Seriál týdeníku Hrot, ve kterém Václav Drchal na základě archivních materiálů mapuje hrdelní procesy vedené mimořádnými lidovými soudy po osvobození Československa, zakončujeme textem věnovaným lidovému soudu v Uherském Hradišti.

První ženou, kterou po druhé světové válce poslal mimořádný lidový soud na smrt, byla Ludmila Ulrichová ze Starého Města u Uherského Hradiště. Šlo o smutný, ale vzhledem k přísnosti tehdejších zákonů, vlastně jednoznačný případ.

Ulrichová i její muž Oldřich byli komunisté. On se stal stranickým funkcionářem, ona pracovala pro Spolek přátel SSSR. Když Ulricha zatklo v listopadu 1939 gestapo, jeho žena ho jezdila do vězení navštěvovat a při té příležitosti se nechala zlomit ke spolupráci. Gestapo jí poté nasadilo na jihomoravské komunisty a ona mu své bývalé soudruhy pomáhala chytat. Stejně to nepomohlo a Ulrich ve vězení zemřel.

První její velkou akcí bylo dopadení komunistického funkcionáře Miroslava Seilera z Hodonína, který měl přijet do Starého Města vlakem. Gestapáci ho neznali, a tak jim ho Ulrichová měla ukázat. Sotva si lze představit zoufalejší a schizofrennější chování, než předvedla Ulrichová. Staroměstské komunisty sice varovala, ale tak pozdě, že nestihli Seilera odvolat. Na nádraží pak gestapákům Seilera ukázala, ale zároveň mu pošeptala: „Zmiz.“ Utéct bohužel nestačil, gestapáci ho chytili a později z něj vymlátili další jména. Celkem kvůli tomu padlo do německých rukou 54 lidí a někteří z nich – včetně Seilera – zemřeli. Podobných akcí měla za celou válku na kontě několik, a nejspíš dokonce zavinila smrt svého švagra.

Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti se jejím případem zabýval 21. srpna 1945 (jedním z přísedících byl budoucí sadistický vyšetřovatel StB Alois Grebeníček). Ulrichová se hájila, že vše dělala kvůli propuštění svého zatčeného muže, což jí prý gestapo slíbilo, a navíc tvrdila, že ji o to Ulrich žádal sám. Soud tuto argumentaci víceméně akceptoval, odmítl ale, že by Ulrich – „idealista, přísný komunista, dobrý vlastenec, poctivý člověk“ – mohl o něco takového žádat. Soud navíc konstatoval, že se Ulrichová časem do jednoho z gestapáků zamilovala a udání mu poté nosila sama a dobrovolně. „Snažila jsem se na obě strany. Kdyby ti lidé byli chytřejší, pokaždé mohli utéct, já jsem se musela také chránit,“ napsala Ulrichová po válce do vězeňského motáku.

Jestli tomu sama věřila, je otázka, soud každopádně ne a poslal ji za podíl na smrti nejméně šesti lidí na šibenici. Jejím posledním přáním bylo ještě naposled vidět osmiletého syna Ilju. 

Stručně (a ne zrovna přesně) se jejímu případu věnovaly i noviny, například národněsocialistické Slovo národa nebo sociálnědemokratický Čin, který motivaci Ulrichové popsal následujícími slovy: „Za několik mizerných jidášských grošů a trochu špinavé gestapácké lásky.“

Smrt si říká Tutter

Uherské Hradiště bylo po Brnu druhým městem, ve kterém mimořádný lidový soud vynesl hrdelní rozsudek. Už týden před procesem s Ulrichovou tu byli popraveni jiní dva muži. Řidič zlínského gestapa Karel Ullrich (s Ulrichovou neměl nic společného), který kromě zatýkání a týrání zatčených zavraždil dva nepohodlné svědky, a „řemeslný“ udavač“ Tomáš Štipčák, kvůli němuž skončilo v rukou gestapa několik desítek lidí a minimálně dva z nich zemřeli.

První opravdu velký případ retribučního soudnictví se odehrál ve Zlíně. Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti tady 30. srpna – během svého „výjezdního“ zasedání – odsoudil k smrti Oldřicha Baťu, který spoluzavinil vyvraždění a vypálení „partyzánské“ vsi Ploština na moravskoslovenském pomezí. 

Z toho, co zaznělo před soudem vychází Baťa jako člověk, který „nerad pracoval“ a životem se protloukal, jak se dalo. Zlom nastal, když v listopadu 1944 způsobil v továrně Detona při posunování vlaku havárii a ze strachu před trestem utekl. Ve Zlíně poté potkal spolupracovníka gestapa Františka Machů, a ten mu poradil, aby se dal naverbovat taky. Ochránilo ho to před postihem, a navíc se z něho stal dobře placený konfident. Jeden ze svědků později vzpomínal, jak se mu Baťa přišel tehdy pochlubit nově koupenými botami a oblečením: „Ukazoval mi, že má hodně peněz, ačkoli před tím dlouhou dobu nepracoval, a kromě toho mi ukazoval plné nábojníky do pistole. Za chvíli mi ukázal celou pistoli.“ 

Baťova „hvězdná hodina“ nastala v dubnu 1945, kdy ho gestapo spolu s Machů vyslalo k partyzánům. Asi po 14 dnech oba – zrovna když měli hlídku a ostatní spali – zmizeli a do Ploštiny přivedli speciální protipartyzánskou jednotku „Josef“ vedenou Wernerem Tutterem (ten se po válce stal agentem StB v Západním Německu). Ve vsi poté chodili od domu k domu a ukazovali, kdo spolupracoval s partyzány. Esesáci pak nahnali do hořících domů 24 lidí a několik dalších zastřelili. 

Protokol ze soudního jednání se bohužel nedochoval, ovšem z rozsudku víme, že se Baťa takřka ke všemu přiznal. Soud ho poté uznal vinným z podílu na smrti 28 lidí a odsoudil jej k smrti. Baťa pak požádal o hodinový odklad trestu. „Soud této žádosti vyhověl a povolil Baťovi návštěvu sestry a duchovního. Rozsudek pak vykonán o 16. hodině veřejně na cvičišti u přehrady,“ shrnuly poslední okamžiky Baťova života Svobodné noviny.

Oko za oko

V září 1945 začaly fungovat další mimořádné lidové soudy a v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Kutné Hoře a Hradci Králové padaly další hrdelní tresty. Celkem jich bylo do roku 1948 vykonáno 686. Velký retribuční dekret byl mimořádně tvrdý zákon, který se vyznačoval drakonickými tresty – připomeňme, že vznikl v prostředí Benešova londýnského exilu, nikoli mezi Gottwaldovými komunisty v Moskvě – tak se ale po válce s kolaboranty nakládalo prakticky v celé Evropě.

Skutečně problematická byla některá jeho procesní ustanovení. Hlavně přehnaný důraz na jednoduchost a rychlost, když na proces byly standardně vyhrazeny pouhé tři dny. Odsouzený navíc neměl právo na odvolání a mezi rozsudkem a popravou směly uplynout pouze dvě (výjimečně tři) hodiny, což prakticky vylučovalo udělení milosti. Národněsocialistický ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský hájil tuto strohost argumentem, že „kategorii těchto obžalovaných“ považujeme za „za zvlášť ničemnou a zavržitelnou“.

Zdaleka nejpřísněji postupovaly mimořádné lidové soudy v prvním období „národní očisty“. Poté vášně opadly a soudci začali připouštět i důkazy ve prospěch obžalovaných – nejčastěji svědectví, že dotyčný za války někomu pomohl.

Výmluvná je v tomto ohledu statistika, kterou v knize „Národní očista“ uvádí Benjamin Frommer. Zatímco v září 1945 mimořádné lidové soudy vydaly pouhých 2,6 procenta osvobozujících rozsudků, v březnu 1947 jich už byla skoro polovina. Mnoho spravedlnosti v tom nebylo. Jednoduché případy se k soudu dostaly zpravidla nejdřív, a tak to malé ryby (například v minulých dílech seriálu zmínění domovníci, pošťáci, řadoví gestapáci…) často odnesly za ty velké. Když se konečně – v červenci 1946 – dostal před soud proces s protektorátní vládou, padlo jen jedno doživotí, ale trest smrti nebyl vynesen žádný.

Přečtěte si další díly seriálu Václava Drachala o poválečných lidových soudech: