Dlouhá vládní krize na Slovensku vrcholí. Už jsou do ní zataženi všichni. Ochromený parlament neprojednává návrhy na kompenzaci restrikcí ani tzv. respirátorový zákon. Stále více Slováků ztrácí o funkčnosti svého státu poslední iluze. Komentátoři mluví o zradě voličů, kteří poslali pryč Roberta Fica.

Situaci nezvládá především premiér Igor Matovič. Ukazuje se, že jeho politické zkušenosti jsou sice relativně rozsáhlé, ale velmi mělké. Matovič nikdy neřídil obec, ministerstvo ani jiný úřad. Jeho působení v parlamentu bylo více postaveno na teatrálních hádkách, obviňování kdekoho a rozkládání struktur, jichž byl členem, než na systematické politické práci. Začínal jako politický aktivista, prorok a patron nesmiřitelného protikorupčního tažení. Když nastupoval do úřadu předsedy vlády, mnozí uvěřili tomu, že krize a premiérská odpovědnost z něj udělají politika. To se však evidentně nestalo a on zůstal aktivistou.

Nadále „bojuje“ proti korupci metodami, které nezřídka ohrožují věrohodnost bezpečnostních struktur. Poslední obětí se před pár dny stal šéf zpravodajské služby Peter Pčolinský, který je obviněn z korupce. Do funkce jej přitom jmenovala současná Matovičova vláda! Aktivismus potvrzuje i forma jeho oficiální komunikace s veřejností. Jako premiér nemá žádného mluvčího a komunikuje napřímo přes soukromý facebookový profil, kde má 287 tisíc sledujících a kde nechybí konspirační teorie ani hysterické reakce fanynek a oponentů.

Matovičovi chybí hlavně týmovost. Má tak silné ego, že se dříve či později s každým rozhádá a pohromadě neudrží žádnou týmovou strukturu. Personální řízení není jeho silná stránka.

Zoufalý improvizátor

Chybí mu však i strategicko-taktické myšlení. Málokdy ví, či alespoň intuitivně tuší, jak bude jeho hra vypadat za pár tahů. Projeví se to vždy, když proti němu stojí někdo, kdo touto šachistickou dovedností alespoň trošku disponuje. A nemusí to rozhodně být žádný Kasparov.

Neschopnost vidět za několik rohů dokazuje Matovičova sázka na Sputnik. Pravděpodobně si myslel, že celá politická scéna i společnost padnou na zadek a budou tleskat, jak je skvělý. A zahladí tak všechny dosavadní chyby. Nějak mu nedošlo, že část jeho koaličních partnerů nebude s tímto krokem souhlasit z geopolitických nebo zdravotních důvodů (SaS a Za lidi), jiní proto, že s tím nepřišli sami (Sme rodina). A opozice to zase nepřijme prostě proto, že je to opozice.

Podobné je to s hrou, kterou zvolil při rekonstrukci vlády. Matovič vyzval ministra hospodářství Sulíka (SaS) a ministryni spravedlnosti Kolíkovou (Za lidi) k demisi. Předsedové SaS a Za lidi tuto výzvu opětovali. Zatímco všichni Matovičovi oponenti, konkrétně čtyři ministři, již zariskovali a odstoupili, Matovič obětoval jen svého ministra zdravotnictví. A dál kličkuje. Je prý připraven odejít. Ale jen z postu premiéra, poněvadž v nové vládě chce mít pozici vicepremiéra pro boj s korupcí! Na to kontruje Sulík, že v tom případě chce i on zpátky do vlády jako ministr hospodářství. Právě jejich střet je prazákladem této vládní krize. Představa, že budou znovu členy vládního týmu, působí fantazmagoricky. Není však nereálná. Stejně tak není nereálné, že se Matovič potají dohodl s předsedkyní Za lidi Remišovou a společně hodili Sulíkovu SaS přes palubu. V tom případě je ovšem čeká složité jednání o udržení menšinové vlády.

Ustát jako Dzurinda

Tím se vracíme o pár týdnů zpět. Slovenští komentátoři tehdy přemýšleli, co by v dané situaci dělal bývalý premiér Dzurinda, který rebeliím či přímo rozpadu vládní koalice čelil hned několikrát. A vždycky je ustál. Nikdy totiž nečekal, ale konal. Osobně přesvědčoval, vyhrožoval a „dealoval“. Využíval zahraničních kontaktů, vztahů s byznysem, novináři i celými médii.

Matovič rozhodně není Dzurinda. Přesto je možné, že to nakonec ustojí. Třeba za pomoci polonáckovských kotlebovských odpadlíků. Účet za to však bude strašlivý. Vlastně už je: Čím dál víc lidí si klade otázku, zda Ficovo polomafiánské vládnutí nakonec nebylo lepší než toto.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.