Od října 2022, kdy Rishi Sunak převzal vedení britského kabinetu, dělá, co může, aby předešel volební porážce konzervativců. Náskok labouristů stáhl pod děsivých třicet procent. Propastných dvacet procentních bodů ale pořád ztrácí, což nevěstí nic menšího než historickou volební porážku.
Podle některých modelů by toryové mohli klidně spadnout ze současných 365 křesel pod 150, nebo dokonce i pod 100.
Konzervativci vládnou již více než třináct let a mají stále více odpůrců, kteří si je přejí vidět na kolenou. Navíc se pořád nedokázali vnitřně srovnat s několika konfliktními body. Brexit už sice mají za sebou, ale dozvuky nezmizely a štěpí členy i voliče.
Podobný štěpicí potenciál má i environmentální a energetická politika. Cameron a Johnson straně naordinovali cestu tak zelenou, že by se za ni nemusely stydět leckteré progresivistické strany napříč kontinenty. Uvnitř strany to však stále vyvolává spory, a to zvláště nyní, tváří v tvář mezinárodní situaci.
Kříží se tu dvě důležité priority. Zatímco energetická nezávislost – a tedy větší bezpečnost – je prioritou tradičně konzervativní, plán na takzvanou čistou nulu (závazek, že Británie bude do roku 2050 odstraňovat z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští) je pořád věcí novou, kontroverzní a možná i nesplnitelnou.
Čistá nula versus rozšířená těžba
Podobně rozporuplně se jeví Sunakova taktika. Její první, „zelenou“ složku si vyzkoušel v ošemetných a široce sledovaných červnových doplňovacích volbách v obvodu Uxbridge and South Ruislip. Tedy v tom obvodu, kde léta poslancoval Boris Johnson.
Ačkoli do té doby šli toryové v doplňovacích volbách od porážky k porážce a labouristé se na Uxbridge přednostně zaměřili, nakonec tu k překvapení všech rozdílem necelých 500 hlasů vyhrál konzervativec Steve Tuckwell.
Za hlavní důvod mnozí analytici – a evidentně i ti Sunakovi – považují nešťastné vyjádření místních labouristů, že nepodporují rozšíření takzvané londýnské ultranízkoemisní zóny (ULEZ) na Uxbridge. Jinými slovy, ocitli se v pozici toho, kdo brzdí klimatická opatření, zatímco toryové je podporují.
Na straně druhé ale konzervativci musí myslet i na zmíněnou energetickou bezpečnost. Tu může Spojenému království přinést kombinace využívání obnovitelných zdrojů, jichž má ostrovní země dostatek, a robustní těžby ropy a zemního plynu.
A to je druhá stránka Sunakovy taktiky. Vláda před několika dny ohlásila každoroční udělování licencí na průzkum ložisek ropy a zemního plynu v Severním moři, jež přináší možnost jejich rozšíření. A nechala o tom hlasovat poslance s cílem donutit labouristy, aby hlasovali proti, a konzervativci je tak mohli odsoudit jako ekofanatiky, kteří jsou ochotni zemi vystavit cenovým vrtochům mezinárodních energetických trhů a připravit ji o pracovní místa a daňové příjmy.
Pro úplnost si připomeňme, že ropa a zemní plyn se těží u skotského pobřeží. A právě Skotsko může být jedním z klíčů k volebnímu úspěchu.
Na to, aby labouristé bezpečně získali většinu, musí si vzít zpět řadu svých tradičních volebních obvodů v odbojné části země, jež nyní drží skotští nacionalisté. Pokud se Sunakovi podaří labouristy postavit do pozice toho, kdo Skoty obírá o pracovní příležitosti, může jim ještě solidně zatopit.
Doma není nikdo prorokem
Problém je ale v tom, že Sunak svým plánem na rozšíření těžby nenarazil jen u labouristické opozice a ekoaktivistických kruhů, ale i u části vlastní strany. Zvláště nepříjemná je pro něj rezignace bývalého konzervativního ministra a jednoho z tvůrců ekoprogramu strany Chrise Skidmora na poslanecký mandát.
Znamená to nejen ztrátu tahu na branku a opětovné oživení starých konzervativních duchů nejednoty, jež připravily o křeslo nejednoho lídra, nýbrž i patálii v podobě dalších vysilujících doplňovacích voleb.
