V širém poli strom zelený. Historie českých alejí začíná v 18. století
Stromořadí u silnic se objevila za Marie Terezie a v 19. století je naši předkové pokládali za symbol utěšenosti, krásy a kultivovanosti české krajiny. Dnes je jich stále méně
Česká stromořadí přežila druhou světovou válku i komunisty a dnes jsou stará už více než čtvrt tisíciletí. | Profimedia.cz
Stromy u silnic a cest jsou dávným pozůstatkem barokní krajiny. Šlechta si aleje dopřávala už dřív, ale teprve budování císařských silnic z nich za Marie Terezie učinilo dominantní prvek českého venkova. Silnice – široké tak, aby se na nich dokázaly pohodlně vyhnout dva plně naložené formanské vozy – připadaly současníkům jako příliš násilný zásah do krajiny a zároveň neodpustitelné mrhání drahocennou půdou. Povinně vysazovaná stromořadí měla tento hřích moderní doby zmírnit.
Zmíněný idealistický pohled přežíval po celé 19. století v myslích romantiků, o čemž se můžeme přesvědčit na stránkách dobových knih a novin rozplývajících se nad „utěšeností“ české krajiny ozdobené dlouhými, přímými liniemi stromů. Pohled praktiků, tedy obcí a majitelů přilehlých pozemků, kteří měli stromořadí zakládat a udržovat, byl – jak brzy uvidíme – mnohem skeptičtější. Stromům u cesty hodně uškodil rozvoj automobilismu a to se dodnes nezměnilo. Ovoce není kvůli výfukovým plynům k jídlu a z policejních statistik navíc plyne, že při nárazech aut do stromů se každoročně zabije téměř stovka lidí. Není divu, že stromů u silnic dlouhodobě ubývá. Ve statistikách, které aktuálně zveřejnil spolek Arnika, si lze přečíst, že za každé tři pokácené nejsou dnes vysazeny ani dva nové.
V sadě skví se jara květ
Povinnost sázet u silnic stromy zakotvila zřejmě jako první Francie a roku 1752 ji následovala habsburská monarchie. Důvody byly hospodářské, estetické a orientační, přičemž se navíc často zmiňuje stín, jímž stromy ulevovaly procházejícím civilistům a vojákům. Až do konce 18. století se budování hlavních – císařských – silnic spíš vleklo (kolem roku 1800 jich měly Čechy dle knihy Pavla Schreiera Příběhy z dějin našich drah 562 a Morava 683 kilometrů), pak ale přišel boom. Povinnost stavět silnice – a podél nich sázet stromy – přenesl stát na šlechtu (ta zase na poddané), a tak jich roku 1848 bylo jen v Čechách už 3830 kilometrů. Navíc se stavěly i okresní a místní komunikace, takže v říjnu 1849 činila dle Havlíčkových Národních nowin celková délka silniční sítě v Čechách 1517 rakouských mil a 3768 sáhů (zhruba 11 500 kilometrů). Dokonce i v revolučním roce 1848 přibylo skoro patnáct mil, a „tak také rozmnožilo se za dotčený rok i stromořadí po silnicích wysázené o 19 714 sazenic“.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
