Tak dramatické léto plné překvapení fotbalová Evropa za poslední roky nepamatuje. Nestává se často, aby během jediného měsíce, navíc po několika nečekaných zvratech, změnili dres dva nejlepší hráči své generace.

Daleko zajímavější než uslzená tisková konference Lionela Messiho při odchodu z Barcelony nebo dojemný příběh o návratu ztraceného syna Cristiana Ronalda do Manchesteru United je ale ekonomické pozadí.

Letošní přestupové období ukázalo dvě věci. Zaprvé, ekonomickými hegemony dnešního evropského fotbalu jsou Anglie a Paříž se silnými majiteli v zádech. A zadruhé, léta kritizované „družstevní“ hospodaření španělských klubů narazilo na své limity. Nejvíc na to doplatila právě Barcelona, kterou lze bezpochyby jmenovat nejtragičtějším hrdinou.

V Anglii by chtěl hrát každý

Dlouho to vypadalo, že pokud v létě nepadne přestupový rekord, bude k tomu minimálně blízko. Zdroje z kuloárů nejčastěji zmiňovaly jména tří útočníků: Kylian Mbappé, Erling Haaland a Harry Kane. Hovořilo se o sumách atakujících hranici 200 milionů eur.

V srpnu ale trhem otřásly dvě bomby. Nejenže byli k dispozici dva nejlepší hráči posledních let, kteří jsou zároveň snem marketingových ředitelů. Messi byl navíc zadarmo a účet za Ronalda dosáhne i s bonusy maximálně něco málo přes dvacet milionů eur. Všichni tři favorité na přestup roku tak nakonec zůstali na ocet.

Jan Němec

Nejaktivnější a nejštědřejší byly v létě anglické kluby. Jejich naprostou dominanci potvrzuje například žebříček desítky nejdražších hráčů, z nichž koupily hned sedm. Ze sumy za top ten přestupy - asi 650 milionů eur - zaplatily bezmála celých 500 milionů.

Fotbaloví družstevníci

Doby rozmařilého utrácení naopak definitivně skončily na jihu Evropy. Dalo by se říct, že letošní léto naplno odhalilo, jak moc potřebovaly především španělské a italské velkokluby (prozatím) miliony ze zmařené superligy. V obou zemích se nakupovalo jen střídmě a za levno, zato se hodně prodávalo.

Jedním z poražených je italský Juventus Turín. Ten v roce 2018 Realu Madrid za Cristiana Ronalda zaplatil velkopanských 117 milionů eur. Hvězda sice dostála svému jménu - během 131 zápasů nastřílela 101 gólů -, plat přes šedesát milionů eur ročně nicméně klub finančně ruinoval. Letošní prodej za zlomek peněz proto přijal s viditelnou úlevou.

V porovnání s příběhem Barcelony a Lionela Messiho je to nicméně pořád maličkost. Katalánský velkoklub usiloval o prodloužení smlouvy se svou největší hvězdou celé léto. Když se zdálo, že zbývá už jen podepsat smlouvu, přišel dějový zvrat.

Prezident klubu Joan Laporta na tiskové konferenci s tragickým výrazem ve tváři oznámil, že účetní špatně počítali. Barcelona si prý ani po snížení mzdy z původních 71 milionů eur ročně na polovinu nemůže Messiho dovolit, protože by se nevešla do platového stropu. Výdaje na mzdy prý dosahovaly až 110 procent celkových příjmů klubu. Mimochodem, dluh klubu byl 1,35 miliardy eur.

Messim to ale nekončilo, Katalánci se museli zbavit také útočníka Antoina Griezmanna a výrazně sesekat výplatní pásky i těm málo hvězdám, které ještě na soupisce zůstaly.

Barcelona a částečně také Real Madrid doplácejí především na nedostatečné finanční zázemí. Klub vlastní fanoušci, kterých je na 150 tisíc, volí si svého předsedu. Jelikož tato variace na družstvo funguje zároveň jako neziskovka, je hlavním kritériem pro zvolení nikoli hospodářský výsledek, ale třeba parametry jako počet hvězd v týmu. Zatímco v minulosti model s drobným přispěním bankovních úvěrů relativně fungoval, poslední roky jsou pro Barcelonu a Real Madrid smrtící.

S nástupem šejků a bohatých amerických investorů do anglických klubů a pařížského Saint-Germain se ceny fotbalistů i jejich platy vyšroubovaly na absurdní úrovně. Španělům ale na rozdíl od nich chybí kapitál bohatého majitele v zádech, který případné díry v rozpočtu zalátá.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.