Právě před 80 lety přijal říšský ministr propagandy Joseph Goebbels v Berlíně delegaci 34 českých novinářů a kulturních pracovníků. Přítomným sdělil, že to, co dnes činí Německo, lze popsat snad jedině slovy „druhá reformace Evropy“. Dodal, že Německo nechce jiným názorům „omezovat život“, ovšem „pojetí svobody národa musí býti uvedeno v soulad s obecnou účelností, právě tak jako pojem svobody člena rodiny uvnitř této rodiny“.
Poté vysvětlil, že Německo si přeje ve vzájemném poměru Čechů a Němců „naprosté jasnosti“, zda se „partner vřadí do německého procesu pořádku“ rád a ochotně, či zda se vnitřně zpěčuje: „Podle toho poskytne Německo čestné přátelství, nebo boj.“ Na závěr podotkl, že Německo nabízí „možnost poctivé součinnosti“ a česká inteligence má jít příkladem: „Svému českému národu prokážete velikou historickou službu, jestliže chcete spolupomáhat vytvořit poměr poctivé loajality svého národu k Říši.“
Mysleli jsme to dobře
Dodejme, že během války nacisté povraždili tisíce českých odbojářů. Kolaborantů se ale také našlo dost, a to i mezi novináři. Po skončení války stanulo podle historika Mečislava Boráka před Národním soudem (na starosti měl ty nejtěžší případy, včetně procesu s protektorátní vládou) 21 českých novinářů.
K smrti bylo odsouzeno celkem sedm z nich – Vladimír Krychtálek (šéfredaktor deníků Venkov a Večer), Karel Werner (šéfredaktor Českého slova), Jaroslav Křemen (šéfredaktor A-Zet), Emanuel Vajtauer (šéfredaktor Večerního Českého slova), Rudolf Novák (šéfredaktor Árijského boje), Antonín Jaromil Kožíšek (šéfredaktor Moravských novin a Poledního listu) a Alois Kříž (redaktor protektorátního rozhlasu). Skutečně vykonaných bylo ovšem jen pět rozsudků – Křemen dostal pouhých pětatřicet minut před popravou milost od prezidenta Beneše a Vajtauer (mimochodem bývalý komunista) ještě před koncem války záhadně zmizel, a tak ho Národní soud potrestal v nepřítomnosti.
Pozoruhodné je, jak se obžalovaní novináři před soudem hájili. Například Werner v dubnu 1947 před soudem připustil, že osobně napsal 580 aktivistických článků, ale odmítl, že by byl nacistou: „Pojem nacismu je totožný s hrůzami Majdanku, Buchenwaldu a Lidic, ale kde je u mne třeba jen slabý náznak takového chování?“ Myslel to prý navíc dobře, když mu podle jeho slov šlo jen o to, aby „uvaroval národ od ještě větších ztrát“, a tak bil na poplach „před lehkomyslností, s jakou naši lidé kolikrát zbytečně kladli katu hlavu na špalek“. Podobně mluvil také Krychtálek, když vysvětloval, že měl k psaní aktivistických článků dobrý důvod: „V Německu chtěli jedni Čechy bezohledně vyhubit, druzí se chtěli s Čechy dohodnout a potřebovali českého aktivismu jako argumentu.“
Trestní senát ale nevzal jejich obhajobu v potaz a oba poslal na smrt. „Obžalovaní napsali v době od května 1938 po stovkách článků do denního tisku, jimiž sloužili propagačně Němcům. V nich velebí nacistické hnutí a Hitlera jako jeho reprezentanta, schvalují a obhajují nepřátelskou vládu na našem území a nezákonné činy její a jejích orgánů, oslavují na jedné straně německé vítězství a na druhé napadají naše spojence, naši zahraniční vládu a dokonce nevybíravým způsobem i samotného prezidenta republiky. Národ je vybízen k nasazení všech sil pro vítězství Říše a mládeži je kladen za vzor nacismus,“ stojí ve zdůvodnění rozsudku.
Očistná komise
Před Národním soudem sice stanulo „jen“ 21 novinářů, dalšími méně významnými případy se ovšem zabývaly mimořádné lidové soudy a speciální očistná komise, která začala pracovat hned v květnu 1945. Jan Cebe z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy odhaduje, že komise prověřila několik stovek novinářů. Kolik z nich potrestala, není úplně jasné. Podle jedněch údajů uložila 80 novinářům doživotní zákaz činnosti a 51 z nich oznámila soudům. Podle jiných zdrojů bylo ale doživotních zákazů 109 a o 73 novinářích šlo hlášení soudu. Mezi další tresty uložené komisí patřily pokuty a dočasné zákazy činnosti.
