Vzácná shoda centrálních bankéřů: zpomalení ekonomiky je horší než inflace
Úrokové sazby zůstaly během posledních dnů po celém světě v klidu. Znamená to ovšem ve skutečnosti jen jedno: nikdo neví, co bude dál.
„Jsme odhodláni dosáhnout takového nastavení měnové politiky, které bude dostatečně restriktivní, aby se inflace časem snížila na dvě procenta, a zatím si nejsme jisti, že jsme takového nastavení dosáhli,“ mírnil šéf Fedu Jeremy Powell všeobecný optimismus. | foto Profimedia.cz
Americký Fed ponechal klíčové úrokové sazby na 22letém maximu (podruhé po sobě) a zároveň nevyloučil, že by v budoucnu mohl sáhnout k dalšímu zpřísnění měnové politiky. Šéf centrální banky Jerome „Jay“ Powell navíc co nejhlasitěji zdůraznil, že o opačném kroku, tedy o snižování sazeb, vůbec neuvažuje, protože americká ekonomika zůstává silná. Co to znamená?
Byl to moment nebývalé shody mezi většinou centrálních bankéřů světa – období zvyšování sazeb skončilo. Členové Rady guvernérů ECB (Evropské centrální banky) ji na schůzce v Athénách oslavili tancem na melodii z filmu Řek Zorba, když se předtím jednomyslně dohodli, že ponechají sazby poprvé po patnácti měsících v klidu.
I ti největší jestřábi mezi evropskými bankéři souhlasili s rozhodnutím upustit od dalšího zdražování peněz, protože inflace v eurozóně již dostatečně poklesla. „Byla to nejklidnější diskuse za mnoho měsíců,“ citoval guvernéra řecké centrální banky Janise Sturnarase list Financial Times, „je zřejmé, že jsme měnovou politiku zpřísnili dostatečně.“
Americká ekonomika roste…
Fed a ECB nebyly ve svých rozhodnutích osamoceny. Stejně jednaly Bank of Canada a Bank of England: nechaly svou měnovou politiku beze změny, podobně jako většina dalších centrálních bank od České republiky po Nový Zéland. Pouze některé rozvíjející se trhy (například Brazílie nebo Polsko) své sazby snížily.
Taková shoda ovšem částečně maskuje nestejné výchozí pozice Fedu a ECB. Ve Spojených státech roste ekonomika relativně utěšeně – kromě samotného růstu HDP to potvrzují i dílčí čísla o spotřebitelských výdajích a o pracovním trhu.
Fedu tak zůstala inflace jako primární starost. „Jsme odhodláni dosáhnout takového nastavení měnové politiky, které bude dostatečně restriktivní, aby se inflace časem snížila na dvě procenta, a zatím si nejsme jisti, že jsme takového nastavení dosáhli,“ mírnil šéf Fedu Powell všeobecný optimismus.
Konec zvyšování sazeb může totiž mezi investory na důležitém dluhopisovém trhu vyvolat dojem, že stran inflace mají velké světové ekonomiky vyhráno. Sven Jari Stehn, hlavní ekonom Goldman Sachs pro Evropu, k tomu říká: „Roste názor, že problém inflace je nyní pod kontrolou – a řekl bych, že oprávněně.“
… evropská přešlapuje na místě
Mezi samotnými předsedy centrálních bank však onen optimismus (až na zmíněný athénský oslavný tanec) schází. V posledních dnech prezidentka ECB Christine Lagardeová i Andrew Bailey z Bank of England nadále trvali na tom, že další zvyšování sazeb zůstává na stole, přestože existují známky toho, že růst spotřebitelských cen polevuje.
Problém eurozóny spočívá v tom, že její ekonomika ve třetím čtvrtletí poklesla meziročně o 0,1 procenta, zatímco inflace poprvé po více než dvou letech klesla pod tři procenta. To by za normálních okolností vyvolalo tlak na přímé snížení sazeb – jenže evropská ekonomika je zároveň pod různými inflačními tlaky (cenami energií počínaje a válkou v Izraeli konče).
Bod minimální důvěry
Konec nepřetržitého zvyšování sazeb tak nemusí znamenat, že inflaci odzvonilo. Může znamenat pouze tolik, že zpomalující ekonomika je v tuto chvíli v Evropě urgentnější problém než hrozba inflace. Jinak řečeno, Jay Powell a Fed mají nyní volnější ruce než Lagardeová a její kolegové v ECB.
Joseph Gagnon, bývalý člen vedení Fedu, který dnes působí v Petersonově institutu pro mezinárodní ekonomiku, říká, že centrální banky se nyní nacházejí v „bodu ohybu“ a že se jedná o bod minimální – spíše než maximální – důvěry ve vlastní předpověď.
„Když víte, že jste pozadu za křivkou a že je lepší rychle zvýšit sazby, abyste to dohnali, máte velkou důvěru, že konáte správně,“ citují jej Financial Times. „Ale když se blížíte k místu, kde si myslíte, že jste možná udělali dost a možná ne, jste si méně jisti dalším krokem. A právě tam jsou centrální banky dnes.“
Svatý grál centrálních bankéřů
Bankéři by proto nyní potřebovali nechat ekonomiku běžet po svém, aby mohli zjistit, jakým směrem se ubírá. K tomu by ovšem museli nalézt svatý grál, po němž marně pásly generace jejich předchůdců. Jde o takzvanou neutrální úrokovou míru, přezdívanou „R-star“. To jest imaginární ideální sazba, která ekonomiku (po očištění od jednorázových vlivů) ani nepovzbuzuje, ani nezpomaluje.
Bankéři se domnívají, že ji nemohou ani přímo pozorovat, tím méně ovlivnit; jejich úkolem je pouze snažit se jí přiblížit. Odhady o její výši se naneštěstí různí i mezi jednotlivými pobočkami amerického Fedu; medián odhadu činí 2,3 procenta, ale dolní hranice je 1,4 a horní hranice 3,6 procenta.
To je asi tak užitečné, jako když se dozvíte, že vám autobus jede někdy mezi jednou odpoledne a devátou večer: je to sice pravda, ale moc vám to nepomůže.
