Cesta vede z lesa na rozlehlou louku, a než se začne stáčet ze strmého kopce, otevírá se pohled na střechy domů v údolí. Pod námi leží obec Gerník, která co nevidět oslaví dvě stě let od svého založení. První Češi do této části rumunského Banátu dorazili v roce 1827. A jejich potomci zde žijí dodnes. Ačkoli se Gerník nachází asi tisíc kilometrů od Prahy, návštěvník si musí připadat jako doma – odevšad zní čeština.

Gerník je jednou z šesti vesnic v rumunském Banátu, kde už dvě staletí žije několikatisícová česká komunita. Poznat to je také v místní hospodě, kde česky mluvící hostinská čepuje vedle rumunského piva také český Všerad a českou kofolu a kde jednu ze stěn zdobí obří postava dobrého vojáka Švejka – včetně obrazu Rudolfa Hrušínského z nejznámější filmové adaptace režiséra Karla Steklého z roku 1956.

Do Gerníku jsme dorazili asi po patnáctikilometrové túře z jiné české obce – Svaté Heleny, která si dvousté výročí svého založení připomene už příští rok. Dnes zde žije okolo dvou set obyvatel a čeština je tu také na denním pořádku. Ostatně první nápis, který jsme po vystoupení z autobusu viděli, byl samozřejmě v češtině a zval k návštěvě restaurace Terasa u Hánů.

Z dolu na pole

Noc v Gerníku trávíme ve stavení pětapadesátiletého Václava a jeho ženy Josefíny. Václav vytáhne lahev domácí slivovice a u stolu na dvoře si dlouho povídáme. Václav mluví dobrou češtinou, i když některá slova jsou poněkud archaická a někdy zase musí přemýšlet, aby si vzpomněl na správný výraz. Češi to v těchto končinách nikdy neměli snadné, museli tvrdě pracovat, aby uživili své rodiny. Ostatně Václav byl dlouhé roky zaměstnancem nedalekých rudných dolů. Vypráví, že když měl zamlada noční směnu, vrátil se domů brzy ráno. To už na něj čekali jeho rodiče a šlo se pracovat na pole. Odpoledne si Václav na pár hodin zdříml a zase vyrazil do dolů.

„Ale někdy jsem měl na starost odčerpávání důlní vody. To bylo dobrý. Zmáčknul jsem knoflík a pak jenom hodiny kontroloval, jestli všechno funguje, jak má,“ říká. V dolech pracoval více než sedmnáct let, pak je ale zavřeli. Kdyby to Václav dotáhl až na dvacítku, byl by už dávno v důchodu, teď mu ale ještě pár let do penze chybí. Vydělává si jako řidič, jeho žena Josefína zase uklízí na místním úřadě. Doma mají ještě kravku nebo prasata. Z mléka vyrábějí sýr, který prodávají.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Václav s Josefínou mají tři děti, dvě dcery a syna. Obě dcery ale odešly za lepším živobytím do Česka. Jedna bydlí v Plzni, druhá kousek od tohoto krajského města. Jen syn zůstal v Gerníku. Koupil si nedaleko dům, který postupně opravuje. Se svou ženou vychovává malou dceru. A když dorazí nějaká turistická výprava z Česka, připravují jí jídlo a nabízejí ubytování. Pro mnohé české obyvatele to je vítaný přivýdělek. Ubytování nabízejí také další domkáři. A českým turistům prodávají třeba i ručně vyráběné ozdoby a další suvenýry nebo domácí med, bylinkové čaje a samozřejmě slivovici či alkoholickou višňovku.

Cestou na nedělní mši se u Václava zastaví jeho osmdesátiletý soused. Nad skleničkou slivovice pak vypráví, že také on jeden čas žil v Česku, ale poté, co mu zemřel syn a manželka, se vrátil do rodného Gerníku. „Už ale nemám sílu na to, abych se staral o dům,“ postěžuje si.

Liška zlodějka

Banát je ideálním místem pro turistické túry, i když cesta někdy vede hodně do kopce. Příroda je krásná, na mnoha místech stále panenská. Ze stezek se otevírají působivé výhledy na okolní kopce, bohaté lesy, louky, vodopády nebo dřevěná stavení roztroušená ve svazích.

A občas zde narazíte na svérázné osoby. Jednou z nich je náš průvodce Lojza, kterému ještě nebylo třicet. Českým turistům se věnuje už několik let. „Každý rok jich sem teď přijíždí více než deset tisíc,“ odhaduje. Zatímco většina členů naší výpravy se na dlouhé túry v náročném terénu vydává v pevných turistických botách, Lojza má na nohou po většinu času gumové crocsy. Ale u pasu se mu houpe krátká mačeta, kterou tu a tam odsekává větve rostoucí přes cestu.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Na trase z Gerníku do jiné české vesnice Rovensko se nachází kiosek U Filipa. Už když jsme se k němu asi po deseti kilometrech v nohách v letním horkém počasí blížili a těšili se na občerstvení, volal na nás z dálky obsluhující muž vyššího věku: „Ale máme jenom pivo!“ Následně se představil jako Jirka ze Žižkova. „Jméno Filip tomu tady dal majitel, já se mu o to jenom starám,“ říká. Muže ze známé pražské čtvrti do rumunského Banátu údajně zavedla hospodářská krize Evropské unie. Jeho vysvětlení sice nerozumíme, ale mávneme nad tím rukou a bereme Jirku jako světoběžníka. Což ostatně sám potvrzuje: až se mu tady přestane líbit, vydá se prý zase někam jinam.

Že je výlet do Banátu také trochu dobrodružný, dokládá to, že na jedné informační ceduli visí varování před medvědy. Ostatně U Medvěda se jmenuje rovněž hospoda v Eibenthalu, což je další česká vesnice, kterou jsme navštívili. První Češi na toto místo nedaleko Dunaje dorazili v takzvané druhé vlně kolonizace v letech 1826 až 1827. Dnes Eibenthal funguje jako kulturní a turistické centrum českého Banátu. V létě se tu koná převážně hudební festival.

foto Pavel Baroch, týdeník Hrot

Jednu noc trávíme na vyhlídce Znamána, která se nachází několik kilometrů na kopci nad Eibenthalem. Tomáš Pospíšil, jenž se v obci stará o eibenthalskou restauraci a pomáhá i s přípravou festivalu, nás už předem varuje, že se v okolí objevuje liška. Zvykla si na turisty a chodí jim krást jídlo. Právě i na vyhlídku Znamána, kde spíme pod širákem. Před několika týdny jedné turistce odnesla v noci batůžek, kde ovšem vedle potravin byla také peněženka a cestovní doklady. Jednomu turistovi zase ukradla boty. A tak předtím, než už za tmy ulehneme do spacáku, učiníme bezpečnostní opatření: boty pověsíme na větev a na batůžky si lehneme jako na polštář.

Liška v noci skutečně dorazí. Napřed se projde po nohách ve spacáku jedné člence naší výpravy a potom se vydá zkoumat pytel s odpadky. Pak už je ale odehnána. Tentokrát její lup skončil neúspěchem. Ráno zjišťujeme, že nám nic nechybí. 

Kulturní festival: Vzhůru do Banátu

V české vesnici Eibenthal se v polovině srpna koná už tradiční kulturní festival Banát

Na letošním festivalu vystoupí více než třicítka kapel a interpretů včetně skupin Vasilův Rubáš, Terne Čhave, Janota 1935, Květy, rapového uskupení PSH nebo písničkářek Jany Vébrové a Imy Tevy. Součástí festivalu jsou také divadelní představení, přednášky nebo promítání filmů. Do Banátu se dokonce vypravuje z Prahy speciální vlak. Jede přes Brno, Slovensko a Maďarsko až do rumunské stanice Oršava, kde se přesedá na místní autobusovou dopravu nebo lodě a pokračuje se čtyřicet kilometrů až do Eibenthalu.

„Festival je důležitým bodem celkové propagace regionu. Ve své dvanáctileté historii přivezl do oblasti mnoho návštěvníků, kteří díky němu překonali despekt, jejž Rumunsko svým předrevolučním obrazem často v mnohých turistech vyvolává,“ uvedl jeden z organizátorů Štěpán Slaný, podle něhož se návštěvníci mohou seznámit i s tím, co tady čeští krajané za dvě stě let vytvořili a udrželi.

Za festivalem přitom nestojí žádná velká agentura, ale skupina nadšenců. „Právě Eibenthal byl jednou z nejpodceňovanějších vesnic českého Banátu a po zavření antracitových dolů byl takřka odsouzen k zániku,“ připomněl Slaný. Turistický ruch je podle něho to, co může tuto oblast zachránit. Lidé přespávají u místních obyvatel nebo si od nich nakupují různé produkty a suvenýry. Peněz, které takto místní vydělají, bývá mnohonásobně více, než je jejich běžný měsíční příjem.