Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Ochromit ruský zbrojní průmysl a oslabit ekonomiku. Takové byly hlavní cíle protiruských sankcí. Ani jedno se příliš nedaří. Moskva zná cesty, jak sankce obejít
V polovině června na ukrajinské město Kryvyj Rih dopadlo několik ruských raket. Jednou z nich byla i střela vzduch–země s označením Ch-101, jejíž zbytky byly natolik zachovalé, že bylo možné detailněji prozkoumat její „vnitřnosti“.
Ukrajinští vyšetřovatelé oznámili, že mezi součástkami našli hned několik desítek těch, které bezpochyby pocházejí ze zemí mimo Rusko – Rusové sami je vyrobit neumějí. Nechyběly dokonce ani čipy předních amerických firem.
Ještě větší rozruch ale vzbudilo datum výroby rakety: z továrny vyšla teprve o dva měsíce dříve. Tedy více než rok po zahájení války a uvalení sankcí na vývoz součástek potenciálně využitelných v ruském zbrojním průmyslu. Šlo o jasný důkaz toho, že protiruské sankce jsou stále příliš děravé a k ochromení ruských zbrojařů samy o sobě nestačí.
Nejedná se však jen o zbraně. Ekonomické embargo i odchod většiny západních firem z Ruska měly také dát ochutnat strasti války běžným Rusům. I to se ale děje méně, než by si odpůrci Moskvy zřejmě přáli.
Typickým příkladem je automobilový průmysl. Prostor na trhu s novými vozy, uvolněný odchodem evropských, amerických a japonských automobilek, hbitě zaplnila čínská konkurence. Do Ruska se ale dál ve velkém dostávají také západní ojetiny. Jediným větším rozdílem oproti „předválečné“ době je, že jejich pouť se prodloužila.
Zdaleka nejpalčivější problém pro Ukrajinu představuje schopnost Moskvy nejen dál pokračovat ve zbrojení, ale dokonce navyšovat výrobní kapacity. Původní předpoklady, že odříznutí od západního světa povede k nedostatku pokročilých komponentů, a tím i k nemožnosti doplňovat zásoby armády novými raketami či tanky, se nenaplnily.
Ještě letos v lednu přitom ukrajinské ministerstvo obrany zveřejnilo analýzu, podle níž by s ohledem na množství vypálené munice měly být skladové zásoby Ruska třeba v případě strategických raket dlouhého doletu zhruba na úrovni jedné pětiny předválečných zásob.
Právě zjištění založená na analýze zbytků Ch-101 ale názor Ukrajinců změnila. V této raketě a poté i v dalších balistických střelách našli ukrajinští vyšetřovatelé technologie dokonce od firem velmi zvučných jmen. Konkrétně šlo o součástky pocházející z výrobních linek firem Texas Instrument, AMD a její dceřiné Xilinx, od Integrated Device Technology, Intelu, Infineonu, Nexperie nebo Numonyxu a dalších.
Všechny zmíněné firmy se přitom dušují, že z jejich strany rozhodně k porušování sankcí nedochází. Jak si tedy vysvětlit nijak dramaticky neklesající kapacity ruského zbrojního průmyslu?
Možnosti byly v zásadě dvě. Ta první, méně pravděpodobná zní, že Rusové ještě před zahájením invaze dokázali „nasyslit“ dostatek součástek, které jim vystačily až do dnešních dnů. Ta druhá, mnohem reálnější zněla, že se Moskvě daří sankce uvalené Spojenými státy nebo Evropskou unií obcházet.
Rozsáhlé pátrání ukrajinských tajných služeb i novinářů v posledních týdnech ukázalo, že pravdivá byla skutečně druhá varianta. A stopy vedly hned do několika zemí, které s podrýváním ekonomického embarga pomáhají.
Tou nejvýznamnější má být jednoznačně Čína. Ukrajinci odhadují, že z říše středu do Ruska míří na čtyři pětiny ze všech dodávek nejrůznější elektroniky. Uniklá zpráva tajných služeb, z níž citovala ukrajinská média, například tvrdí, že jen letos v lednu a únoru činila hodnota těchto dodávek na 211 milionů dolarů.
Čínská vychytralost ale nevysvětluje dodávky čipů západní provenience – v této oblasti je i Peking v obavách z případných západních sankcí opatrný. Čipy AMD nebo Intelu se do Ruska dostávají jinými cestami.
Například přes Turecko. Země využívá války na Ukrajině ve svůj prospěch dlouhodobě a v týdeníku Hrot jsme už psali o tom, jak nabobtnaly obchodní statistiky mezi Moskvou a Ankarou. Většinou však šlo o relativně neškodné kupčení se spotřebním zbožím nebo produkty západních výrobců luxusního zboží.
Agentura Reuters ale zveřejnila výsledky jiného vyšetřování ukrajinských úřadů, podle nichž nejmenovaná, relativně nová turecká společnost vyvezla do Ruska čipy v hodnotě dvaceti milionů dolarů. Pikantní na obchodu je také fakt, že tuto firmu založil turecký podnikatel, který zároveň v Německu šéfoval společnosti obchodující s IT produkty a komponenty. Jinými slovy, Turci se neomezili jen na vývoz oblečení nebo spotřebního zboží, ale přivydělávají si i zakázaným exportem.
Nejexotičtější a nejskrytější „silikonové stezky“, po nichž putují čipy třeba od amerických výrobců, nicméně vedou přes Kyrgyzstán a Kazachstán. Model je přitom ve všech případech podobný. Tamní podnikatelé založí novou firmu, která sama, případně přes další prostředníky nakoupí potřebný „kontraband“. Jelikož obě země na Rusko neuplatňují sankce, je pak další cesta komponentů už přímočará – míří přímo k některému z výrobců, případně k jeho dodavatelům.
Ukrajinští novináři uvádějí i konkrétní příklady. Třeba kazachstánská společnost EltexAltau za jediný den loni v prosinci dodala Moskvě zhruba stovku různých čipů. Byly mezi nimi i výrobky americké společnosti Analog Devices, které Rusové montují do zařízení pro noční vidění Sosna-U. Ta se používají mimo jiné ve výbavě ruských tanků T-72B3M. De facto potvrzením dodávek bylo, že ve stejném měsíci výrobce těchto tanků dodal armádě celou novou sérii.
V Astaně sídlí také společnost Astaris, založená dva měsíce po zahájení totální invaze na Ukrajinu. Ta podle celních záznamů zveřejněných deníkem Kyiv Independent mezi loňským květnem a zářím exportovala do Ruska dokonce několik desítek zásilek elektroniky, opět používané v nejrůznějších zbrojních systémech.
Podle stejného vzorce postupují také firmy působící spíše jako prázdné schránky, které založili podnikatelé v Kyrgyzstánu. Jednou z nich má být společnost RM Design and Development, která podle informací uniklých od ukrajinských tajných služeb zásobuje ruské zbrojovky výrobky americké společnosti Analog Devices. Konkrétně jde o telekomunikační vybavení používané třeba u ruských vojenských vozidel BMP-1AM „Basurmanin“.
Jak Kazachstán, tak Kyrgyzstán se nařčení, že pomáhají Moskvě obcházet sankce, vehementně brání. Pokud prý citlivé zboží z jejich území do Ruska proudí, rozhodně to není přes žádnou státní firmu a ani s vědomím oficiálních úřadů. Zda ale sankce nesabotují soukromé firmy, prý nemohou říci s jistotou.
Nejčerstvější a nejkřiklavější příklad, jak spřátelené země zmírňují dopad ekonomických sankcí na běžné Rusy, popsal v polovině července britský deník The Financial Times. Podle zjištění jeho reportérů v něm ústřední roli hraje Arménie, která se stala hlavním obchodním uzlem, přes nějž do Ruska proudí ojetiny západních či japonských značek.
Spojené státy zakázaly vývoz všech lehkých automobilů – včetně ojetých – do Ruska už loni. Významné restrikce na export zavedla i Evropská unie, která nejprve zapověděla vozidla s hodnotou nad padesát tisíc eur a poté přitvrdila a zákaz rozšířila na všechny vozy s více než dvoulitrovým motorem. Spolu se stažením evropských, amerických i japonských automobilek z ruského trhu to vyvolalo akutní nedostatek nových i ojetých vozů.
Ruští obchodníci ovšem nalezli cestu, jak tyto sankce obejít, a to právě prostřednictvím Arménie. Z ní se tak stává bez velké nadsázky automobilová velmoc. The Financial Times píší, že zatímco loni v lednu činila hodnota exportu ojetých aut z Arménie do Ruska přibližně 800 tisíc dolarů, letos ve stejném období už částka vyskočila na více než 180 milionů.
Arménský boom exportu ojetin se však projevil také na obchodní bilanci se Spojenými státy. V lednu 2022 dovezla Arménie z USA automobily v hodnotě 2,8 milionu dolarů. O rok později se však toto číslo vyšplhalo na 29,5 milionu dolarů. Od té doby míra dovozu stále stoupá. V dubnu letošního roku Arménie dovezla z USA automobily v hodnotě 34 milionů dolarů.
Celá pouť amerického vozu z tamního bazaru do Moskvy je poměrně komplikovaná. První evropskou stanicí se stává černomořský přístav Poti v Gruzii. Odtud putují automobily do Arménie, kde je čeká proclení. Když se vyřídí i tyto formality, shromáždí se proclená vozidla v arménském hlavním automobilovém uzlu Gjumri. Jelikož Arménie uzavřela s Ruskem dohodu o společné bezcelní zóně, pokračují pak bez dalších překážek po silnici až k ruským zákazníkům.
Když v červnu ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na tiskovém brífinku popisoval, kolik sofistikovaných součástek ze Západu do Ruska navzdory všem příslibům spojenců o sankční stopce stále proudí, byla v jeho hlase cítit silná hořkost.
Není divu, i kvůli nedůslednému dohledu nad dodržováním obchodních a dalších ekonomických restrikcí ruská válečná mašina chrlí stále nové zbraně. Pokud by se s „průsaky“ čipů a další elektroniky nic neudělalo, Moskvě to podle něj umožní vyrábět dostatek raket na to, aby mohla každý den poslat na některé z ukrajinských měst hned tři kusy.
Jeho stížnosti ale nezůstaly bez odezvy. Především Spojené státy své sankční seznamy rozšiřují po nalezení každé nové firmy, která přes řetězec dalších společností pomáhá dostávat nedostatkové high-tech zboží do Ruska; přibývají na nich desítky firem každý měsíc. Na nedávná zjištění ohledně významné role Kyrgyzstánu a Kazachstánu Američané také reagovali poměrně ostrou pohrůžkou, že embargo mohou uvalit rovněž na celé tamní ekonomiky.
Evropská unie se pokouší ucpat mezery v děravém embargu prostřednictvím v pořadí už jedenáctého sankčního balíčku. Kromě přidání bezmála devíti desítek firem podezřelých z napojení na ruský zbrojní průmysl obsahuje i zásadní varování pro Kyrgyzstán, Gruzii nebo Kazachstán. Balíček totiž umožňuje „omezit prodej, dodávky, převod nebo vývoz určitého zboží a technologií, na které se vztahují sankce, do třetích zemí, jejichž jurisdikce jsou považovány za země s trvalým a obzvláště vysokým rizikem obcházení“.
Prozatím se zdá, že i pouhý varovně zdvižený prst by mohl stačit k tomu, aby úřady v zemích sprátelených s Ruskem přestaly nad pomocí s obcházením sankcí zavírat oči.
Ačkoli Gruzie, Arménie, Kyrgyzstán nebo Kazachstán na čilém obchodu se „zakázaným“ Ruskem bohatě vydělávají, a projevuje se to dokonce i v makroekonomických číslech (například na dvouciferném hospodářském růstu), stopka na obchod s EU by zabolela mnohem více než obětování části špinavých zisků z dodávek pro ruskou válečnou mašinerii.
