Bankovní rada minulý týden opět ukázala, že se nebojí, a znovu překvapivě překonala očekávání trhů při zvyšování svých základních sazeb. Skok o tři čtvrtě procentního bodu je projevem odhodlání, s nímž chtějí centrální bankéři bojovat s inflací, ačkoli se právě v této horké chvilce ocitli ve velmi nepohodlné politické pozici, kdy prezident rozhoduje o novém guvernérovi i o dalších členech bankovní rady a dává přitom celkem zřetelně najevo, že se mu jestřábí politika ČNB pranic nelíbí.
I přes to, že v ekonomické obci pochybovačů o nevyhnutelné nutnosti utahování měnové politiky zas tak moc nebylo. Z těch známějších stojí za zmínku asi jen Jan Švejnar, který se v české ekonomice nemýlí úplně zřídka. Po posledním razantním kroku se už asi řada analytiků leká zpomalení růstu, ale bez něj prostě inflaci porazit nelze.
Terapie úroky
Varování před stagflací způsobenou příliš vysokými úroky jsou projevem nepochopení tohoto nebezpečného a bolestivého jevu. Zkušenost ze sedmdesátých a osmdesátých let ukazuje zcela jasně, že stagflaci vyvolala vysoká nákladová inflace po ropném šoku, na nějž centrální banky nereagovaly odpovídajícím způsobem. Vysoké ceny energií a rostoucí tlaky na mzdy devastovaly nabídkovou stranu ekonomiky a znemožňovaly racionální rozhodování o investicích.
Až Paul Volcker našel odvahu naordinovat bolestivou šokovou terapii extrémně vysokých úroků. Pokud se chceme té bolesti vyhnout, je nezbytná včasná a tvrdá reakce. S inflací se to prostě má tak, jak to už dávno pojmenoval Milton Friedman – „only money matters“. Je to peněžní jev, který odráží to, jak jsou do ekonomiky pouštěny peníze.
V době, kdy se hojně diskutuje o takzvané moderní monetární teorii, ale i mainstream má pocit, že inflace už není hrozbou, jakou bývala, bývá Friedman považován za starou veteš. Ale málo platné, když ta veteš zcela nepochybně funguje. Pochybovači nechť si udělají výlet do Turecka.
ČNB není sama
Pokud by se nyní ČNB s utahováním měnové politiky zastavila, byla by to vážná chyba, protože v těchto měsících se nákladové tlaky z drahých energií přenášejí do dalších cen, a především do mzdového vyjednávání. Ekonomika zatím na sazby stále příliš nereaguje, jak potvrzují data.
Slabost v tuto chvíli, kdy máme v březnu nezaměstnanost stále na úrovni 2,4 procenta a volných pracovních míst je o polovinu více než uchazečů o práci, by mohla vést k tomu, že odvedená práce by byla z velké části promrhána.
ČNB také už dávno není ve svém úsilí mezinárodně osamocená, jak dříve řada lidí argumentovala. Naposledy pár hodin před naší centrální bankou reagoval americký Fed zvýšením své sazby o půl procentního bodu, což se už po desetiletí nestalo, a jde tak fakticky o připuštění zjevné skutečnosti, že Amerika své protiinflační tažení drobet zaspala a teď bude muset dohánět.
Zásahu proti inflaci se tak nyní obává už jen ECB, pro niž je prioritou uchování společné měny a znehodnocení úspor obyvatelstva ji zdaleka tolik netrápí. Ale svému osudu se nevyhne a Evropané za to zaplatí.
