Vzpomínka na reaganomiku a stagflace, které se nevyhneme

Můžeme mít své názory na to, jak to je s těmi úroky a zda jsou, či nejsou dost vysoko, ale o tom, že potřebujeme fiskální restrikci, tak nějak intuitivně většina z nás nepochybuje.

To samozřejmě neznamená, že se nemůžeme mýlit. Před pár dny nabídl alternativní pohled komentátor Wall Street Journal James Freeman. Připomněl recesi, která zasáhla USA právě před čtyřiceti lety poté, co Paul Volcker ve Fedu i s podporou prezidenta Reagana prosadil prudké zvýšení úrokových sazeb, které vedlo k ukončení ošklivé inflační dekády. 

Okénko povolební příležitosti

Jedním z nejdelikátnějších makroekonomických manévrů v současnosti je, jak se dopracovat k nižší inflaci s minimální ztrátou květiny v podobě ekonomického růstu.

Jedním z nejdelikátnějších makroekonomických manévrů v současnosti je, jak se dopracovat k nižší inflaci s minimální ztrátou květiny v podobě ekonomického růstu.

Vláda pak prakticky souběžně udělala úplný opak toho, co bychom mohli považovat za protiinflační politiku. Plošně snížila daně a razantně deregulovala s cílem zvýšit nabídku v energetice a automobilovém průmyslu.

Následoval pád do recese. Přesně v polovině volebního období ekonomický propad Reagana silně politicky ohrožoval a vzhledem k situaci byl mnohými komentátory odepisován. Na konci roku 1982 byla reaganomika prohlašována za neúspěšnou. Jenže o kvartál později začala největší jízda americké ekonomiky v její moderní historii a za rok 1983 vzrostl HDP o 4,6 procenta. Následovalo šest let boomu s nízkou inflací.

Cenové stropy jsou zlo. Tedy pokud nechcete prázdné regály a nakonec ještě větší drahotu

Příklady z Maďarska či Polska, kde zastropovali ceny, ukazují, že cenové regulace dopadnou vždy stejně – růstem státního dluhu, nedostatkem zboží a následně ještě vyššími cenami.

Příklady z Maďarska či Polska, kde zastropovali ceny, ukazují, že cenové regulace dopadnou vždy stejně – růstem státního dluhu, nedostatkem zboží a následně ještě vyššími cenami.

Ano, nepochybně také nárůst státního dluhu, který ještě znásobil program hvězdných válek, díky němuž ale ve studené válce kapituloval Sovětský svaz a my získali svobodu. 

Dnes si podobný manévr nemohou dovolit Američané a my už vůbec ne. Ale ty deregulace nic nestojí. Jenže stačí se podívat na výsledky českého předsednictví EU, abychom pochopili, že deficity jsou proti nezlomnému trendu utahování regulačních šroubů dětskou hrou.

Ukončení prodejů aut se spalovacími motory v roce 2035 akcelerované normou Euro 7. Rozšíření emisních povolenek v průmyslu a jejich zavedení pro domácnosti a dopravu. Zavedení protekcionistického uhlíkového cla, které zdraží ocel, cement, sklo a většinu materiálů, jež kvůli evropským regulacím dovážíme už dávno, a sníží jejich dostupnost. A daně? Ty se budou samozřejmě zvyšovat. A jako vždy to odskáčou firmy. A domácnostem budeme dávat dávky, abychom posílili poptávku. 

Fakt si ještě někdo myslí, že inflace brzy odezní a nastanou opět časy skvělé prosperity?

Zlí Američané nás zase bijou. Anebo by Evropa spíš měla přemýšlet, kde udělala s plynem chybu?

Evropská unie selhává, a to mnohem vážněji než za covidu. Američané za to nemohou, ale jejich byznysu se to jistě hodí

Evropská unie selhává, a to mnohem vážněji než za covidu. Američané za to nemohou, ale jejich byznysu se to jistě hodí