Z rušné čtyřproudé silnice se sem nenese téměř žádný hluk. Odbočím a zastavím u stavení, které je obehnáno lešením. Až když člověk projde branou usedlosti Cibulka v pražských Košířích, plně porozumí rozsahu a výzvám, které areál poskytuje. Chvilku se procházíme po stavbě. Po pozemku, kde se budou nabízet služby, jejichž existenci chce mnoho z nás vytěsnit nebo si je nikdy nepřipustit.

Zhruba třetina vkladu do nadace má sloužit na obnovu Cibulky a centrum paliativní péče pro malé pacienty a zázemí pro jejich rodiče, aby si tu mohli odpočinout od náročné péče – a v některých případech být blízko dětem na jejich poslední cestě. Až se v roce 2026 stavbu podaří dokončit, bude Cibulka místem, kde se běžný život potká s tím, který provázejí vážné starosti. Nové centrum vzniká i díky covidu, ale k tomu se dostaneme. Platí, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Uprostřed stavby si povídám s Katarínou a Ondřejem Vlčkovými. Chtějí, aby se Česko stalo světovou špičkou v dětské paliativní péči.

Nad smysluplným využitím svého nemalého majetku dlouho neváhali. Založili Nadaci rodiny Vlčkových, která je zatím jejich nevětší filantropickou aktivitou. Ptám se na důvod pro tak velkorysou částku. Protože jim to dávalo smysl, odpoví a oba se na mě dívají s výrazem: Co jako ještě čekáte za odpověď? Už dříve se nechali slyšet, že se jim podařilo vydělat víc peněz, než budou potřebovat. Takže tady by tento text mohl klidně skončit, protože není co dodat.

Procházíme se po stavbě. Z lešení si nás zvědavě prohlížejí dělníci, pak se dají do srážení omítky. Přesouváme se do společenské budovy, která je již opravená, její součástí bude i kavárna. Prolínání světů – toho, jehož čas běží normálně, a toho, jehož čas běží rychleji, než by si mnozí přáli. A taky nebýt v těžké chvíli někde na periferii a sám, to jsou přání obou manželů.

Ondřej a Katarína Vlčkovi rádi chodí a rádi chodí spolu, byť ne výlučně, ale to vysvětlím později. Ale právě jejich záliba v chůzi stála na začátku příběhu Cibulka. Záliba a jeden zákaz, upozorňuje Ondřej Vlček. „Ministr zdravotnictví během pandemie vydal zákaz opouštět okres, takže my, zvyklí trávit všechny víkendy v lese někde za Prahou, jsme najednou trávili víkendy v městských parcích. Jednou jsme přišli sem, byl tu nádherný park – a naprosto zdevastovaná budova.“ Do řeči mu s úsměvem vstupuje Katarína: „Ty jsi ten barák viděl dřív, protože děláš delší kroky. Měla jsem pocit, že jsi hned začal přemýšlet, zda by se nedal nějak využít. A ptal ses mě, jestli třeba na dětský hospic nebo spíš na něco pro seniory. Ta otázka mě překvapila a potěšila.“

Vybavím si ten moment, kdy jsem v této klidné pražské čtvrti stál na prahu Cibulky, usedlosti s historií sahající do 14. století. Je to impozantní stavba. Nejde jen o její opravu, nejlépe v souladu s láskou k řemeslu, materiálům a detailům. Budova se bude muset také rozšířit. Každá rekonstrukce má přitom dvě fáze, které lze oddělit vjemy. Pach, když se bourá – vlhkost, prach, zatuchlina. Pak přichází fáze naděje – to když se na stavbu přiveze míchačka a dělníci nanášejí maltu. To je osvobozující, nebourá se, něco vzniká. Když se rozhlédnu po pozemku, obou fází je tu ještě spousta.

Nevzali jste si velké sousto? napadá mě. „Říkali jsme si, že to bude třikrát dražší a bude to trvat dvakrát déle, než kdybychom to postavili na zelené louce,“ přiznává Ondřej Vlček. „U hospiců nebo podobných zařízení pro děti je hodně důležité, že se nacházejí v zástavbě a mezi lidmi. Pokud je to někde na poli, úplně izolované, zdaleka to neplní svou funkci. Protože jedna z důležitých rolí, kterou takové zařízení má, je narušení izolace, ve které tyto rodiny žijí. Takže pokud tady vytvoříme místo, kam chodí zdraví lidé, zdravé rodiny, chodí sem na zmrzlinu a na kafe – a vedle toho je hospic, což není jen místo, kde se umírá, ale i místo, kde se odpočívá během náročné péče, tak budeme moc rádi a máme pocit, že to prospěje všem.“

Sedíme v místnosti, která je součástí zázemí, v budově, kde bude právě zmiňovaná kavárna. Zdobí ji velké plakáty s vizualizacemi celého areálu. Do projektu se přihlásilo skoro padesát architektonických studií, s výběrem pomáhali i lidé ze sociálního a zdravotního sektoru. „Ten barák plní tři hlavní role,“ popisuje Ondřej Vlček. „Ta první je takzvaná respitní péče. A ta spočívá v tom, že rodiny, které se neustále starají o nemocné dítě, nemají moc oddechu, což je problém, protože každý z nás ho potřebuje. Oni třeba vstávají desetkrát za noc k dítěti, plus je v rodině často i zdravý sourozenec, kterému je taky potřeba se věnovat. Jsou to opravdu složité situace, kdy si rodiče nemají možnost odpočinout. A ten respit slouží k tomu, aby tady pro nemocné děti bylo bezpečné prostředí, ve kterém mohou zůstat. Buď tady s ním rodiče nebo sourozenci můžou být, ale ze zkušeností ze zahraničí víme, že ve valné většině případů odjíždějí pryč.“

Druhý úkol Cibulky přichází v momentě, kdy pro rodinu přijde první špatná zpráva, následuje první hospitalizace, první léčba, rodina se dostává z šoku a začíná řešit praktické záležitosti spojené s péčí. A ne vždy je na ni připravena. „Rodina tady může strávit ještě nějaký čas potřebný k tomu, aby se naučili všechny úkony, které s péčí v nové situaci souvisejí,“ vysvětluje Katarína Vlčková. V nemocnici jim to samozřejmě ukážou, ale je jiná situace, když máte za zády sestřičku – a jiná, když jste doma a musíte to dělat sami. Takže Cibulka nabídne takové překlenovací období,“ popisuje Katarína Vlčková.

Třetí poslání Cibulky je to nejsmutnější: má sloužit jako místo, kde rodiny se svými umírajícími dětmi můžou strávit poslední chvíle jejich života, pokud to z nějakého důvodu není možné doma. Ale počet těchto případů klesá a to vnáší do našeho povídání velkou naději a důvěru. Ve schopnosti lékařů, ve vědu, v pokrok. Pokud si někdy říkáte, kde ten pokrok je, tak vězte, že třeba právě tady – v léčbě malých pacientů, zejména s onkologickým onemocněním. Podle Ondřeje Vlčka má už jen malá část případů špatný konec. „Zahraniční zkušenosti ukazují, že v zařízeních podobného druhu je to typicky méně než deset procent dětí v závěrečné fázi života. Děti se dnes, díky pokrokům a obrovským inovacím v medicíně, u většiny nevyléčitelných onemocnění dožívají dospělosti. Takže terminálně nemocných dětí je dnes výrazně méně, než tomu bylo v minulosti.“

Přemýšlím, co vede člověka k tomu, že svůj profesní život zasvětí péči o ty, jimž se čas kvůli zákeřné nemoci krátí rychleji než ostatním. Téměř vždy je tam nějaká osobní zkušenost – tu bližší, tu vzdálenější. Katarína Vlčková si svůj obor vybrala už na medicíně, s praxí začínala v berounské LDN, později s manželem vybudovali svou první dobročinnou organizaci Zlatá rybka, která splnila přes tisíc přání vážně nemocným dětem – a plní další. V současnosti je Katarína primářkou v mobilním hospici Cesta domů.

S Ondřejem pochopili, že obor má potenciál i řadu lidí, kteří se mu chtějí věnovat. Ale stále není rozšířený tak, jak by měl: chybí peníze a vzdělávání. „Vnímám to čím dál víc, že v České republice je obrovský potenciál pro tuto péči, že tady jsou lidé, kteří v tom vidí smysl, mají obrovské nadšení, nasazení, erudici, vůli se rozvíjet. Lidé, kteří můžou rodinám výrazně zlepšit kvalitu života. Ale mnozí z nich nemají dostatečnou podporu, a tak je skvělé, když jim naše nadace může pomoci.“

Musím přiznat, že rostoucí zájem o domácí péči je znatelný i vizuálně. Když je člověk uvězněný v pražské dopravě a má čas zkoumat, co se kolem něj děje, všimne si, že znatelně přibylo aut s nápisy „domácí sestra“ nebo „domácí péče“.

„Cibulka je jen malá část toho, co si nadace dala za cíl vybudovat. Jsou tam ještě další pilíře, které podporujeme. Jedním z nich je právě vzdělávání, nejenom zdravotníků. Dobrá paliativní péče není výhradně zdravotnická služba, je to vlastně péče o kvalitu života, takže tam doktor a sestra nestačí. Je zapotřebí i sociální pracovník, psycholog, kaplan, fyzioterapeut a další podpora,“ vyjmenovává Katarína Vlčková.

„Snažíme se podpořit to, aby vznikaly paliativní obory na univerzitách, na vyšších odborných školách pro sestřičky, sociální pracovníky, pro ty, kteří poskytují psychologickou podporu. Aby se studenti s tématem paliativní péče setkali nejen na úrovni postgraduálního vzdělávání, ale i pregraduálně, prostě aby se obor dál posouval. Tahle část je hodně vázaná na zahraničí, snažíme se sem dostávat odborníky, profesory a lidi z akademické sféry. Jde hlavně o lidi z anglofonních zemí. Třeba Británie má podobných Cibulek čtyřicet sedm, tudíž je kde se učit. Na jaře jsme tady měli profesory z amerického Stanfordu, z Harvardu nebo z londýnské King’s College,“ popisuje Ondřej Vlček.

Peníze jsou vždy až na prvním místě, říká se často s jistou dávkou cynismu. Ale otázky mířící na cenu, na to, jak budou rodiny moci pobyt na Cibulce financovat, jsou namístě. Budou si moci asistenci s důstojným odchodem pro své blízké dovolit z veřejného pojištění? Tady se v našem povídání dostáváme k hranici, jejíž překročení nás dostane do politické sféry. Vše záleží na nařízeních, vyhláškách, zákonech a jejich nutné změně či úpravě, aby podobných, komplexních center, jako bude Cibulka, existovalo v Česku víc.

Manželé Vlčkovi popisují jeden z mnoha hlavolamů, který musejí kvůli nepružné legislativě řešit: buď máte dům registrovaný jako zdravotnické zařízení, a pak tam vlastně nemůžete přijmout nikoho ze sociální indikace, nebo to není zdravotnické zařízení, ovšem pak tam nelze provádět ani ty nejzákladnější zdravotnické úkony. Hospic ale z logiky věci potřebuje od obojího trochu. Navíc konkrétně v objektu na Cibulce existují další omezení – ve starých budovách by například rozměry chodeb neumožnily, aby se v nich vytočily dvě postele proti sobě. I proto na Cibulce vyroste vedle staré usedlosti nová budova, vlastně moderní zdravotnické zařízení. „Jako nadace potřebujeme pro Cibulku legislativní změnu. Je potřeba upravit systém, aby měli všichni dostupný potřebný typ péče. Tu nemáme ambici definovat my, spoléháme v tomto na příslušné odborné společnosti,“ přemýšlí Ondřej Vlček.

„Naší prioritou a velkým cílem je, aby služba byla dostupná pro každého,“ přeje si Katarína. „Rozhodně není naším záměrem postavit tu nějaké drahé sanatorium, které si může dovolit jen privilegovaná skupina obyvatelstva. Chceme být naopak dostupní všem potřebným rodinám. A zároveň potřebujeme efektivní komunikaci, aby daná cílová skupina o takovém zařízení věděla. Tato osvěta bude spoléhat zejména na lékaře.“

Připravit se na rozhovor o smutku je složité. Vnitřně se tématu bráním. Zažil jsem oba typy odchodů, postupný, kdy vidíte, jak se lidský cyklus uzavírá a dospělý má potřeby jako kojenec, i ten náhlý, kdy se ve vás všechno na chvíli zastaví. Nikdy jsem nerozklíčoval, který z nich je lepší. Jedno vím: jsem velmi rezervovaný k tomu, když se říká, že i loučení může být krásné.

Katarína Vlčková ale nabízí zajímavý pohled třetí osoby, která nepatří do rodiny, přesto mnohdy naváže s jejími členy silné pouto. „Netvrdím, že je odchod pro každého krásný proces. Ale setkávám se s tím v Cestě domů, že když lidé měli a pocítili dostatečnou podporu, často nám píší a v dopise nebo e-mailu děkují. Něco ve smyslu: ‚Nikdy jsem si nemyslel, jaký může být ten čas, byť v závěru života, ty poslední dny s maminkou byly naplněné a krásné.‘ Je pravda, že to je nepřenositelné, že pozůstalý to nemůže sdílet s kýmkoliv. Kamarádce u kafe prostě nevysvětlíte, že ‚závěr manželova života byl krásný‘, protože jste byli do poslední chvíle spolu a máte jistotu, že se netrápil. Během procesu loučení si lidé mnohdy řeknou něco, co si třeba třicet let neřekli, a být toho svědkem je pro mě hodně silné. Jsou momenty, a je jich poměrně dost, kdy nám pozůstalí říkají, že když zjistili, že je maminka v závěru života, a brali si ji domů, neuměli si představit, jak to celé bude vypadat, a strašně se toho báli. A že i díky podpoře týmu domácího hospice to krůček po krůčku zvládli a mohli s ní být do poslední chvíle doma.“

Musí to být nápor, běží mi hlavou. Není to veselé téma, jde pořád o člověka, o vážné nemoci a odchody z tohoto světa. Nevím, zda bych zvládl být těmi osudy neustále obklopený. Asi bych na ně myslel i mimo pracovní dobu. Vlastně by pro mě v tomto ohledu žádná pracovní doba neexistovala. Přesto – nebo právě proto – je potřeba načerpat síly. Vracím se do momentu, kdy Katarína na oko vytkla Ondřejovi, že Cibulku viděl dřív, protože dělá delší kroky.

„Cesty vznikají chůzí,“ říkal Franz Kafka. V tom případě musí být Česko jejich kroky protkané. Manželé totiž rádi odpočívají pěšími výlety do přírody. „Pro mě je to ta největší relaxace,“ říká Ondřej. „Rád chodím i sám, je to pro mě prostor, kde si věci můžu pořádně promyslet.“ Katarína si čistí hlavu jinak: „Já se od pacientů neumím úplně odpoutat, takže já potřebuji zaměstnat hlavu, aby se mi to povedlo. Pro mě je nejlepší spánek. A úplně vypnu, když třeba letíme někam hodně daleko, musí tam být ten ‚předěl‘, třeba právě v letadle a ideálně s časovým posunem. A musím vypnout počítač. Jakmile ho dva dny nezapnu, jsem odpojená.“

Pokud půjde vše podle plánu, areál na Cibulce se otevře koncem roku 2026. Nabídne své brány klientům, i těm, kteří jen půjdou kolem a ze zvědavosti nahlédnou dovnitř. Bude to ještě vyžadovat spoustu péče obou manželů, přemýšlím nahlas. Slovo si bere Katarína: „Cibulka je jeden z těch střípků, součást skládačky, kterou zastřešuje naše nadace. Ale kromě toho máme ještě svoje práce, takže ani jeden z nás neplánuje, že bude ať už na Cibulce nebo v nadaci pracovat na plný úvazek. Hodně lidí si myslelo, že sem přijdu jako primářka, ale to není v plánu,“ vysvětluje Katarína Vlčková, která celou dobu trpělivě odpovídá na otázky, zatímco na ní pracuje paní maskérka a v útulné místnosti ji připravuje na focení.

Vracím se na začátek, k momentu, kdy jsme všichni na Cibulce zasedli za stůl a Vlčkovi se na mě s pobaveným výrazem podívali, když jsem se zeptal, proč se vidíme „až“ vpodvečer. Oba prohlásili, že jdou z práce (v ten moment jsem se dost zastyděl).

Obracím se k Ondřeji Vlčkovi. Zhruba před půl rokem na LinkedIn ohlásil konec na pozici šéfa Avastu a Gen Digitalu. Byla z toho událost a od té doby se spekuluje, co bude dělat dál. „Otevírám druhou kapitolu, v podobném oboru, navíc se zkušenostmi a kontakty, které mám.“ A je to stejný pocit, jako když před třiceti lety do firmy nastoupil jako brigádník? zajímá mě. „Ne, není to stejné, je to úplně jiné, ale lepší. Myslím, že to je skvělá příležitost pro mě osobně, jsem v ideálním věku na to, startovat novou firmu.“ O co konkrétně půjde? ptám se. Ondřej se na mě podívá, opře se o opěradlo a řekne: „Nechtěl jsem to zatím nikomu říkat, ale když jste se zeptal...“ Ozve se zaťukání na dveře, do místnosti vstoupí fotograf Marek Musil: „Můžeme fotit.“