Spalovači mrtvol

Augusta Braunerová zemřela v Paříži 18. října 1890. Převoz těla do Prahy by byl obtížný, a nebožka si to navíc přála, proto byly pozůstatky zpopelněny a její dvě dcery poté urnu – vloženou do krabice na klobouky – dopravily vlakem do Prahy. Tady pohřeb, naplánovaný na 25. října, vzbudil mimořádný rozruch. Nešlo jen o to, že zvěčnělá filantropka byla členkou jedné z „nejlepších“ pražských rodin (vdova po politikovi Františku Augustu Braunerovi, matka malířky Zdenky Braunerové a univerzitního profesora chemie Bohuslava Braunera), ale hlavně o obsah krabice na klobouky: katolická církev kremaci nedovolovala a od pohanských dob se takový pohřeb v Praze nekonal.

Braunerová byla zbožná katolička, která pravidelně přispívala na stavbu kostelů, a tak se rodina pokusila přimět církev k ústupkům. Ta však neustoupila ani o píď a pomoci – jak napsala historička Milena Lenderová – odmítl i arcibiskup František Schönborn, se kterým se zemřelá osobně znala. Urna s popelem nesměla podle Národních listů „býti do kostela převezena“ a církev odepřela zesnulé „veškery pohřební obřady“. Vyšehradský kanovník Kavka vykropil pouze rodinnou hrobku na Vyšehradě, ovšem urnu s popelem nikoli, „pomodlil se a odešel“. Pohřební řeč držel známý vlastenec (a propagátor pohřbů žehem) Vojta Náprstek. Nebyl nijak přehnaně útočný, přesto církev náležitě zkritizoval a dodal, že „naše kanoucí slzy jsou zajisté nejposvátnějším pokropením rakve“.

Konzervativní katolický deník Čech si to s ním za to – v článku „První česká matka po smrti upálena“ – vyřídil. Spalování mrtvol označil za „opičení se po cizině“, postěžoval si, že „naše intelligence nasycuje se mlátem Rousseauovské a Schopenhaurovské filosofi e“, a pak se pustil jmenovitě do Náprstka: „Jedním výkvětem atheistické, cizácké kultury je též upalování mrtvol, koníček to starého zednáře Vojty Fingerhuta, který sice počeštil své jméno, ale uvnitř prosycen je voltairianismem.“ Na závěr Čech odmítl uvěřit, že by si nebožka „za jasného vědomí upálení své mrtvoly“ přála: „My v příčině té zednářské fortele známe.“