Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Světové ekonomice hrozí odliv japonských investic ve výši 3,5 bilionu dolarů
Kazuo Ueda měl na pondělní ráno naplánováno, že poprvé zasedne do křesla guvernéra Bank of Japan, japonské centrální banky. Nebylo mu co závidět. Měl za úkol zbavit se prakticky všeho, co za posledních deset let dokázal jeho předchůdce Haruhiko Kuroda; ale nejen to. Zároveň měl zařídit, aby to vypadalo, že se vlastně nic nemění, a především nepoškodit japonskou ekonomiku, která na Kurodově díle stojí.
Kurodův odkaz se jmenuje levné peníze. Ty měly zbavit japonskou ekonomiku deflačních tlaků, které zemi hrozily nepřetržitě od krachu dnes nechvalně známé „bublinové ekonomiky“ v roce 1990. Když v roce 2013 nastoupil do úřadu (jmenoval ho tehdy nově zvolený premiér Šinzó Abe), Kuroda byl sebedůvěra sama. Bank of Japan během dvou let zdvojnásobí svá aktiva a napumpuje do hospodářství země tolik peněz, že to bude stačit na kýženou dvouprocentní míru inflace, tvrdil.
O deset let později může dnes již bývalý šéf BoJ říci, že dosáhl svého – ačkoli to stálo jednu pandemii, globální krizi dodavatelských řetězců a ruskou invazi na Ukrajinu. Spotřebitelské ceny rostou zhruba o čtyři procenta ročně, což je nejvíc od ropného šoku v roce 1981. Ekonomové však takový stav považují za vrchol: globální ceny komodit, které tlačí inflaci, aby postupovala co nejrychleji, přestaly stoupat, a dokonce klesají.
Kurodův recept byl relativně jednoduchý. Zprvu znamenal prostě držet úrokové sazby co nejníže, okolo nuly. Vedlejším efektem bylo, že japonští investoři si doma půjčili levné peníze a obratem je investovali na západních trzích – jejichž výnosy nejen bohatě převyšovaly nízký domácí úrok, nýbrž také vyvážily riziko plynoucí z nestálých směnných kurzů.
Kuroda takto jednak pomohl zaručit Japonsku jakous takous prosperitu, ačkoli průměrný roční ekonomický růst o 0,5 až jedno procento není žádná velká sláva. Zároveň, protože BoJ po dobu jeho vlády pravidelně kupovala zhruba polovinu všech vládních dluhopisů, pomohl zemi po uši zadlužit.
Kolem roku 2016 Kuroda ještě přitvrdil. Jeho BoJ začala uplatňovat postup známý jako kontrola výnosové křivky, což znamená, že začala kromě krátkodobých sazeb stanovovat i pevný výnos svých dlouhodobých dluhopisů. V praxi to znamená, že se zavázala kupovat jich tolik, aby jejich výnos nestoupl. (Centrální banka tak může pumpovat do ekonomiky více peněz, aniž by musela snižovat sazby, což ve chvíli, kdy jsou sazby okolo nuly, není účinné.)
BoJ takto drží krátkodobé sazby na -0,1 procenta a výnos desetiletých dluhopisů kolem nuly. Musí však nakupovat velký objem takových dluhopisů, aby uhájila jejich výnos pod pomyslným stropem – nejvýše někde kolem půl procenta. To není zadarmo. Kritici zdůrazňují, že takové počínání odčerpává z trhu potřebnou likviditu a vůbec to dluhopisový trh nepěkně kazí.
Výsledkem této politiky plus zmíněných vnějších proinflačních tlaků je neustále se prohlubující zadlužení a inflace relativně rychlá, ale nedoprovázená příslušně mohutným ekonomickým růstem. Ekonomové stále častěji skloňují výraz stagflace, jenž se pro takový stav věcí vžil ve Spojených státech po ropném šoku v sedmdesátých letech.
K tomu se stalo, co se stát muselo: postupné znehodnocování jenu. V prosinci musela BoJ během několika dnů na obranu jenu vynaložit rekordních devadesát miliard dolarů.
Všichni zúčastnění se shodnou, že takhle to dál nejde. Především důsledná kontrola výnosové křivky je kritikům solí v očích. Bohužel lék umí být bolestivější než neduh; přesvědčil se o tom sám Kuroda, když na konci loňského roku jen o vlásek uvolnil kontrolu výnosu dlouholetých dluhopisů: japonská měna prudce posílila, když investoři začali stahovat své peníze ze zahraničí.
A v tom je celý vtip: dvacet let uvolněné měnové politiky vypustilo do světa globálních investic 3,4 bilionu dolarů japonské hotovosti. A tito investoři jsou dnes natěšení na to, až jejich domácí úrokové sazby stoupnou natolik, že se jim vyplatí ty peníze investovat doma (a vyhnout se tak zmíněnému kurzovému riziku).
Jedním z lidí, kteří to mají celé ustát, je nový guvernér BoJ Ueda. Politická objednávka je taková, že má „normalizovat“ – odčerpat z japonské ekonomiky peníze, aby omezil další zadlužování i inflaci; ale zároveň nesmí dopustit přílišné posílení jenu ani zpomalit již tak anemický růst celé ekonomiky (v posledním loňském kvartálu rostla anualizovaným tempem 0,6 procenta, když se v předcházejícím čtvrtletí její objem mírně zmenšil). Již zběžný pohled říká, že mnoho manévrovacího prostoru Ueda nemá.
To je hrozivé při pohledu z Japonska, ale pohled do zahraničí není o nic lepší. V sázce je mnoho: japonští investoři jsou největšími zahraničními držiteli amerických vládních dluhopisů. Vlastní desetinu australského státního dluhu i nizozemských vládních dluhopisů. V jejich rukou je také osm procent novozélandského a sedm procent brazilského dluhu, ukazují výpočty agentury Bloomberg. Kromě toho japonští investoři vlastní všechna možná důležitá aktiva; od dubna 2013 jen do akcií investovali 54,1 bilionu jenů (téměř půl bilionu dolarů). Ovládají objem odpovídající jednomu až dvěma procentům akciových trhů v USA, Nizozemsku, Singapuru i Británii.
Zdražení japonských peněz tak hrozí posílením výkyvů globálních dluhopisových trhů (které mají i tak svého dost, když sledují úsilí amerického Fedu balancovat mezi bojem proti inflaci na straně jedné a nebezpečím nové úvěrové krize na straně druhé). V bezprostředním nebezpečí jsou také vlády jmenovaných exponovaných zemí: masový prodej jejich dluhopisů by nevyhnutelně vybičoval jejich výnosy, což by zase prodražilo fungování těchto vlád.
Chaos bude podle všeho nevyhnutelnou cenou za normalizaci japonských financí. „Když kontrolujete výnosy a pak kontrolu uvolníte, může to být náročné a chaotické,“ řekl Jean Boivin z BlackRock Investment Institute, bývalý náměstek guvernéra kanadské centrální banky.
Přesun peněz v obráceném gardu již začal. Japonští investoři loni prodali rekordní množství zámořských aktiv. Již samotný předpoklad, že BoJ bude muset v nejbližší době svůj uvolněný postoj přehodnotit, stačil na zvýšení místních dluhopisových výnosů.
„Začátek repatriace těchto peněz zpět do Japonska jsme již viděli,“ řekl Jeffrey Atherton z Man Group, největšího veřejně obchodovaného hedgeového fondu na světě. „Bylo by logické, aby investoři přinesli své peníze domů a nepodstupovali devizové riziko,“ řekl Atherton, který řídí Japan CoreAlpha Equity Fund. Nejspíš ví, co říká: v minulém roce měl jeho fond úspěšnější bilanci než 94 procent jeho konkurentů.
Z toho všeho plyne, že jedenasedmdesátiletý Kazuo Ueda bude mít v čele centrální banky o práci (i o pozornost médií) vystaráno. Jeho úspěch by ocenily trhy, instituce i jednotlivci zdaleka nejen v Japonsku.
