Skutečnost, že praktické znalosti ekonomie Jany Venezuely Maláčové jsou nepřímo úměrné prestiži londýnské LSE, kterou prý absolvovala, je notoricky známá. Nyní k tomu přibyly mezery ve znalostech nedávné historie. Trochu to vypadá, jako by ji dějepis na základce učila soudružka učitelka Semelová. Její nápad, že současné potíže mladých s bydlením vyřeší stát tím, že to vezme pevně do ruky jako za Husáka, způsobuje u pamětníků výbuchy smíchu.

Na rozdíl od Maláčové totiž vědí, že na sídlištích sice vznikaly mraky panelových bytů, nicméně průměrná čekací doba na nájem státního bytu v Praze činila nějakých patnáct let. Samozřejmě s patřičnou tlačenkou či tlustou obálkou se to dalo zkrátit.

O něco lepší to bylo s družstevním bydlením, kde se k bytu dalo dostat do pěti šesti let, pokud jste chodil na brigády kátrovat písek, míchat beton a jezdit s kolečkem. Lhostejno, zda jste byl prodavačka v samoobsluze, nebo akademik. Brigádní hodiny bylo třeba odpracovat. Samozřejmě zadarmo. Bez levné pracovní síly to, Janičko, fakt nešlo, jako to nejde dnes.

Stát pak držel bydlení pevně v rukou celá devadesátá léta až do poloviny první dekády tohoto století, kdy naši regulaci nájmů zrušil Evropský soud. Po celou tu dobu bylo možné získat nájemní bydlení pouze nelegálním odkupem dekretu od šťastného nájemníka nebo za neregulované nájemné v některých soukromých bytech. A toto neregulované nájemné bylo v poměru k tehdejší výši platů dražší, než je v současnosti.

Jana Maláčová a levičácká partička kolem ní jsou živoucím dokladem klasické moudrosti, že lidská zkušenost je nesdělitelná.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.