Bulhaři šli v listopadu ke třetím parlamentním volbám během jediného roku. Každé z letošních voleb měly jiného vítěze: v dubnu konzervativní stranu dlouholetého premiéra Borisova, v červenci sotva vzniklou populistickou formaci zpěváka Trifonova, napotřetí pak nové protikorupční uskupení založené dvěma ministry úřednické vlády Petkovem a Vasilevem.

Důvodů, proč dřívější vítězové Borisov ani Trifonov nedokázali sestavit vládu, je více. Především jde o roztříštěnost, nestabilitu a současně nekompatibilitu klíčových politických uskupení, již způsobuje hlavní problém země a téma voleb. Bulharsko patří mezi vůbec nejvíce zkorumpované země Evropy, kde jsou na dotační tituly a veřejné zakázky doslova přisáté firmy mnoha domácích oligarchů. Druhým klíčovým důvodem je silný prezident, o kterém bude řeč dále.

Pokračují ve změně?

Vítězné ministerské uskupení Pokračujeme ve změně (PP) získalo 67 mandátů, a tak mu k většině schází dalších 54 křesel. Ač by mohli, neb jich mají hned 59, jistě mu je nedodají druzí Občané pro evropský rozvoj Bulharska (GERB) vedení Bojkem Borisovem, proti jehož návratu k moci PP nejvíce brojí. V parlamentu je zastoupeno dalších pět formací: Hnutí za práva a svobody (DPS), reprezentující bulharské Turky (34 mandátů), socialisté (BSP) s 26, hnutí Existuje takový lid (ITN) s 25, liberálně-konzervativní Demokratické Bulharsko (DB) s šestnácti a národně-konzervativní Obrození (V) s třinácti křesly.

K mání je jen skládání vlády ze stran, ve srovnání s jejichž kompatibilitou je Fialova vládní koalice hotovou konsenzuální idylou. Ani jedna z většinových variant nedává naději na vyšší stabilitu. Bulharsku tak na první pohled hrozí, že ani napotřetí nevznikne funkční vláda.

Fenomén Radev

Teď je tu však jedno (staro)novum. Pár dní po opakovaných parlamentních volbách Bulhaři volili prezidenta. Svůj mandát obhájil kandidát socialistů, nestranický politik a bývalý šéf armádního letectva Rumen Radev, který ve druhém kole jednoznačně porazil kandidáta GERB Anastase Gerdžikova.

Z výsledků je jasné, že si společnost nepřeje Borisovův návrat. A vcelku jí nevadí vládnutí pod kuratelou prezidenta Radeva. Je proto dobré si připomenout, o koho jde.

Rumen Radev v něčem připomíná generála Petra Pavla. Jde o bývalého komunistu, který však svou vrcholnou vojenskou kariéru uskutečnil až po roce 1989, a tedy jako loajální voják pod vlajkou NATO. Tím pro významnou část národa očividně odčinil své hříchy.

Radev svou politiku postavil na střetech s tehdejším premiérem Borisovem. Jeho angažmá snese analogii s pozicí slovenské prezidentky Čaputové v době, kdy byla konfrontována s vládnutím Roberta Fica. Popularitu bulharskému prezidentovi přineslo časté vetování zákonů, odmítnutí vládního kontraktu na (údajně) předražený a korupční nákup amerických stíhaček i odpor vůči jmenování šéfa Ústavního soudu Geševa. Oficiálně také několikrát podpořil protivládní protikorupční protesty a vetoval několik vládních návrhů zákonů v době covidové pandemie.

Radev byl dosud opozičním a velmi aktivistickým prezidentem, což potvrdil i svým počínáním po dubnových a červencových volbách.

Teď se situace změnila a Radev musí ukázat, že kromě boření a rozdělování umí i tvořit a spojovat. Vytvořit nezávislou, silnou a funkční vládu je však jen jedna z jeho možností. Tou druhou je využít složení parlamentu a legitimitu přímé volby a strhnout na sebe valnou část moci. Prezident je sice vázán ústavou, která mu například ukládá, že první pokus o sestavení vlády musí dostat nejsilnější strana a případný druhý pak v pořadí druhé uskupení, Radev ale může povolební jednání moderovat tak, aby z nich vytěžil maximum.

Jako nejpravděpodobnější se jeví, že prezident naváže na dosavadní úřednickou vládu a jako premiéra znovu navrhne jejího šéfa Janeva nebo jednoho ze dvou ministrů, kteří založili vítěznou PP.

Balkánskou zemi čeká složité vládnutí. Ale hlavně boj o charakter tamní demokracie, ve kterém bude sám prezident evidentně patřit k největším problémům.