Když vláda v září 1921 konečně zrušila přídělové lístky na tabák, kuřáci slavili. A spolu s nimi humoristický časopis Smích republiky, který otiskl báseň KOUŘÍME VOLNĚ. Psalo se v ní o „befélu z Vídně“, kvůli kterému nebylo za války dost tabáku: „Dávali nám listí z buků nebo chmel a my všecko kouřili to, bohužel!“ Nyní se však podle autora veršů dobré nebe smilovalo, „tabačenky už nám vzalo; padl útisk zlý a kletý, který tiskl cigarety, cigára“. Kuřákům se nebylo co divit. Spotřeba tabáku poklesla za války oproti roku 1913 na méně než třetinu a zrušení tabačenek sice znamenalo razantní zdražení, ale komu by to vadilo, když – slovy zmíněné básně – „máme volnou kuřbu“.

To však ještě kuřáci netušili, co se na ně chystá. Půl roku poté je jejich nekouřící spoluobčané vyhnali z tramvají Velké Prahy a několika dalších měst, zapověděli jim nádražní čekárny a vypudili je z „holíren“.

Jiný zábavný časopis Rašple na to reagoval sentimentální básní, která začínala veršem „Faječko, libě páchnoucí, příjemná družko, hezká“ a – jen zpola žertem – vyzývala k bojkotu městské hromadné dopravy: „ať nevděčná elektrika bankrot udělá, hurá, bankrot udělá!“ Humoristické listy pro změnu uveřejnily soubor obrázků, na nichž je jistý nešťastný kuřák tak dlouho odněkud vyhazován, až ho z toho klepne a jeho duše se ocitne v nebi, odkud ji Bůh kvůli znečišťování vzduchu samozřejmě také hned vyžene: „A tak teprve v pekle poznal rajskou blaženost, když satan proti kouření ničeho nenamítal...“

Rok 1922 byl pro české kuřáky rokem prvních citelných zákazů. Někteří se s tím smířili, jiní ne a například spisovatel a filozof Ladislav Klíma přestal, jak alespoň sám tvrdil, na protest jezdit tramvají. Právě o sto let později, na konci roku 2022, přijal Nový Zéland jako první země na světě zákon, který slibuje postupné „vyhubení“ kuřáků a kouření. Pojďme se nyní – z perspektivy možná poslední dýmem zahalené generace – podívat, jak se u nás před sto a více lety kouřilo.

Tabákové počty

Vůbec prvním Evropanem, který vyzkoušel kouření, byl pravděpodobně jeden z Kolumbových námořníků – Rodrigo de Jerez. Kdy tabák, tehdy ještě využívaný jako lék či okrasná rostlina, pronikl na naše území, není jasné. Každopádně lékař a botanik Adam Zálužanský ze Zálužan ho roku 1592 považoval za běžnou rostlinu. Kouření a šňupání tabáku se u nás ale rozšířilo – zřejmě díky cizím vojskům – až za třicetileté války a roku 1622 se už prý daly v Praze koupit první dýmky. Kolik se toho tehdy vykouřilo a vyšňupalo, je otázka, ovšem podle starých a velmi pečlivých propočtů elektrotechnika (a regionálního historika) Aloise Čapka mohlo jít v 18. století zhruba o 0,8 kilogramu tabáku na osobu ročně. Už od roku 1701 sice existoval tabákový monopol, ale Češi kromě toho kouřili pašovaný nebo doma pěstovaný tabák. Roku 1806 František I. pěstování tabáku v českých zemích zakázal a brzy poté se tabákový monopol konečně prosadil.

Díky tomu také máme pořádná čísla. Roku 1821 připadalo v Čechách na hlavu 0,75 kilogramu tabáku ročně (a k tomu něco pašovaného), přičemž zhruba čtvrtinu z onoho množství tvořil tabák šňupací. Roku 1850 šlo již o více než kilogram, roku 1870 o kilogram a půl a kolem roku 1880 kulminovala spotřeba tabáku na 1,78 kilogramu na hlavu ročně (na šňupací tabák připadala již jen čtrnáctina tohoto objemu). Poté spotřeba pomalu klesala a překonat ji nedokázalo ani prvorepublikové maximum z „nejprohulenějšího“ roku 1929 (1,74 kilogramu). Dnes se pro srovnání měří spotřeba tabáku počtem vykouřených cigaret. V rekordním polistopadovém roce 2007 jich na každého Čecha připadalo 2345, což znamená (průměrná cigareta obsahuje 0,7 gramu až jeden gram tabáku), že kaž­dý včetně nemluvňat prohnal ústy 1,64 až 2,34 kilogramu tabáku, fajfky a vodní dýmky v to nepočítaje.

Pálili kuřlawý tabák a chlastali

Kouření bylo v 19. století chápáno jako svrchovaně mužská záležitost a úzce souviselo s tehdejší hospodskou kulturou. Ostatně už ve velkém česko-německém slovníku Josefa Jungmanna vydávaném v letech 1835–1839 lze nalézt vzorovou větu: „Pálili kuřlawý tabák a chlastali.“ Alois Jirásek zase ve své fiktivní románové kronice U nás popisuje, jak to zhruba v té době vypadalo v typickém českém hostinci. Pánové sedící „U červeného orla“ se dle jeho líčení věnovali četbě novin, šachům i jiným hrám: „Kdo kouřil, každý skoro z dýmky. Číšník přinášel dýmky ze své zásoby, které půjčoval, už nacpané, o dlouhé troubeli, s čistým brkem čerstvě nasazeným. Přinášel, podával, fidibusem (proužek papíru, pozn. red.) zapaloval.“

Profimedia.cz

Dýmka už v té době nebyla jediným způsobem, jak hořící tabák inhalovat. První doutník do Prahy údajně přivezl roku 1805 Alfred, kníže Windischgrätz, a o čtyři desítky let později se u nás začaly komerčně vyrábět. Roku 1845 zavedli Francouzi manufakturní výrobu cigaret (tabák ovšem do různých rostlinných listů balili už indiáni) a brzy poté se začaly vítězně šířit Evropou. K nám cigarety pomalu pronikaly od padesátých let, ovšem definitivně se prosadily až na konci 19. století, když v letech 1883 až 1892 vzrostla jejich spotřeba zhruba devětkrát. Platilo přitom, že doutníky a „viržinka“ kouřili mohovitější lidé v lepších hostincích a kavárnách, kdežto cigarety se zpočátku prosazovaly hlavně v levných dělnických nálevnách. „Je dosud v dobré paměti, že v Praze byly místnosti – Bindrova vinárna na Staroměstském nám., Čubova hospůdka v Nerudově ulici a j. –, kde cigareta byla zakázána,“ vzpomínal roku 1923 fejetonista v Národních listech.

Pozoruhodné bylo také spojení tabáku s některými profesemi. Tradičními šiřiteli bývali vojáci, ale tabáku náruživě holdovali rovněž učitelé a studenti vyšších škol. Například spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod vzpomínal, jak ještě dlouho po polovině 19. století „bývalo vídati tabatěrky“ na katedrách položené. Rovněž katolická církev prý šňupání zcela propadla: „Kněz-nešňupák, zvláště pak mnich, býval v oněch dobách bílou vranou, od ostatních pronásledovanou.“ Dodejme, že zatímco vojáci, četníci a policisté měli nárok na zlevněný tabák ke kouření, duchovním stát dodával tabák šňupací.

Pochodně svobody

Ženské kouření naproti tomu bývalo nezvyklou a tabuizovanou záležitostí. Existují sice zprávy, že venkovanky bafaly z dýmek už na začátku 19. století, jenže když o sto let později jakési dámy popustily uzdu své vášni v kuřáckém oddělení vlaku, vyvolalo to podle diplomové práce Kuřáci, šňupáci a cigaretáři antropoložky Terezy Holíkové údiv. Také Národní politika sice roku 1910 připouštěla, že „v restaurantech a kavárnách pražských lze už občas vidět mladou dámu, odfukující kouř své cigarety skoro stejně labužnicky jako nejnáruživější kuřák muž“, jenže zároveň dodávala, že „takový zjev jest přece jenom dosud vzácností“.

Byl to stereotyp s velmi hlubokými kořeny a výrobci cigaret dělali vše pro to, aby ho pohřbili. Známá je v tomto ohledu kampaň společnosti American Tobacco z konce dvacátých let minulého století. Základem byl slogan „Místo sladkosti radši sáhni po Lucky!“, ale tvůrce kampaně – synovec Sigmunda Freuda a vynálezce sousloví „public relations“ Edward Bernays – myslel podle sborníku Příběh kouře sestaveného Sanderem L. Gilmanem a Zhouem Xunem mnohem komplexněji. Cigaretu prezentoval jako symbol ženské emancipace, dokázal zmanipulovat americké feministky, aby se roku 1929 ujaly velikonočního pochodu v New Yorku, a do průvodu poslal figurantky kouřící „pochodně svobody (Torches of Freedom)“ značky Lucky Strike, přičemž se postaral o to, aby se jejich fotky dostaly do všech novin a filmových žurnálů.

Cigaretu ovšem různé lifestylové magazíny líčily jako symbol ženské nezávislosti, sexuality a moderního životního stylu už dávno předtím. Například v Praze vycházející časopis Nové pařížské mody konstatoval už roku 1901: „Cigareta činí malá, zašpičatělá ústa, a jest něco líbeznějšího nad sešpoulená ústa ženy?“

Škodí, neškodí?

Řada lékařů samozřejmě věděla, že tabák škodí. Kouření dávali do spojitosti s nemocemi jako tuberkulóza či rakovina plic a převládající společenský pohled na kuřáka, jak ve své diplomové práci píše Holíková, se pojil s vlastnostmi jako vyhublost, neduživost a slabost. Už v Jungmannově slovníku lze také nalézt výmluvnou větu: „Rád bych se pálení tabáku odnaučil.“ Nezávislé vědecké studie ovšem ještě nebyly napsány, a tak jasný společenský konsenzus o škodlivosti tabáku neexistoval. Protiargumentů si navíc kuřáci i výrobci cigaret mohli obstarat, kolik chtěli. Představte si třeba, jak byste v 19. století reagovali na (obhájci kouření reálně použitou) statistiku, z níž plynulo, že během několika desetiletí po roce 1830, kdy ve Francii trojnásobně vzrostla spotřeba tabáku, se zároveň zvedl průměrný věk dožití Francouzů o dvanáct let? Dodejme, že za to samozřejmě nemohlo kouření, ale zlepšené hygienické standardy a pokroky v medicíně.

V pozdější době navíc péči o dobrou pověst kouření převzala profesionální reklama, a tak lze třeba ještě v březnu 1930 zaznamenat v agrárnických novinách Venkov zprávu o objevu dvou amerických zubních lékařů, podle níž kouření snižuje počet bakterií žijících v ústech. Ani čtenář, ani autor článku neměli samozřejmě nejmenší šanci odhalit, že šlo o jednu z „dobrých zpráv“, které v rámci kampaně pro American Tobacco předhodil americkým médiím vypečený Freudův synovec.

První zákazy

O škodlivosti kouření se nepochybovalo pouze v případě dětí. Sokolský věstník psal, že tabák je „pro mladé nevyspělé plíce, pro mozek nedozrálý a pro tělesnou soustavu nehotovou otrava, jed, zhouba!“, a Pražské hospodářské noviny roku 1890 nadšeně souhlasily s opatřením zavedeným v americkém Connecticutu, dle něhož mohli dětští kuřáci a jejich rodiče skončit na pár dní ve vězení: „Neškodilo by, kdyby byl i u nás zaveden podobný zákon s příslušnými tresty.“ K tomu samozřejmě nedošlo, byť Moravská zemská školní rada již roku 1888 publikovala výnos, v němž nařizovala okresním školským radám zakázat všem „dítkám školou povinným kouřiti“. Jenže zákaz je jedna věc a jeho dodržování druhá. Když roku 1913 publikoval učitel Jakub Všetečka ve Věstníku českých professorů výsledek anonymního šetření na čtyřech středních školách v Jičíně, „radostně“ konstatovat, že kuřáků (byť někteří byli pouze občasní) byla jen třetina, což z dnešního pohledu nezní úplně povzbudivě.

Václav Drchal

Mezi další raná protikuřácká opatření patřil výnos ministerstva spravedlnosti z roku 1888, který zakazoval užívání tabáku ve věznicích. Žádné nadšení to však nevyvolalo a sociálnědemokratický deník Rovnost to rovnou označil za „neoprávněné zostřování trestu“. Nejtvrději v té době proti kouření vystupovaly katolické noviny, Sokol a roku 1910 založili Němci v Trutnově první protikuřácký spolek na našem území. Výsledky jejich snah se však rovnaly nule. V divadlech se sice zřejmě většinou nekouřilo (noviny to prohlašovaly za „nevzdělanost“ už v šedesátých letech 19. století), naopak na kouření na úřadech si lidé stěžovali ještě za Masaryka. Mraky nad touto (skoro) absolutní kuřáckou svobodou se začaly překvapivě stahovat za první světové války, kdy stejně nebylo co kouřit.

Kuřácké hekatomby

V prvé řadě se hrálo o tramvaje (uvnitř tramvaje se nikdy nekouřilo, bylo to však povolené na přední i zadní plošině a také ve „vlečňáku“). První s tím přišla v únoru 1917 Vídeň, když podle agrárnického deníku Večer vydala sice dočasný, ale zato úplný „zákaz kouření ve vozech elektrické dráhy bez výjimky plošin nebo přívěsného vozu“. Důvodem však nebyl tabákový dým, ale skutečnost, že válečná nouze omezila veřejnou dopravu, tramvaje byly přecpané a lidé si stěžovali na propálené oblečení. Brzy poté následovalo Brno s Prahou a neznámý kuřák si v Národních listech trpce stěžoval a navrhoval: „Je-li motorový vůz celý pro nekuřáky, ať zůstane vlečný vůz celý kuřákům.“

Tato válečná opatření sice byla jen dočasná, ovšem na začátku roku 1922 přišla, jak už víme, vlna definitivních protikuřáckých zákazů. Tentokrát byla první Praha. Už na konci ledna schválila správní rada pražských elektrických podniků kompletní zákaz kouření v tramvajích a brzy po ní následovala Olomouc a další města. O měsíc později vyhlásilo ministerstvo železnic zákaz kouření v nádražních čekárnách a přidal se i zákaz kouření v pražských „holírnách“. Postupně se připojovaly různé dopravní společnosti a roku 1932 vyšlo vládní nařízení, které zakázalo kouřit řidičům i pasažérům autobusů.

Dál už jen stručně. Kultura zakouřených dělnických hospod plynule přešla do genetického kódu komunistického režimu (pamětníci s láskou vzpomínali, jak Gottwald & his boys řídili prvorepublikové stranické sjezdy se zapálenými fajfkami a „zorami“ v ústech), a tak k dalšímu výraznému omezování kouření došlo až po listopadu 1989. Kouření zmizelo z reklam, tramvajových zastávek a nakonec roku 2017 i z hospod, v nichž kdysi úslužní číšníci roznášeli zapálené dýmky. Poslední krok – tedy varianta novozélandského zákona o zákazu prodeje tabákových výrobků budoucím generacím – už zjevně není daleko.