Všude, kde byla karenční lhůta alespoň po nějakou dobu zavedena, byl zaznamenán výrazný pokles krátkodobé nemocnosti
ilustrační foto | Shutterstock.com
Před více než osmnácti lety jsem strávil nějaký čas rešeršemi zahraničních studií na téma, jak zaměstnanci reagují na zpřísňování nebo zmírňování podmínek pro přiznání nemocenské. Nejvíc se mi líbila jedna studie ze Spojených států, kde povinné nemocenské pojištění, a tedy ani federální dávka neexistují, ale většina zaměstnavatelů ve veřejném sektoru i větší soukromé firmy nabízejí placené sick days jako benefit.
Obveselení spočívalo v tom, že ve venkovských oblastech byl u některých skupin zaměstnanců velmi zřetelný nárůst pracovní neschopnosti v podzimních měsících. Respirační onemocnění, chřipka? Ale kdeže: vzestup přicházel typicky ve dnech, kdy byla v příslušném státě zahájena lovecká sezona na jelence viržinské (na východě), případně jelence oslí (na západ od Skalistých hor včetně). Někde v září, někde začátkem října, někde snad dokonce 1. listopadu četnost případů nahlášené nemoci nejen silně korelovala, ale hlavně kauzálně souvisela s tím, jak vášniví lovci nevynechali první příležitost vzít flintu a vyrazit do lesa.
Nejde o fenomén, který by byl kuriozitou, v USA je často výslovně uváděn v manuálech pro personální oddělení pod hlavičkou „seasonal absences“ na prvním místě, ještě před strategickým „házením se marod“ v dny před svátky a víkendy nebo po nich.
V Evropě všude, za různých podmínek
Tady nejsme v Americe. Všechny evropské systémy přiznávají na různě dlouhou dobu benefit nemocenského pojištění zaměstnancům ze zákona, v řadě zemí však není pojištění povinné pro osoby samostatně výdělečně činné, pro něž jsou mnohdy zavedeny výrazně odlišné podmínky čerpání dávky, i když jsou pojištěny.
Fenomén karenční lhůty („waiting time“), tedy doba, kdy pojištěnec nepobírá náhradu mzdy ani od zaměstnavatele („sick pay“), ani od instituce sociálního pojištění („sickness benefit“), je v podstatě negativní ekonomický stimul jako obrana proti absentérství.
Odvrácenou stranou téže mince je fakt, že dělá z krátkodobé nemoci z hlediska nákladů obětované příležitosti drahou záležitost. To platí zvláště pro země, kde je nízké náhradové procento (dávka v nemocenské jako procenta předchozího příjmu) doplněno stropem na výši denního plnění.
Tato kombinace také vysvětluje, proč je u vysokopříjmových skupin ve všech zemích s takto nastaveným systémem markantní rozdíl v podobě výrazně nižšího čerpání krátkodobé nemocenské.
Zavedení karenční lhůty je u zaměstnanců velmi neoblíbené, naopak zaměstnavatelé po něm zpravidla volají, zejména v oborech, které jsou absentérstvím vysoce postiženy, tedy například ve zpracovatelském průmyslu při obsluze linek, ve veřejném stravování nebo v obchodu. Například v Británii uvádí globální průzkum provedený Workforce Institute u 800 manažerů z maloobchodu, že 74 procent z nich má asi po čtvrtinu doby nedostatek personálu kvůli absencím na poslední chvíli. Podobná procenta udávají i respondenti v Kanadě, ve Francii, v Německu a ve Spojených státech.
Pro více než polovinu společností v maloobchodu je absentérství vůbec největší manažerský problém, přičemž nejčastěji uváděným důvodem jsou krátkodobá onemocnění, ošetřování člena rodiny, ale také stres a ztráta motivace.
V zemích, kde není uplatňována karenční lhůta a zároveň prvních nejméně čtrnáct dnů pracovní neschopnosti nese náklady v podobě náhrady mzdy zaměstnavatel, se často pro kontrolu oprávnění čerpání nemocenské uplatňují speciální algoritmy, sledující příznaky neodůvodněné absence a zneužívání nemocenské, existují na to i specializované firmy, používající i detektivní metody. Povědomí o „fízlování“ a nedůvěře je ovšem dalším důvodem demoralizace a frustrace.
Shrňme to: Všude, kde byla karenční lhůta alespoň po nějakou dobu zavedena, byl zaznamenán výrazný pokles krátkodobé nemocnosti. A je přitom jedno, zda se jednalo o země ze západní Evropy, nebo postkomunistické státy.
Nejčastější výhradou vůči karenční lhůtě bývá riziko přecházení nemoci, které místo několikadenního „vyležení se“ může vést k závažným zdravotním komplikacím s vysokými náklady pro systém zdravotního pojištění. Hypotéza není nepravděpodobná, ale prokázat to na „tvrdých datech“ je obtížné, protože chybějí časosběrná data sledující na velkých vzorcích zdravotní stav, která by umožnila izolovat vliv karenční lhůty.
