Pamatujete ještě? Je říjen 2020 a STAN (spolu)vítězí v krajských a v senátních volbách. Obsazují křesla hejtmanů a vytvářejí druhý nejpočetnější senátorský klub. O rok později ve sněmovních volbách starostovští kandidáti masivně přeskakují pirátské a s 33 poslanci se stávají druhým nejsilnějším vládním klubem. To jim vynáší čtyři poměrně důležitá ministerská křesla ve Fialově koaliční vládě. Jsou na prozatímním vrcholu sil, ovšem s vidinou, že to může být ještě lepší. Komentátoři nešetří chválou a k uskupení se veřejně hlásí nejedna hvězda showbyznysu. Zářné perspektivy potvrzuje i volební model Kantaru z listopadu 2021, jenž STAN přisuzuje třináct procent a třetí místo v těsném závěsu za ODS.

Pár měsíců poté, na jaře 2022, je všechno jinak. STAN procházejí jedním průšvihem za druhým. Postupně se znemožňují a odcházejí takřka všichni členové vedení – Michalik, Farský, Gazdík, Polčák. Následuje dozimetrová bomba, která poškozuje image celé formace, až dosud sázející na mnohostrannou jinakost, včetně distance od propojování politiky s byznysem. Se zmizením iluzí přichází strmý pád až na kritických šest a méně procent. Následuje svolání mimořádného letního sněmu, jehož delegáti pod dojmem potřeby demonstrovat jednotu a uklidnit situaci staronovému předsedovi Rakušanovi volí vedení, jaké si přeje. Lídr to glosuje prohlášením o kompaktnosti týmu a závazkem nedělat „další přešlapy“.

Kompaktně nevýrazní

Jenže po tři čtvrtě roce od sněmu to s budoucností STAN nevypadá o nic lépe. Vyzdvihovaná kompaktnost vedení se projevuje v úplně jiné rovině, než jakou si Rakušan přál. Starostové jsou kompaktní především ve své nevýraznosti a v neschopnosti profilovat se programově. Respektive jako kompetentní politici, které si veřejnost spojí s něčím podstatným (a ovšemže pozitivním).

Nepřekvapí proto data z CVVM z přelomu let 2022/2023, z nichž vyplývá, že dva ze čtyř „starostovských“ ministrů, Beka a Balaše, nezná 62, respektive 65 procent respondentů, čímž se v „žebříčku anonymity“ řadí na nelichotivé třetí, respektive první místo. (A to je řeč o době, kdy ČR předsedala Evropské radě a Bek byl ministrem pro evropské záležitosti…) Nemilosrdný je i březnový model Kantaru, který STAN přisoudil 5,5 procenta. A to ještě s dovětkem, že jen pětina jejich sympatizantů, což je bezkonkurenčně nejméně ze všech stran (méně než u ČSSD nebo u Přísahy), je pevně rozhodnuta o své volbě.

Vymlouvat se na mimořádně svízelnou a složitou situaci, v jaké se nacházejí jako součást Fialovy vlády, by bylo laciné, neboť ne všechny vládní strany stagnují. Piráti dokonce rostou.

Nepoučitelný předseda

Když Vít Rakušan nastupoval na vnitro, mnozí čekali, že se stane tahounem vlády i hlavním vnitrokoaličním oponentem premiéra Fialy. Už jeho první kroky v resortu, kupříkladu blamáž s policejním prezidentem, ale vyvolaly rozpaky. Někteří komentátoři je tehdy shovívavě omlouvali nezkušeností. Další měsíce ukázaly, že Rakušan sice vcelku zvládl příchod ukrajinských uprchlíků, ale nenašel recept na jeho komunikaci směrem k veřejnosti.

Stejně tak se nepoučil v personálních věcech, o čemž svědčí třeba kauza se jmenováním šéfa rozvědky Mlejnka. A nepoučil se ani v komunikaci v oblastech, které by mu jako tolik velebenému a transparentnost vzývajícímu starostovi měly být vůbec nejbližší. Zvláště těžké je pochopit, co dopustil ohledně formy rušení některých poštovních poboček. Jako exstarosta přece mohl odhadnout pocity kolegů, kteří se o rušení pobočky ve vlastním městě dozvídají z médií. Stejně tak si mohl vyhodnotit, jaká rizika poplynou pro jeho kolegy ze zkrácení voleb do jednoho dne, když právě oni ponesou odpovědnost za chyby při sčítání hlasů způsobené únavou po patnácti hodinách dřepění ve volební komisi, natož za náklady na případné opakování voleb.

Jenže to by ještě nebylo to nejhorší. Každý soudný ministr by si – zvláště po kauze Dozimetr, spojené s podivnými zakázkami v pražském dopravním podniku a s vlastní stranou – dával bedlivý pozor na to, aby se jakýkoli krok v jeho resortu nedal interpretovat jako kšeft nebo malá domů. A přesně tak vyznívají do médií prosakující informace o připravovaném či už domluveném prodeji poštovních budov. Je vlastně jedno, jestli je v nich zrnko pravdy, nebo jde o čisté dezinformace. Podstatné je, že informace si žijí vlastním životem a poškozují ministra, STAN i celou vládní koalici.

Když k tomu přidáme, že předseda strany a ministr vnitra nedodržel prakticky žádný z klíčových stranicko-resortních slibů – počínaje rušením zbytečných úředních úkonů a zeštíhlováním státního aparátu a konče zavedením povinnosti úřadů přijímat bezhotovostní platby nebo zavedením korespondenční volby –, je těžké oponovat názoru, že největším viníkem stagnace STAN je samotný jejich lídr.

Bez voličského jádra

STAN však také vůbec nepomáhá fakt, že v povolebních jednáních sice uhráli důležitý resort školství, o který měly zájem i jiné strany, ale teď už podruhé za jediný rok mění jeho šéfa. Nový ministr Bek snad představuje těžkou váhu v obci pedagogů. Mimo ni je však zcela neznámý. A především nastupuje ve chvíli, kdy vrcholí důležitá obsahová fáze školské reformy a kdy bude muset učinit řadu kontroverzních rozhodnutí, jimiž se může velice rychle stát jedním z úhlavních nepřátel učitelské lobby.

Asi největším problémem STAN je ale jejich totální nezakotvenost z hlediska konfliktních témat i voličských skupin. Co se v určité fázi vývoje mohlo jevit jako výhoda, neboť to straně dávalo možnost manévrovat a měnit své priority, je v době vládnutí, natož stranické krize hotovou pohromou. Dobře to ilustruje hodnotové desatero STAN. S ním by asi neměl problém jeden jediný volič. Jenže ani jedna z hodnot nepředstavuje volební bombu, kvůli níž by se jeden jediný volič měl zvednout ze židle a s jiskrou v oku běžet k urně. Starostům tudíž v okamžiku boje o přežití chybí nejen témata, nýbrž i pevné, věrné jádro a jednoduše mobilizovatelná širší voličská základna.

Co dělat?

Jako jedno z řešení se téměř vždycky nabízí přepřažení v čele. Jenže k tomu už došlo a skoro všichni významní krajští a mnozí komunální politici už ve vedení jsou. Samozřejmě by teď mohli vystřídat své kolegy v nejužším vedení a v ministerských křeslech. K jedné ministerské rošádě opravdu dojde. Bek vystřídá Balaše a na místo Beka coby ministra pro evropské záležitosti přijde politický matador, náměstek ze „zamini“ Dvořák. Jenže zná ho někdo? Bude schopen přinést nějakou programovou prioritu? Tak trochu se nabízí jasná orientace na přijetí eura. Ale koho to v současné situaci zajímá? A je to dost průrazné a uvěřitelné zrovna u Starostů?

STAN má pak ještě dva ministry – Síkelu a samotného Rakušana. Prvního by asi vyměnit šlo, už se o tom mluví dlouho. Jen není jasné za koho. A toho druhého?

Jako pravděpodobnější se tedy jeví sázka na několik vytipovaných populárních priorit, které se Starostové budou snažit prosadit stůj co stůj. První náznaky můžeme vidět třeba ve snaze ministra vnitra přidat policistům. V době, kdy vláda bude muset šetřit, bude každá taková populistická nota narážet na tuhý odpor. Leda by ji STAN dokázali vyměnit třeba s Piráty či s lidovci za podporu jejich nápadů. To vypadá nadějně. Tedy jak pro koho. Pro Fialovu koalici to je spíš zlý sen. Zdá se však, že této noční můře bude brzy čelit v praxi.

Rakušanovým Starostům zřejmě opravdu nezbude než se dříve či později vmanévrovat do pozice vládního troublemakera, byť „v mezích zákona“. Na volební záchranu to stačit nemusí, zato na destabilizaci a nefunkčnost vládní koalice je to ten nejlepší recept.