Jak vypadala česká krajina v teplých a poměrně suchých oblastech před pár tisíci lety, než se dominantním druhem ovlivňujícím její tvář stal člověk? Dost možná nejlepší představu dostanete, když zajedete do rezervací velkých kopytníků nedaleko středočeských Benátek nad Jizerou a Milovic. Vznikly za cenu nezměrného úsilí, ale velmi přijatelných finančních nákladů na dvou místech bývalého vojenského újezdu.

Tam, kde se před pětatřiceti lety střílelo a jezdilo s tanky na cvičištích obrovské sovětské posádky, se dneska pasou zubři, zpětně šlechtění pratuři a ex moorští koně. Každá rezervace je trochu jiná. Ta s pratury a koňmi přímo hraničí s městem Milovice, pro návštěvníky jsou k dispozici dvě vyhlídky přímo na pastviny.

Osobně dávám přednost méně frekventované „zubří“ rezervaci u Benátek. Zaparkujete u sportovního areálu pro motokros a cyklotrialové dráhy, projdete nijak zvlášť výjimečným lesem a najednou se před vámi otevře pohled na něco v Česku opravdu nebývalého. Lesostep s porosty hlohů, které přecházejí v mozaiku více či méně vypasených luk, kde se to hemží životem.

Orba granátem

Střelnice a tankodromy měly z hlediska přírody jednu podstatnou výhodu - zatížena byla ve skutečnosti jen malá část území. A hlavně - granáty tam sice padaly, ale vyhnulo se jim intenzivní zemědělství, a tak se trochu paradoxně staly nejen u nás, ale třeba i v sousedním Německu a ve všech vyspělých zemích nečekanými útočišti mnoha druhů rostlin a živočichů, které by jinak zemědělská výroba vytěsnila.

Odsun sovětských vojsk pro přírodu znamenal jedinečnou šanci, ale bez těžké techniky, která strhávala drn a semenáče náletových dřevin, vše rychle zarůstalo křovinami a třtinou, včetně louží po průjezdech těžkých vozidel v rozbahněném terénu nebo periodických jezírek v kráterech po vybuchlé munici.

Michal Köpping

Někdejší překvapivá biodiverzita, která se uchovala na bývalých vojenských cvičištích, začala před očima ochránců přírody mizet. Hledali se „levní údržbáři“, kteří by dokázali zabránit zarůstání, obnovili rostlinná a živočišná společenstva bez potřeby rozrývat terén těžkou technikou. Dobrá otázka je, jak to u nás v teplých částech Česka vypadalo před příchodem člověka, který začal zemědělsky hospodařit, vykácel lesy, začal pěstovat plodiny a všude, kde se dalo, se páslo. Venkov byl malebný, a jak jsme v tomto miniseriálu psali, již před první světovou válkou se jeho tvář pokoušely zachovat různé okrašlovací spolky. Ale co bylo před ním, odkud se vzalo to druhové bohatství stepních suchých trávníků, kdo jej vytvářel a udržoval, když teď za pár let začnou opuštěná pole a louky zarůstat?

Krávy žerou jinak

Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že to bylo působení velkých stád kopytníků. Jejich návrat byl proto nejlevnější odpovědí, jak vzácný ekosystém „bezlesí“ zachovat. Co si budeme povídat, jejich přitažlivost pro návštěvníky je argumentem pro trvalou ochranu přírody, na niž se tlačí zábor půdy pro jiné využití. Stejně jako všude jinde i u nás platí, že „nature pays, nature stays“. Nechat rezervaci spásat ovcemi nebo hovězím dobytkem nejen že neplní úplně stejnou ekologickou funkci (žerou jinak, něco jiného), ale není to ani trochu srovnatelné s tím, když uvidíte na vlastní oči stádo zubrů.

Zubří býci jsou totiž fenomenálním zosobněním síly (největší „změřený“ měl 920 kilo) a jsou největšími evropskými suchozemskými savci. Pochopitelně vyžadují respekt, ale přes ohradu na vás ani náhodou nezaútočí, mimo říji nebo období, kdy matky ochraňují malá telata, jsou vlastně klidní.

Tito „megaspásači“, kteří kromě travin rádi okusují i křoviny a stromy, se v evropské ochraně přírody znovu dostávají do módy. Přestože ve volné přírodě po první světové válce vyhynuli, dnes jejich počet překročil osm tisíc kusů a dál rychle roste, většinou ve volných a polodivokých chovech, tedy v rozsáhlých oplocených rezervacích či oborách.

Michal Köpping

V Česku platili stovky let za vyhubený druh a s polodivokým chovem se začalo v oboře Židlov u Ralska (také bývalá vojenská střelnice) až v roce 2011, v roce 2015 byli potom vysazeni do rezervace kopytníků u Benátek nad Jizerou. Zatímco v Židlově je jich kolem 40 a obývají se stovkami jelenů a muflony druhou největší oboru v republice s 3876 hektary, u Benátek dosáhl jejich momentální počet po narození mláďat 32 kusů.

Od letoška mohou zubři využívat dalších 120 hektarů, čímž se celková výměra oplocené rezervace v Benátkách zdvojnásobila a představuje poměrně rozsáhlou oblast lesostepi. Do ní se díky pastvě zubrů a koní vrátili motýli, luční ptáci i koroptve, zajíci, daří se i plazům. Zmnohonásobil se počet kvetoucích bylin - za pouhé dva týdny jich biologové napočítali 111 druhů tam, kde dřív vládly černé skládky zarostlé třtinou a kopřivami. Krásná proměna.

Zubr a car

Historicky prvním novodobým chovatelem zubrů na území bývalého Československa byl kníže Christian Kraft Fürst zu Hohenlohe-Öhringen, který si pořídil 15 tisíc hektarů na dnešní Tatranské Javorině, na což si vydělal ve slezských dolech na zinek v dnešním opolském vojvodství. Zubři jsou na Slovensku od konce 50. let chováni v oboře v Topoľčiankách, ale dnes i ve volné přírodě v Nízkých Beskydech na polsko-slovensko-ukrajinské hranici.

Christian Kraft patřil k několika příslušníkům vysoké evropské šlechty, kteří ve svých loveckých revírech či oborách chovali zubry (na prvním místě byl samozřejmě ruský car Mikuláš II. v Bělověži a na severním Kavkaze). Řada z nich však v dobovém zaujetí křížila zubry s americkými bizony, tak jako se to dělalo i na Javorině, hlavním důvodem byla lepší životaschopnost hybridů, kteří se dobře množili.

Poslední potomek javorinského chovu - samice s třemi čtvrtinami bizoní krve - skončil v pražské zoo jako jeden z prvních chovanců. V té době ovšem zubři vyhynuli jak v Bělověži (1919), tak na Kavkaze (1927) a v zoologických zahradách jich zůstala hrstka. Navracení zubra do přírody se datuje k roku 1940, kdy byli zubři (s malým podílem bizoních genů) znovu vysazeni na severním Kavkaze, přežili válku a po ní velmi dobře prosperovali. V roce po rozpadu Sovětského svazu (1991) jejich počet na Kavkaze dosáhl patnácti set kusů, zakrátko se však populace pod vlnou pytlačení (používalo se i helikoptér) opět zhroutila na 150 kusů. Od té doby se díky lepší ochraně jejich počet na Kavkaze opět zvyšuje. V Polsku, kde je zubr doslova národním zvířetem, byli v roce 1954 opětovně navráceni do volné přírody v národním parku v Bělověži, kde dnes žije na obou stranách polsko-běloruské hranice největší stádo zubrů na světě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.