Kdo po tragickém sněmovním výsledku ČSSD tipoval, že bude do roka a do dne zpátky ve hře, šeredně se zmýlil. Od voleb uplynulo už skoro dvacet měsíců a strana je na tom ještě mnohem hůře. Květnový volební model agentury Kantar jí přisoudil pouze tři procenta, respektive 3,5 procenta při kandidatuře koalice Spolu. Navíc jen každý třetí volič sociál­ních demokratů je o své volbě pevně rozhodnut.

To je situace, která si opravdu říká o restart či rebranding. Na plzeňském sjezdu ČSSD přišla se změnou názvu na Sociální demokracie a s novou zkratkou SOCDEM a představila nové logo v podobě listu růže v cihlové barvě a grafickou identitu. Prezentovala se i parafrází svého hesla o „lidskosti proti sobectví“ z úspěšné éry tria Zeman, Gross, Buzková. Také zazněla slova o zjednodušeném obsahu.

Novou, originální a profesionálně zpracovanou identitu už tedy SOCDEM má. Teď je potřeba jí vdechnout nový a živý obsah, aby nezůstala prázdnou ani negativní minulostí naplněnou ulitou. Brand je však jen jedním z pěti důležitých předpokladů úspěchu. Těmi dalšími jsou důvěryhodný a respektovaný lídr, srozumitelné a komunikovatelné umístění ve voličském prostoru, moderní organizační struktura a dostatek finančních zdrojů.

Čím více místopředsedů, tím více SOCDEM

Sjezd v čele strany potvrdil Michala Šmardu. Starosta biatlonové mekky je bezpochyby sympaťák s notnou dávkou kuráže opakovaně chodit do nejistých či přímo předem prohraných bitev. Je však otázkou, zda má opravdu formát na to, přivést stranu zpátky do sněmovních lavic.

O tom, že si to nemyslí ani řada delegátů, svědčí výsledek Lubomíra Zaorálka. Nestor SOCDEM oznámil svou kandidaturu až na sjezdu, a přesto byl nakonec Šmardovi velkým soupeřem. A stal se místopředsedou, který bude mediálně nejviditelnější tváří. Návrat dlouholetého bafuňáře s obřím podílem viny na současném stavu jasně dosvědčuje, jak je dnes SOCDEM odtržená od mas, a nadto personálně vyprahlá.

Ladislav Mrklas

Na tom nic nemění ani zvolení osmi místopředsedů, jímž sociální demokraté stanovili nový a těžko překonatelný národní rekord. Jedním z nich je i dlouholetý hejtman Pardubického kraje Netolický, který jako možná jediný z celého vedení má alespoň některé rysy lídra pro 21. století. Do úplného čela se mu však ku škodě SOCDEM nechce. Alespoň zatím.

SOCDEM stále disponuje solidní stranickou centrálou, vlastní akciovkou, několika nemovitostmi, sítí organizací po celé zemi i vlastním think-tankem, mládežnickou, ženskou a seniorskou organizací či Klubem starostů a primátorů. Na první pohled robustní zázemí je však zatíženo mnoha (nejen) finančními dluhy minulosti. Nad Lidovým domem se vznáší příznak vleklého sporu o vlastnictví, lokální dělnické domy jsou často ve stavu, kdy je ani není možné prodat. A členská základna v počtu více než sedmi tisíc je sice malá na to, aby SOCDEM mohla stavět kandidátky ve všech důležitých městech, ale dost velká a vlastními zájmy profilovaná na to, aby úspěšně vzdorovala pokusům o modernizaci řízení, tak nezbytné pro vedení permanentní kampaně s opakovanou předvolební gradací.

Proti všem?

Nejtěžší stránku návratu SOCDEM představuje hledání dostatečně srozumitelného, komunikovatelného a zároveň robustního místa na politické scéně a v prostoru společensko-politických konfliktů. SOCDEM se na sjezdu vymezila jako „alternativa k populistům i neoliberálům“.

Jako téma intelektuální diskuse to zní dobře. Z hlediska srozumitelnosti pro potenciální voliče to však kulhá na obě nohy. Pojem „neoliberalismus“ je, zvláště po letech, kdy se vlády bez ohledu na svou deklarovanou orientaci předháněly ve zkrápění společnosti nekrytými penězi, nejasný i pro mnohé společenské vědce, natož pro řadové voliče.

Populismus nikdy neměl onen předpokládaný pejorativní nádech. Jinak by levicoví voliči tak masivně nepřecházeli právě k jeho hlavnímu reprezentantovi v českém prostředí – k Babišovu ANO. Kam je mimochodem nejvíce nahnalo právě Sobotkovo, Zaorálkovo a Hamáčkovo vedení ČSSD svou neukojitelnou touhou po moci a ochotou se kvůli tomu spojit s čertem.

Malá, zato (ne)srozumitelná

Namístě ale není ani předkládání složitých komplexních programů typu takzvaného konsolidačního balíčku ­SOCDEM. Sociální demokraté jsou malou stranou. A jako malá strana by si, po vzoru KDU-ČSL, když vypadla ze Sněmovny, měli hledat své specifické společenské skuliny, kde by mohli dominovat srozumitelnými a konkrétními návrhy k tématům daleko titěrnějším, než jsou daně nebo dotace, a mnohem cílenějším než globalizace nebo geopolitika.

Řada voličů má oprávněný pocit, že jim nikdo nerozumí a nezastává jejich zájmy. Právě oni mohou dát přednost návrhům na drobné vylepšování vlastního života před velkými kulturními i ekonomickými tématy. A tím dát ­SOCDEM příležitost věrohodně odpovědět na otázku, jaké místo by měla mít v další Sněmovně, případně ve vládě. Místo mluvčích a reprezentantů voličů, kteří momentálně ničím takovým nedisponují.

Dokud tohle všechno sociální demokraté nepochopí, budou mít do Sněmovny pořád stejně daleko. Anebo ještě dál, neboť jim mezitím vyroste konkurence.