Povolební jednání v Česku spěje ke svému konci. Paralelně s ním probíhá i jednání o nové vládě v sousedním Německu. Zatímco tu naši povede konzervativní premiér, v Německu bude kancléřem sociální demokrat. I česko-německá hranice se tak může stát součástí nové evropské politické opony, již si však přeje opravdu málokdo.

Regionalizace pokračuje

Mainstreamová vládní politika, která je vlastní drtivé většině severojihozápadu, nemůže zakrýt, že i v tomto rámci se zřetelně rýsují přinejmenším tři regiony. Máme tu socialistický a radikálně levicový jih tvořený Pyrenejským poloostrovem a Maltou, socialisticko-zelenou Skandinávii (plus poněkud ambivalentní Island), kterou nově doplní Německo, a široký pruh na západě kontinentu, který tvoří země s liberálními premiéry a dost pestrým složením koalic. K tomuto pásu patří macronovská Francie, země Beneluxu a Irsko. A pak tu najdeme zemi, která z toho všeho ční – tedy Británii s konzervativním premiérem a vládou.

Na první pohled jednotněji vyhlíží středovýchod. Vládnou tu skoro samí konzervativní premiéři, což je případ celé V4, Rakouska i velké části Balkánu, včetně Řecka, a také ostrovního Kypru. Také již třetí letošní bulharské volby mají jednoznačného favorita – konzervativce. Rovněž v Estonsku doplňují ve vládní koalici liberály dvě konzervativní strany.

Od této části Evropy se výrazněji liší jen Albánie, Kosovo a Severní Makedonie, tedy trojice sousedních balkánských – a více či méně „albánských“ – zemí, jimž všem vládnou socialisté. A pak je tu Moldavsko, kde po letech převahy komunistických a socialistických stran vládnou liberálové.

A přece se země středovýchodu, které pojí konzervativní premiéři, dají ještě dále členit. Třeba podle příslušnosti hlavní vládnoucí strany na evropské politické scéně. Zatímco ve většině zemí se premiéři hlásí k mainstreamové Evropské lidové straně (EPP), stávající polský a budoucí český premiér patří do svazku euroskeptičtějších Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Některé ministerské předsedy můžeme navíc řadit k nacionálnímu konzervatismu.

Celkově je proto většinu konzervativců ze středovýchodní „druhé“ Evropy potřeba vnímat jako oponenty „první“ Evropy. Z tohoto pohledu budou mimořádně důležité dvoje volby, které proběhnou příští rok. Francie a Itálie mohou přinést značné posuny ve dvou významných státech „první“ Evropy.

Pestrá Rada

Zúžíme-li si vlády jen na členské země EU, dojdeme k zajímavým číslům. Předně získáme přehled o tom, že v současné Evropské radě – tedy stále nejdůležitějším orgánu Unie – nejspíše brzy zasedne celkem dvanáct konzervativních ­premiérů nebo prezidentů, z toho dva z ECR a deset z EPP, sedm sociálních demokratů, šest liberálů a zatím i dva premiéři bez politické příslušnosti. Další konzervativec může záhy přibýt v Bulharsku. A i v Itálii patří mezi favority konzervativci, konkrétně ti, kteří se hlásí k euroskeptické ECR.

Toto vše je dobré sledovat, protože nejen poměry v Radě EU, ale ani vnitřní složení vlád a z toho vyplývající pohled na klíčové evropské politiky včetně Green Dealu se zdaleka nevyvíjejí jen podle představ evropské politické elity.

Pro vznikající českou vládu to představuje docela zajímavou příležitost. Ale o tom, a i o lecčems jiném, co z naší mapy a tabulky vyplývá, někdy příště.

Ladislav Mrklas

Ladislav Mrklas