Autorita, jaké se mezi soudci těší nálezy Ústavního soudu, se až donedávna dala jen odhadovat. Mladí právníci a manželé Jana a Jakub Drápalovi šli na věc jinak. Místo popisování dojmů použili – ve světě obvyklý, zato v českém právu velmi málo používaný – empirický přístup a míru této autority se pokusili změřit exaktně. Zkoumali, jak se s ročním odstupem po vydání konkrétního nálezu Ústavního soudu změnilo rozhodování obecných soudů. A jejich zjištění nejsou zrovna optimistická: soudci napříč Českem dotyčný nález ignorovali. Otázkou je, jestli o něm nevěděli, nebo se jím prostě neřídili.

Sami soudci – týdeník Hrot oslovil jak ty ústavní, tak „neústavní“ – s výsledky výzkumu příliš nesouhlasí, popřípadě se k němu vyjadřují krajně opatrně. Asi nejsilnější námitka zní, že si jeho autoři vybrali nevhodnou a ne úplně typickou oblast práva. Ať už je to jakkoli, výzkumem naznačená tendence ignorovat Ústavní soud není dobrou zprávou – něco takového neprospívá spravedlnosti a z rozhodování justice to dělá nepředvídatelnou záležitost.

Jak zdůvodnit propuštění

Drápalovi se dlouhodobě zabývají trestní politikou státu, a tak si vybrali nález Ústavního soudu z listopadu roku 2018, který se týkal podmíněného propuštění jistého vězně. Samotný případ není ničím pozoruhodný, soudy řeší stovky podobných ročně. Jeho ústřední, byť neznámou (Ústavní soud jména anonymizuje) postavou je notorický recidivista, který od roku 1993 porušuje zákon a má za sebou několik trestů za (hlavně) majetkovou trestnou činnost. Dvakrát – v roce 1996 a 2000 – ho soud z trestu podmíněně propustil, ovšem v obou případech na svobodě znovu popustil uzdu své „vášni“ a podmínku porušil. V roce 2017 opět seděl ve vězení a ze svého jedenáctiletého trestu si odkroutil polovinu, což je nutná podmínka pro podání žádosti o podmíněné propuštění. Jeho žádosti ovšem Okresní soud v Ostravě nevyhověl, i když se za mřížemi choval naprosto vzorně a vysloužil si třicet kázeňských odměn a žádný trest. Soud to zdůvodnil velmi jednoduše – kriminální minulostí recidivisty.

Přes krajský soud dospěl případ až k Ústavnímu soudu, který – aniž by jakkoli naznačoval, zda měl, či neměl být dotyčný propuštěn – konstatoval, že okresní i krajský soud rozhodovaly paušálně a málo detailně, a mají se tudíž případem zabývat znovu a lépe. Ústavní soud ve svém nálezu zároveň do detailu popsal, jak mají soudy případy, v nichž rozhodují o podmíněném propuštění, odůvodnit. Drápalovi se ve svém výzkumu, který otiskl Bulletin advokacie, zaměřili právě na tato odůvodnění, a to z doby těsně před vydáním nálezu a rok poté – tedy z listopadu 2018 a 2019. Celkem šlo o 171 případů.

Jak se počítá právo

Teď k tomu, co Ústavní soud ve svém nálezu doporučoval a jak se s tím soudci rok poté vypořádali (tedy spíš nevypořádali). Druhý senát Ústavního soudu (soudkyní zpravodajkou byla Kateřina Šimáčková a jejím asistentem spoluautor studie Jakub Drápal) například chtěl, aby se soudci podrobněji zabývali trestní minulostí odsouzených, a nikoli jen mechanicky konstatovali, kolikrát už byli potrestáni. Jenže něčím takovým se ze soudců obtěžoval jen málokdo a rok po nálezu se – kupodivu – dokonce ještě zhoršili. Zatímco v listopadu 2018 do svých odůvodnění uvedlo dvacet procent soudců, kdy se dotyčný trestných činů dopustil, rok poté (tedy po nálezu) už jich bylo jen 18,3 procenta. Podobné to bylo s hodnocením vývoje závažnosti porušování zákona (10,7 oproti 7,3 procenta) či s banálním vyjmenováním, o jaký typ trestných činů šlo (49,3 oproti 39 procentům).

Velmi podobné to bylo i s kázeňskými odměnami a tresty, které soudy při rozhodování o podmíněném propuštění většinou pouze počítají „jako housky na krámě“ a po dalších podrobnostech se nepídí. Co se odměn týče, před nálezem 23,1 procenta soudců (z těch, kteří kázeňské odměny zmínili) uvedlo, kdy byly odměny získány a za co, po nálezu šlo už jen o dvacet, respektive deset procent soudců. K lepšímu, ovšem nijak zásadně (15,4 oproti třiceti procentům), se změnila situace v případě, kdy soudcové konstatovali, že dotyčný získal odměn málo, i když měl dost příležitostí být v jejich shromažďování lepší.

Článek je podobných statistik – ať už se týkají kázeňských trestů, nápravy odsouzených, účasti na preventivních programech, či náhrady škody – plný, ovšem další nemá smysl uvádět, protože ve svém souhrnu svědčí o jednom: soudci se ani po roce zkoumaným nálezem Ústavního soudu neřídili. „Ukázalo se tedy, že obecné soudy automaticky neakceptují judikaturu Ústavního soudu a v praxi se necítí jí být vázány,“ stojí doslova v článku.

Proč to tak je? Nevíme

Podle Drápala může být vysvětlení více. Soudci se, jak říká, nemuseli o nálezu dozvědět, nemuseli s ním souhlasit (třeba kvůli jinému názoru na věc, pracnosti podrobného odůvodňování nebo kvůli nedůvěře, že zrovna ústavní soudci mohou rozumět recidivistům a trestání lépe než oni), popřípadě neumějí či nechtějí vést ve svých odůvodněních s Ústavním soudem polemiku: „Ústavní soud přece neříká – slepě mě poslouchejte. Ve skutečnosti říká, když se mnou nesouhlasíte, tak se mnou vstupte do dialogu.“

Prezident Soudcovské unie a dlouholetý trestní soudce Libor Vávra bere článek založený na „tvrdých statistických datech“ jako „strašně důležitou zpětnou vazbu“ a dodává: „My právníci jsme jinak zvyklí ohýbat slova, pracovat se slovy, vykládat slova.“ Zároveň ale odmítá, že „by obecné soudy nedbaly toho, čím argumentuje Ústavní soud“. Za zkreslení podle něj může specifičnost agendy podmíněných propuštění, kterou označuje za „tekutý písek“. Dodává, že v nálezech Ústavního soudu lze najít argumenty pro i proti: „Většinu rozhodnutí, která jsou zásadní, jde relativizovat jinými rozhodnutími Ústavního soudu.“

Již zmíněná ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková se domnívá, že důvodem může být jistá setrvačnost soudců, kterým přijetí nového zákona nebo nové judikatury může trvat klidně déle než rok. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský pro změnu míní, že větší váhu než pouhý nález jednoho senátu Ústavního soudu by mělo sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu, což znamená, že by o věci rozhodovali všichni soudci Ústavního soudu. To je nepochybně pravda, ovšem otázku, proč se tímto konkrétním nálezem soudci neřídili, to nijak neosvětluje, o to víc, že byl ještě během sledovaného roku podpořen dalšími podobnými nálezy Ústavního soudu.

Tendence neposlouchat

Jinak řečeno, odpovědi chybí a celá věc se rozmlžuje do ztracena. To je ale ten nejhorší možný vývoj ze všech. Jasné je, že k opravdu přesnému přeměření autority Ústavního soudu by bylo třeba udělat podobných sond několik a nechat je běžet delší dobu. Zároveň je ale jasné, že tendence „neposlouchat“ Ústavní soud mezi českými soudci v nějaké – větší či menší – míře existuje. A nemylme se, není to akademická otázka. Soudní rozhodnutí mají být předvídatelná, a pokud nejsou, rozežírá to celý systém.

Jedním z důsledků může být takzvaný „soudní ping-pong“, tedy nekonečné přehazování si případu soudními instancemi. Desetiletí se vlekoucích případů zažilo Česko stovky a velkou část z nich zavinil rozdílný právní názor jednotlivých soudců. Ukázkový je v tomto ohledu jistý banální spor o výpověď z práce, k níž došlo v roce 1992 v Brně. Celých šestnáct let se soudy nemohly shodnout a případ si zuřivě přehazovaly. Když poté konečně dospěly k názoru, že výpověď byla neplatná, začaly stejně „důkladně“ řešit, jakou náhradu by za to měl dotyčný dostat. Zkraťme to. Případ skončil až v roce 2017, a to smírem. Jen Městský soud v Brně měl případ na stole šestkrát a advokát Zdeněk Doležal, který po celou tu dobu zastupoval před čtvrtstoletím z práce vyhozeného klienta, shrnul své účinkování ve věci slovy, že během sporu „stihl zestárnout“.