Dnešní lékaři mají o původci epidemie covid-19 poměrně jasnou představu. Jejich předchůdci v případě španělské chřipky jen tápali. Už roku 1893 označil Němec Richard Pfeiffer za původce chřipky bakterii, které se později začalo říkat „Pfeifferův bacil“. Po vypuknutí španělské chřipky však řada mikrobiologů mínila, že ji přenáší cosi mnohem menšího, tedy vir, byť pro současníky šlo o abstraktní pojem, protože ho zatím nikdo pod mikroskopem neviděl.

S různými hypotézami přicházely i české noviny, přičemž nejlepší rozbor poskytl Národním listům 19. října 1918 šéf patologicko-anatomického ústavu Jaroslav Hlava (tady – čtvrtý sloupec nahoře). Relevantní názory byly podle něj tři: „Dle prvého způsobuje onemocnění bakterium Pfeifferovo, dle druhého jde o aphanozoon (…) tj. o mikroorganismus, který je daleko menší než bakterie, není viditelný našimi optickými přístroji. Třetí názor je, že jde o otravu krve (sepsis), způsobenou řetízkovitými kokky.“ Sám Hlava preferoval variantu číslo dva, ovšem za pravdu mu dal až rok 1931, kdy americký biolog Richard Shope objevil v nemocném praseti chřipkový virus.

Talíř červené řípy

Proti chřipce toho mohla tehdejší medicína postavit jen málo. Doporučoval se odpočinek na lůžku, různé obklady a – kvůli uvedení „do potu“ – také aspirin či horký čaj se lžičkou alkoholu. Už tehdy ovšem existovala „alternativa“, a tak Moravská orlice (tady – levý sloupec dole) informovala, že se lze léčit také „podle zásad přírodního lékařství“ za pomoci „obkladů z hlíny“ či koupání nohou v horké lázni.

Vyrojilo se také obrovské množství naprosto bizarních receptů. Jakýsi lékař z Feldkirchu doporučoval dle Národní politiky (tady – pravý sloupec nahoře) na chřipku „velký polévkový talíř salátu z červené řípy“, znovu se začalo pouštět žilou, jistý vídeňský profesor nechával pacienty šňupat kyselinu boritou, jiný jim vtíral do nosní sliznice salicylovou mast s mentolem a další s jistotou tvrdili, že zabere injekce mléka či kyseliny mravenčí.

V zásadě však platilo, že tělo muselo chřipkový virus porazit samo, a pokud se objevil doprovodný zápal plic, bylo zle. Jako poslední záchrana se občas ve světě zkoušela torakoplastika (operace hrudníku používaná při léčbě tuberkulózy), ovšem u nás se tenkrát ještě neprováděla.

Jak vydělat na chřipce

Na strachu ze smrti se dalo samozřejmě dobře vydělat. Vycítili to hlavně obchodníci s alkoholem a drogisté. Jistý J. Pelikán z Kladna-Kročehlav tak třeba v říjnu 1918 inzeroval v Národní politice (tady – levý sloupec dole) ústní vodičku Pleos, o které tvrdil, že je to „epochální ochrana proti španělské chřipce a infekčním chorobám vůbec“, a dodával, že „dech parfumuje, hlasivky osvěžuje, chrapot odstraňuje“, a navíc ji „pro příjemnou chuť i dítky“ používají rády. Dodejme, že stejný šíbr prodával i dezinfekční prášek Morphus, který údajně „mýdlo úplně nahradí“.

Zdaleka nebyl jediný. Ve stejných novinách hodlal s chřipkou zatočit jakýsi M. Kohn z Prahy (tady – pravý sloupec dole), a nabízel proto za „přiměřené denní ceny rum, cognak, kontuszovku, žaludeční likér atd.“. Podobně na to šel rovněž obchodník Augustin Soukup, který v sociálnědemokratické Nové době sliboval, že „proti španělské chřipce dobré staré víno dodá za 10 K litr“.

Třetí a čtvrtá vlna

Nehledě na faktickou bezmoc lékařů se chřipka v listopadu 1918 začala z Evropy vytrácet a v prosinci zdánlivě zmizela. Bylo to však jen krátké nadechnutí. Už v polovině ledna Lidové noviny oznamovaly (tady – pravý sloupec uprostřed), že chřipka „řádí prudce mezi spojeneckými vojáky nedaleko Kodaně“, a v únoru se objevila znovu i u nás. Na začátku března 1919 pak Karel Čapek píše dopis Stanislavu Kostkovi Neumannovi a radí mu, aby ještě radši poležel v posteli, „jelikož ta potvora chřipka se ráda vrací“.

Čtvrtá a poslední vlna španělské chřipky zasáhla svět v roce 1920. Doklady o ní máme i z našich novin. Například v březnu toho roku informovala Národní politika (tady – pravý sloupec dole), že „na Uničovsku na severní Moravě řádí epidemicky španělská chřipka“, a dodávala: „Sta lidí, zejména prostředního věku, ochuravěly, velmi mnozí zemřeli.“

Podle výpočtů Haralda Salfellnera, autora předloni vydané knihy Španělská chřipka, se první chřipková vlna (jaro 1918) obešla prakticky bez obětí, druhá (podzim 1918) měla na našem území na svědomí zhruba 65 procent všech mrtvých, třetí 14 procent a čtvrtá 21 procent.

Slavní mrtví

Prominentních obětí španělské chřipky bylo víc než dost. Hned v březnu 1918 zemřel Frederick Trump. Tehdy ho sice znal jen málokdo, dodatečně se však z něho stal dědeček dnešního amerického prezidenta. V říjnu 1918 podlehl ve Vídni chřipce malíř Egon Schiele; pouhé tři dny po smrti své těhotné manželky. O měsíc později ho v Praze následoval malíř Bohumil Kubišta a v Paříži básník Guillaume Apollinaire. V prosinci 1918 zahubila nemoc spisovatele Edmonda Rostanda a na začátku příštího roku sklátila do hrobu brazilského prezidenta Rodriguese Alvese a bolševického předáka Jakova Sverdlova. V srpnu 1919 jí podlehl jihoafrický premiér Louis Botha a čtvrtá poslední vlna chřipky zabila v průběhu roku 1920 sociologa Maxe Webera a kapitány amerického automobilového průmyslu – Johna Francise Dodge a Horace Elgina Dodge.

Mnozí další měli to štěstí, že se jen nakazili, ale přežili: jaderný fyzik Leó Szilárd, malíř Edvard Munch, Franz Kafka, „otec“ detektiva Phila Marlowa Raymond Chandler, Walt Disney, herečka Mary Pickfordová, generál John Pershing, britský premiér David Lloyd George, Lenin či americký prezident Woodrow Wilson. Španělská chřipka se pochopitelně nevyhýbala ani korunovaným hlavám a svého času s ní zápolili třeba poslední rakouský císař Karel I., španělský král Alfonso XIII., německý císař Vilém II. a etiopský císař Haile Selassie.

Dlouhý účet

Kolik lidí španělská chřipka zahubila, nelze dnes přesně spočítat. Podle Světové zdravotnické organizace mohlo jít o 20 až 50 milionů, podle jiných – méně konzervativních – odhadů to bylo spíš 50 až 100 milionů. Dodejme, že tenkrát na světě žilo 1,8 miliardy lidí. V Evropě měla chřipka asi 2,3 milionu obětí a ve Spojených státech 675 tisíc. Mnohem víc mrtvých za sebou nechala v Indii – snad až 14 milionů, v Číně a Africe, ale tam to tenkrát nikdo nepočítal. Mimořádně smrtící byla mezi eskymáky, indiány a na některých tichomořských ostrovech, když například na Nauru vyhubila 36 procent tamní populace.

Věrohodné dobové statistiky týkající se obětí španělské chřipky u nás neexistují, čeští historikové se tímto tématem navíc až donedávna pořádně nezabývali, a tak se počet obětí vytrvale podceňoval. Svojí diplomovou prací a předloňskou knihou Španělská chřipka to změnil až rakouský lékař a historik medicíny Harald Salfellner. Podle jeho výpočtů měla španělská chřipka v českých zemích na svědomí 44 až 75 tisíc obětí (navíc je nutné připočítat dva tisíce až pět tisíc vojáků), tedy mnohem víc, než dokázal sprovodit ze světa československý komunistický režim.

Přečtěte si předchozí díly seriálu Španělská chřipka: