Odložené fotbalové Euro skončilo. Přineslo mnoho zajímavých i kontroverzních momentů. Nakonec v něm prim hrály týmy ze severu a jihu kontinentu. Úspěšnější byl jih, Itálie totiž v dramatickém finálovém duelu zdolala Anglii na penalty a prodloužila tak čekání Albionu na triumf na velkém turnaji na 55 let. Z bývalého východního bloku uspěly jen česká a ukrajinská reprezentace, jejichž výkony patřily k překvapením šampionátu. Neuspěli francouzští a portugalští obhájci světového a evropského titulu, kteří skončili již v osmifinále.

Následující řádky jsou reflexí ekonomické a politické roviny složení reprezentačních kádrů, zaměřených zejména na kvarteto semifinalistů. U severského dua, které vzniklo z „české“ strany turnajového pavouka, si budeme všímat především až neuvěřitelně odlišné tržní hodnoty hráčského zázemí. Pro druhou, středomořskou dvojici platí větší počet paralel.

Drazí Angličané a milí Dánové

První semifinále nabídlo souboj fotbalové velmoci s černým koněm turnaje. Výběr Albionu, který nakonec postoupil díky sporné penaltě, byl samozřejmě favoritem, což podpořilo nejen domácí prostředí, ale především tržní hodnota jeho hráčů. Z nejproslulejšího zdroje této hodnoty, denně aktualizovaným německým serverem Transfermarkt, který sází více na shodu v rámci komunity než algoritmy tvořené na internetu, vyplývají následující fakta. Tržní cena anglického kádru činí astronomických 1,26 miliardy eur, která jej řadí na první místo nejen starého kontinentu, ale celého fotbalového světa. Anglická reprezentace je – světe, div se – dokonce hodnotnějším týmem než nejdražší klubové kádry. Mezi národními reprezentacemi vede o 230 milionů před Francií, a to i s jejím aktuálně nejhodnotnějším hráčem na světě Kylianem Mbappém. Řadí se i před Brazílii s Neymarem, jenž je stále hráčem, který přestoupil za historicky nejvyšší sumu.

Tým vedený Garethem Southgatem svou cenou překonává i kádr nejdražšího klubu, nepřekvapivě též anglického, tedy Manchesteru City, jenž má o 140 milionů nižší cenu. Samozřejmě se na tom hodně podílejí i dvě velké hvězdy obou kádrů – John Stones a Raheem Sterling. Tento fakt staví do poněkud jiného světla tak často opakovanou frázi o tom, že leckterý fotbalový velkoklub má mnohem lepší kádr než kterákoli reprezentace.

Opravdu lvím podílem se na převaze anglické reprezentace podílejí dva hráči vybíhající na trávník v typickém bílém dresu se třemi lvy na hrudi. Prvním je druhý nejdražší hráč na mistrovství a třetí nejdražší hráč světa Harry Kane a druhým čtvrtý nejdražší hráč světa Jadon Sancho. Prvního Transfermarkt ocenil na 120 milionů, druhého na sto milionů eur. První patří londýnskému Tottenhamu Hotspur, druhý momentálně řeší svůj trvalý přestup do Manchesteru United.

Dánsko je na tom samozřejmě úplně jinak. Jeho nejhodnotnějším hráčem je záložník a bývalý Kaneův spoluhráč z Tottenhamu Christian Eriksen. Ano, právě smutný hrdina, který zkolaboval po srdečním problému hned při prvním zápase a jehož další kariéra je ohrožena. Protože tato událost prakticky jistě ovlivní cenu tohoto špílmachra, můžeme cynicky konstatovat, že nejdražším dánským hráčem spíše byl. Překonat jej mohou mnozí jeho reprezentační kolegové. Hodnota celku Dánů i s Eriksenem byla 310,7 milionu eur, tedy skoro čtyřikrát menší než v případě jejich semifinálového soupeře.

Pro českého fanouška není bez zajímavosti, že hodnota dánské reprezentace byla o více než 130 milionů eur vyšší než té české. Z tohoto pohledu je tedy čtvrtfinálový výsledek vcelku logický.

Pokud bychom se zavrtali ještě hlouběji do čísel, došli bychom například k tomu, že tříčlenný anglický čtvrtfinálový útok Sterling–Kane–Sancho je přibližně stejně cenný jako celá dánská reprezentace. Dražší než celý vikingský kádr je kompletní anglická obranná lajna nebo kvinteto nejdražších náhradníků ze zápasu s Ukrajinou ve složení: Rashford, Foden, Grealish, Bellingham, Calvert-Lewin. I průměrná hodnota každého z Angličanů je vyšší než cena již zmiňovaného Eriksena, tedy nejdražšího hráče Dánska.

Jenže Dánové mohli proti Albionu vytáhnout nejen s týmovým pojetím hry, ale i sympatiemi, které vzbuzovali – zvláště díky reakci na Eriksenovu patálii. A to napříč kontinentem a místy, kde hráli. Mnozí navíc přáli – nakonec marně – nafoukaným Angličanům porážku a outsiderům z Dánska postup do finále. Své fanoušky jistě našli i v Česku, ačkoli jej z bojů o medaile vyřadili. Jedním z důvodů byl bezpochyby fakt, že všichni fotbalisté z britských ostrovů byli pro českého fanouška spojeni s aférou slávistického hráče Kúdely a jeho trestu za údajnou rasistickou nadávku v jarním zápase Evropské ligy.

Homegrown a média

Pamětníci si jistě vzpomenou na řadu neproměněných šancí, což se anglické reprezentaci před mnoha turnaji v minulosti stávalo. Ambice totiž často neodpovídaly realitě. Tentokrát však měli Angličané za sebou řadu důležitých faktorů. A právě ony se také promítaly do ceny týmu.

Prvním z nich je evidentní vzestup anglické klubové scény na kontinentální úrovni. Po španělské dominanci v poslední dekádě, patří současnost i budoucnost právě anglickým klubům. Svědčí o tom dvě plně anglicky obsazená finále Ligy mistrů z posledních tří, ale i rostoucí dominance anglických týmů na přestupovém poli.

Méně viditelnými, ale o to důležitějšími faktory vzestupu anglické reprezentace jsou přísná pravidla pro prosazování domácích hráčů v Premier League, role britských médií a v neposlední řadě i velice lukrativní vysílací práva anglických klubů.

Ladislav Mrklas

Kluby anglické první ligy musejí splnit kvótu počtu hráčů, kteří strávili alespoň část svého fotbalového růstu v akademii některého z domácích klubů. Každý tým musí mít takových hráčů minimálně sedm. V případě, že jeden z nich odejde, musejí často draze nakoupit náhradu z jiného klubu. V opačném případě se klubu významně sníží celkový počet míst, která může obsadit. A to je v poměru k počtu zápasů odehraných v ostrovních soutěžích prakticky likvidační. Právě tento faktor působí na ceny „homegrown“ hráčů, jimiž jsou převážně rodilí Angličané. Reprezentace tak má z čeho vybírat.

Velký vliv na cenu hráčů mají také britská média. Mladí angličtí fotbalisté jsou často vynášeni do nebes. A to zpětně ovlivňuje sledovanost médií. Premier League má také vůbec nejdražší televizní práva, což anglickým klubům pomáhá na trhu hráčských transferů. Nelze se pak divit, že i menší týmy si mohou dovolit utrácet značné částky za přestupy hráčů, a konkurovat tak špičkovým klubům z kontinentální Evropy. Nejžádanějším zbožím ale i v této konkurenci zůstávají rodilí Angličané.

Jižanská dvojčata

Co se tržních cen týče, druhé semifinále skýtalo mnohem menší rozdíl. Cenu kádru Itálie a Španělska dělilo „jen“ 165 milionů eur, o které je dražší mančaft z Pyrenejského poloostrova. Týmy se shodovaly i v posloupnosti rozložení ceny z hlediska postů. V obou případech byli nejdražší záložníci, následovaní útočníky a obránci a nakonec brankáři.

Španělé a Italové toho ale měli společného ještě více. Kromě stejného rozestavení 4–3–3 a sázky na útočný fotbal s vysokým presinkem si jsou podobní i z hlediska složení kádrů. Ve středu záloh se shodně objevili finalisté letošní Ligy mistrů – Ital Jorginho a Španěl Rodri. Brány svých týmů hájili dva perspektivní mladí gólmani – dvaadvacetiletý Donnarumma a o dva roky starší Simón. Na hrotu měli oba týmy hráče Juventusu – Chiesu a Moratu. Oba kádry vedli elegantní padesátníci Mancini a Enrique. Radovat se nakonec mohl Mancini. Stejně jako později ve finále uspěli Italové po penaltovém rozstřelu.

Fenoménem dneška je původ. Kádry Itálie a Španělska se v tomto směru vyznačovaly velmi malou diverzitou. To se týká především hráčů původem z Afriky, kteří jsou v jiných reprezentacích takřka standardem. Přitom obě reprezentace v minulosti hráče tmavé pleti měly ve větší míře než dnes. Diverzitu tak nyní „zachraňovali“ asimilovaní Brazilci ve středech záloh Jorginho a Thiago Alcantara. Pro vysvětlení pojďme do historie obou zemí. Španělé v minulosti kolonizovali pouze minimum afrických zemí a jimi kolonizovaná Latinská Amerika má své vlastní úspěšné reprezentace. Itálie sice má velkou afroitalskou komunitu, ale má také tradici silného rasismu, dnes především v podobě italské první ligy. Mimochodem, více „Afričanů“ než obě středomořské země má ve svém kádru i skandinávské Dánsko.

S přispěním Vojtěcha Mrklase.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.