2013–2019 přišlo drtivé sucho, které na celém severozápadě Namibie vedlo k vysokému úbytku kopytníků v domorodých „conservancies“, kde nikdo nemá peníze na přikrmování drahým dovezeným senem nebo vojtěškou a výstavbu napajedel z hluboko vrtaných studní. Stáda domácího dobytka i volně žijící zvěře v postižených oblastech se z toho doteď nestihla vzpamatovat. Projel jsem stovky kilometrů, aniž bych viděl jedinou antilopu, zebru nebo žirafu v liduprázdné krajině, kde jich před pár lety bývala hojnost. Byla by to velmi smutná výprava, kdybych předtím neviděl Etošu.

Etoša, jedinečná, nenahraditelná

Americký obchodník jménem Gerald McKiernan, který navštívil oblast kolem solných plání obrovského vyschlého jezera Etoša v roce 1876, po sobě zanechal svědectví: „Ani kdyby všechny menažerie světa vypustily všechna svoje zvířata, nedá se to porovnat s tím, co jsem tady viděl.“ To bylo asi čtvrtstoletí poté, co se na toto území dostali s domorodými průvodci první Evropané, švédský cestovatel Karl Johan Andersson a Brit Francis Galton. O 31 let později první civilní guvernér Německé jihozápadní Afriky Friedrich von Lindequist vyhlásil v roce 1907 Etošu a přilehlé oblasti směrem na severozápad až k Atlantiku podél řeky Kunene, tvořící hranici s portugalskou Angolou, za „Wildreservat Nummer 2“.

Dnešní jižní a jihovýchodní vstupy do národního parku Etoša v Okaukuejo a Namutoni byly vojenské pevnůstky, které mimo jiné hlídaly veterinární hranici, jež měla zabránit šíření nemocí dobytka po decimující epidemii dobytčího moru. Ta ve značné části Afriky koncem 19. století důkladně zredukovala stáda domácího skotu, ale i kaferských buvolů a řady druhů antilop. Výměra přes osmdesát tisíc kilometrů čtverečních tehdy znamenala největší chráněné území na světě. Velitel jedné z posádek byl zároveň instalován jako první správce rezervace.

První sčítání zvěře bylo ovšem provedeno až za Jihoafričanů v roce 1926 a omezilo se na oblast na východě, neboť zbytek byl v podstatě dopravně nedostupný. Překvapí to, ale v Etoši tehdy nenašli žádné slony ani nosorožce a počet žiraf odhadli na pouhých sto kusů.

Praktické věci

• V Namibii je čisto, což je v rozvojových zemích zázrak nikoli malý. Kolem silnic je méně plastového odpadu než u nás, také u těch asfaltových vidíte uklízecí čety každých pár kilometrů. Za čtrnáct dní jsem neviděl benzinovou pumpu, u které by nebyla čistá toaleta. Litr benzinu nebo nafty byl na přelomu července a srpna 2023 v přepočtu za 24 korun.

• Hlavní silniční tahy jsou asfaltované a ve velmi dobrém stavu, v řídce obydlených oblastech však musíte i na hlavních tazích počítat s „gravel“ nebo „salt roads“. Ty jsou sice udržované, ale cestovní průměr na rozsáhlých úsecích snižují často mnohakilometrové úseky s „roletou“ a jezdit po zvlněném povrchu osmdesátkou si troufnou jen řidiči s plnohodnotnými teréňáky anebo blázni.

• Policejní kontroly jsou časté, po vlně pytláctví, která loni připravila Namibii o 84 nosorožců, byly zejména kolem jejího epicentra v okolí národního parku Etoša zpřísněny. Ale turisty nebuzerují a policisté se chovají zcela profesionálně.

• Je zde opravdu bezpečno, když po setmění nepokoušíte v osídlených oblastech osud a chováte se příčetně, můžete vyloučit jakýkoli problém. Mimo obydlené oblasti se nedoporučuje jezdit v noci kvůli zvěři, ale i ve dne se vyplatí jezdit opatrně, problémy působí hlavně auta se zahraničními turisty z kontinentální Evropy, kterým občas dělá potíže přeorientovat se na ježdění vlevo. Silniční piráti se zde nevyskytují a řidiči náklaďáků vám ukážou, kdy je můžete bezpečně předjet. V terénu je mimořádným štěstím, pokud nepropíchnete pneumatiku, zkušení borci jezdí se dvěma rezervami. Mějte alespoň jednu a pečlivě při převzetí vozu zkontrolujte nejen rezervu, ale i potřebné nářadí.

• I v malých tržních městečkách jsou samoobsluhy Sparu nebo jihoafrických řetězců se sortimentem, který odpovídá běžné nabídce u nás s tím rozdílem, že v úseku masa je nabídka famózních steaků z hovězího a zvěřiny. Většinou mají i teplý úsek s hotovými jídly. Ceny jsou citelně nižší než v Česku, pokud kupujete místní nebo jihoafrické zboží, a totéž platí i pro restaurace.

• Specialitou je biltong – sušené hovězí maso nebo zvěřina. Nabídka vína ve „wine storech“ díky sousední Jihoafrické republice čítá stovky položek s velmi přijatelnými cenami a vynikající kvalitou. V případě piva je znát německá menšina, neboť se tady ještě pořád pár značek vaří podle bavorského Reinheitsgebotu z 16. století. Místní berou velmi úkorně, že největší zdejší pivovar loni ovládl Heineken, ale čepovaná Hansa je vyloženě dobré pivo.

• Lidé jsou příjemní a nejčastějším gestem je palec nahoru.

• Jeďte, dokud je čas. Kéž by to vydrželo navěky.

Hranice rezervace se různě posouvaly podle politické potřeby (kvůli vytvoření kmenových území po vzoru jihoafrických bantustanů), turistika začala po druhé světové válce, v roce 1956 se začaly vrtat studny, které v umělých napajedlech celoročně zajistily vodu. Bez ní by totiž nemohla zvířata přežít, neboť jejich migrační koridory postupně přerušilo oplocení, dokončené počátkem sedmdesátých let. V té době také byla výměra parku zredukována na současných 22 tisíc kilometrů čtverečních.

Fauna národního parku byla postupně doplňována lokálně vyhubenými druhy. V šedesátých a sedmdesátých letech sem bylo vypuštěno padesát černých nosorožců odchycených na severozápadě Namibie (dnes je jejich populace v Etoši největší na světě; přesné číslo se tají, ale zřejmě bude lehce pod dva tisíce kusů). Ještě později se vrátili do parku bílí nosorožci, dovezení z Jihoafrické republiky, kteří byli v Namibii vyhubeni již v 19. století. Dnes jich v celé Namibii žije asi 1200.

Sloni se vrátili sami

Některé reintrodukce se nepovedly vůbec, třeba vypuštěná stáda antilop koňských a vraných nepřežila, jiné naopak vyšly famózně. Například v případě antilop impal černočelých, které patří k endemitům v severozápadní Namibii a přilehlé části Angoly a dnes jsou k vidění po celé Etoši, kde žije polovina celosvětové populace.

Druhy závislé na migraci, jako pakoně žíhaní a zebry Burchellovy, zaznamenaly velký populační úbytek, ale v případě zeber stále uvidíte jejich velká stáda táhnoucí podél solného jezera.

Shutterstock.com

Sloni z Etoše platí za největší v Africe, mohutní samci dorůstají výšky až čtyř metrů, ale mají překvapivě malé a často poškozené kly, zřejmě kvůli některým chybějícím minerálům ve výživě. Do Etoše se sice vrátili sami, ale trvalo jim to sedmdesát let. Ještě v roce 1952 jich bylo v Etoši pouhých padesát až šedesát. Dnes jich jsou tři tisíce a dávají stromové vegetaci parku zabrat. Regulace jejich počtu odstřelem se v posledních desetiletích neuplatňuje.

Park je i po zmenšení výměry obrovský, přes 22 tisíc kilometrů čtverečních, podél jižní hranice je přes osmdesát napajedel, kde se v období sucha soustřeďuje většina zvířat. Hlavní spojnicí je udržovaná štěrková silnice, v období sucha sjízdná bez problémů i osobními auty. Většina návštěvníků však přijíždí do parku vozy s náhonem na všechna kola, umožňujícími zajíždět i k pozorovacím stanovištím po cestách, které jsou v podstatně horším stavu. Navštívit větší část napajedel a projet park od východu na západ či opačným směrem by zabralo týden a bylo by se na co dívat, neboť jednotlivé druhy zvířat se podle oblastí liší (například horské zebry jsou k vidění jen na západní straně kolem kempu Dolomite). Alespoň trochu poctivé prozkoumání jihovýchodní čtvrtiny parku zabere tak tři dny. Důležité je mít ve vlastním zájmu respekt vůči nařízení, že z auta kromě nikterak hojných oplocených odpočívek a kempů nesmíte vystoupit. Koneckonců lvů zde žije více než tři sta a na auta jsou sice zvyklí, ale na člověka mimo vůz nikoli.

Lidové vstupné

Ubytovat a najíst se lze v několika kempech uvnitř parku, kde jsou k dispozici jak chatky různého standardu, tak tábořiště pro terénní vozy se stany. Lepší vybavení a úroveň služeb lze najít v soukromých kempech a „game lodges“ za hranicemi parku, což je vykoupeno faktem, že do setmění musíte park bezpodmínečně opustit a vrátit se až po úsvitu. Tím se připravujete o možnost pozorování života u těch napajedel, která jsou u oplocených tábořišť uvnitř parku, kde ubytovaní hosté mohou bezpečně, a hlavně bez omezení pozorovat život u napajedla v noci a při úsvitu, kdy k nim chodí nosorožci a sloni a celé defilé kopytníků a šelem včetně lvů.

Vstupné do parku je ve srovnání s východoafrickými rezervacemi v podstatě lidové, za auto se platí asi šedesát korun za den a za osobu necelé dvě stovky. Lze koupit povolení ke vstupu, na kolik dní chcete. Všechny „lodge“ uvnitř i vně parku nabízejí za rozumné ceny „game drives“ s průvodci, z nichž mnozí poskytnou velmi kvalifikovaný výklad a znají ta správná místa.

Kdo se pozorně dívá a jezdí pomalu, bude odměněn – máte garantovanou šanci vidět deset druhů antilop, pravidelně žirafy, pštrosy, stovky zeber, stáda slonů s mláďaty, občas i gigantické samotářské sloní býky, s trochou štěstí nosorožce obou druhů, lvy, hyeny a gepardy a možná i leoparda. A do toho kulisu solné pláně, která je tak ohromná, že je vidět z vesmíru. Tak jednou za deset let se za vydatného období dešťů zaplní vodou a mělké jezero přiláká stovky tisíc plameňáků, pelikány a kvanta dalších druhů vodního ptactva.

Cestou z Windhoeku do Etoše jsou četné soukromé rezervace, které jsou důkladně zazvěřené a nabízejí k vidění speciality, například sledování leopardů, kteří mají obojek s vysílačkou, a k tomu třeba scenerii barevných skalních útvarů, což v Etoši neuvidíte.

Míst, která stojí za to vidět, je nejen v Namibii spousta, ale Etoša je na celé planetě jenom jedna. 

Shutterstock.com

Postkoloniální příběhy

Většinu rozlohy Namibie tvoří velmi suché oblasti a původní obyvatelstvo představovala etnika lovců a sběračů, Sanové („Křováci“), Namové a Damarové, kteří dokonale využívali limitovaných přírodních zdrojů. Ještě dávno před příchodem Evropanů je z úrodnějších oblastí vytěsnily pastevecké kmeny, chovající hovězí dobytek, kozy a ovce a tam, kde to srážky dovolovaly, pěstující proso („mahangu“) a další zemědělské plodiny, dnes zejména kukuřici.

Příchod Evropanů, Búrů z Jižní Afriky a od konce 19. století Němců po vytvoření kolonie Deutsch-Südwestafrika v roce 1884, znamenal překreslení mapy využívání přírodních zdrojů dnešní Namibie. Valná část bonitnějších pastvin byla zabrána bílými farmáři, což se neobešlo bez četných povstání a první genocidy ve 20. století, spáchané Němci na kmeni Hererů. Přes porážku Němců jihoafrickými vojsky hned na začátku války a internaci za druhé světové války německá menšina v zemi zůstala dodnes, je ekonomicky velmi silná a některá města nesou její výraznou pečeť. V hlavním městě Windhoeku mají dodnes boční ulice německé názvy včetně „Strasse“, ale hlavně to platí pro přímořský Swakopmund, kde spolu starousedlíci hovoří převážně německy a centrum má zachovalé stavby z přelomu 19. a 20. století včetně pár budov ve „Fachwerku“, zatímco nová předměstí připomínají přímořskou Kalifornii raných devadesátek.

Ministrem důležitého resortu zemědělství je etnický Němec, který předtím řídil resort financí. Vláda Spolkové republiky Německo se za genocidu xkrát omluvila, ale reparace odmítla. Do Namibie nicméně směřuje masivní příliv rozvojové pomoci a také investice do nových zdrojů energie. Němečtí turisté se zde cítí jako doma, po covidu se vrátili v plné síle, marketing je letos v zimě cíleně lákal i na útěk od drahých energií. Pro německé seniory je Swakopmund „nejjižnější resort na Baltu“, kde lze příjemně strávit zimu v takřka domácím prostředí pod africkým sluncem.

Namibii se přezdívá „bohatá země plná velmi chudých lidí“ a má opravdu strašidelný Giniho koeficient měřící příjmové nerovnosti, po Jižní Africe druhý nejhorší na světě. Bílá menšina má v podstatě evropský životní standard, domorodci v odlehlejších regionech musejí vyžít s dolarem na den.

O smířlivém naturelu zdejších obyvatel svědčí to, že jsem zde potkal bílé Jihoafričany, kteří se sem stěhují kvůli bezpečnostní situaci. Napětí způsobené tím, že jen malá část farem bělochů byla vykoupena a přerozdělena, je pod povrchem, turista si ho nevšimne.

Je velmi dobrou otázkou, co ze země udělá nejen její ohromný potenciál obnovitelných zdrojů energie, protože kombinace větrné a solární energie je zde skutečně fenomenální. Příliv peněz slibují i nová naleziště ropy v přímořském šelfu na jihu země. Snad se bohatství podaří rozdělit rovnoměrněji, neboť slumy kolem větších měst bobtnají a vidět čisťounký a zjevně bohatý Swakopmund na přímořské straně dálnice a chatrče na té odvrácené směrem k poušti Namib není úplně povzbudivý obrázek.