Velká rezignace

Když na začátku loňského roku začalo být zjevné, že koronavirová nákaza přeroste v pandemii hodnou toho jména, začali politici od Buenos Aires po Šanghaj vymýšlet, jak virus podržet pod krkem a zároveň co nejméně ublížit ekonomice. Jako první ekonomická starost se jevilo zahnání téměř stoletého přízraku Velké krize. Bez masivních státních zásahů se skutečně světem mohla znovu přehnat vlna zuřivé chudoby.

Vyspělým ekonomikám od té doby trochu otrnulo, alespoň v bezprostředním slova smyslu: na nejhorší scénář dlouhodobé masové nezaměstnanosti a chronicky slabého růstu většinou nedošlo. Naopak došlo k tomu, že trh s lidskou prací doznal v různých podmínkách různých (a výrazných) změn.

S největší pravděpodobností jsme teprve na začátku těchto změn (jako koneckonců vždycky). Co však je nápadné na první pohled, je vzájemná rozdílnost těchto změn, rozdílnost dopadů protipandemických opatření a následné státní podpory ekonomice na jednotlivé oblasti geografické i demografické.

Nemakáme

Ve Spojených státech a v Británii (a do jisté míry v dalších západních zemích) vznikl paradoxní, kontraintuitivní efekt: nezaměstnanost se držela či drží relativně vysoko, přestože zaměstnavatelé shánějí – mnohdy dost zoufale – lidi, kteří z různých důvodů nejsou. V Americe tomu začali říkat Velká rezignace, tedy masové opouštění hůře placených pracovních pozic. Člověk ale nemusel za moře, aby podobný efekt mohl sledovat. „Přijmeme pomocnou sílu do kuchyně, 2000 Kč – směna,“ skvěl se zjevně neklidnou rukou psaný nápis na restauraci na náměstí v Sušici, jednom z frekventovaných českých turistických středisek. Byl tam celý letošní červenec, než se kdosi nekvalifikovaný uráčil pracovat za plat, který v přepočtu na plný úvazek stál vysoko nad celostátním průměrem.