Říšský lovčí Göring lidí nelitoval, zvířat ano. Jeho zákony na ochranu zvířat byly ve své době jedny z nejpokrokovějších na světě.
Matka Hermanna Göringa kdysi říkávala, že z jejího syna „bude buďto velký muž, nebo velký zločinec“. Vyplnilo se obojí, ovšem z malého Hermanna se mimoto stal myslivec, lovec a skutečný milovník přírody, díky němuž mělo Německo ve své době zřejmě nejpokrokovější zákony na ochranu zvířat na světě. Lesem a lovem byl Göring doslova posedlý. Nehledě na svoji tloušťku neváhal jelena hodiny a hodiny stopovat, aby ho pak – jak se shodují svědci – jednou ranou složil.
Göring – který byl kromě všech dalších funkcí říšským lovčím (Reichsjägermeister), říšským nadlesním (Reichsforstmeister) a vrchním pověřencem pro ochranu přírody – prosadil v létě 1934 říšský zákon o lovné zvěři. Znamenalo to kompletní zákaz štvanice na koních, chytání zvěře do ocelových pastí (tohoto „středověkého mučicího nástroje“), ok či používání jedů a umělého světla. Zavedl ochranu orlů, sokolů, medvědů, bobrů… Osobně dohlížel na reintrodukci losů a zubrů do německých lesů a podporoval snahu o zpětné vyšlechtění pratura a divokého koně – tarpana.
V laboratořích se už nesměla používat vivisekce a o trýznitelích zvířat Göring výhružně prohlásil, že „zraňují city německého lidu“. Byl to tak trochu paradox. Žít a zemřít „jako zvíře“ nebyl ten nejhorší osud, který mohl člověka v nacistickém Německu potkat. Vězni koncentráků, které „lékaři“ na žádost Göringovy Luftwaffe potápěli do ledové vody nebo zavírali do podtlakových komor a měřili, za jak dlouho zemřou, věděli své.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot