Moje tělo, moje volba (My body, my choice), zní slogan, jímž ženy progresivního smýšlení (především) na obou březích Atlantiku dávají najevo svůj zájem o převzetí reprodukčních práv do svých rukou. Je to zcela v souladu s dlouhodobým západním trendem posilování práv jednotlivce. Není to však bez úskalí.

Na jedno z těch vážnějších upozorňuje Melissa Kearneyová, ekonomka z MIT (a feministka) v nové knize The Two-Parent Privilege. Popisuje v ní význam manželství a definuje jej negativně, vyčíslováním škod, které vznikají jeho absencí.

Knížka o 200 stranách předkládá „provokativní, daty podložený argument ve prospěch manželství, který ukazuje, jak jeho úpadek vedl k řadě ekonomických problémů – problémů, které rozdělují americkou společnost a ze skupin zranitelných obyvatel udělaly ještě zranitelnější“, říká autorka na přebalu knihy. 

Že je takové tvrzení provokativní, je asi důležitější než dílo samo. Instituce svobodného mateřství je v USA takřka nedotknutelná. V tamních progresivních kruzích – ale nejen v nich – má status potvrzující úspěch feministického hnutí a jeho tažení za zrovnoprávněním žen ve společnosti. Toto tažení (v aplikaci na reprodukční práva) prosazuje myšlenku, že volba, zda být svobodnou matkou, matkou žijící s partnerem „na psí knížku“, nebo matkou provdanou, náleží výhradně ženám – odtud slogan citovaný v úvodu tohoto textu.

Špatné výsledky

Tato myšlenka si pochopitelně našla mezi americkými ženami (i mnohými muži) vděčné publikum. Kdo by nechtěl více volnosti v rozhodování? Horší je, že některé z důsledků této myšlenky přinášejí negativní výsledky všem Američanům, mužům i ženám, píše Kearneyová. „Domácí nepřítomnost otce má zjevně přímý vliv na výsledky dětí – a to nejen kvůli ztrátě rodičovského příjmu,“ říká.

„Je třeba kvůli dětem obnovit a podporovat normu domácností o dvou rodičích,“ plyne jí z toho logický závěr. Nakolik je realistický, je jiná věc, stejně jako fakt, že obnova starých norem je utopická a autorka žádné jiné řešení nenabízí.

Ani tak by taková tvrzení neměla nikoho šokovat. Vážený senátor z druhé půle 20. století Daniel Patrick Moynihan řekl ve své proslulé zprávě o černošských rodinách z roku 1965 totéž – a kdo by se oháněl rasismem, může rovnou zmlknout, protože Moynihan se opíral o výzkumy, které mnohem dříve provedli černošští sociologové, například E. Franklin Frazier.

Stejnou problematikou jako Kearneyová se v současnosti zabývají třeba knihy renomované feministické autorky Lindy Waiteové Argument pro manželství: Jak naše kultura oslabila rodiny nebo Oddělené a nerovné rodiny v postmanželském věku od mnohokrát dekorované socioložky Kay Hymowitzové.

Přesto Kearneyová říká, že psaní této knihy jí připadalo jako velké profesní riziko, protože její kolegové mají tendenci vyhýbat se řešení role rodinné struktury v diskusích o sociální nerovnosti a dívají se svrchu na ty, kteří tak činí. „Moje tvrzení, že se o tom nediskutuje, pravděpodobně odráží situaci v kruzích, ve kterých se pohybuji, tedy v akademické obci, která je samozřejmě liberální,“ řekla. „V těchto kruzích budí toto téma časté rozpaky.“

Čísla rozhodně důvod k rozpakům nabízejí. V roce 1960 se v USA narodilo neprovdaným matkám pouze pět procent dětí, kdežto v roce 2019 to bylo téměř padesát procent. Americké děti mají největší pravděpodobnost na světě, že budou žít pouze s jedním rodičem. Autorka s tímto sílícím trendem spojuje nejrůznější negativní společenské jevy, politickou polarizací počínaje a probíhající drogovou krizí konče.

Konzervativce neberou vážně

Obává se zároveň, že ji lidé (především kolegové vědci) přestanou brát vážně, protože si ji zaškatulkují mezi konzervativce, což je – ať už právem, či nikoli – v akademickém světě současných Spojených států silný handicap.

„Je nešťastné, že jsme dospěli do bodu, kdy se ustrašení sociologové zajímají spíše o popularitu než o sledování faktů, zvažování důkazů a podávání zpráv o zjištěních,“ komentuje to deník The Wall Street Journal. „A co hůř, zdá se, že to, co vás udrží v dobrém postavení v akademických kruzích, má více společného s politickou korektností vašeho výzkumu a méně s jeho přesností nebo užitečností. Pro příliš mnoho vědců akademiků se integrita stala druhořadým zájmem.“