„Lukana, pramáti české kuchyně,“ propagoval ještě před třemi lety výrobce Glencore Agricultural Czech v rozsáhlé a oceňované reklamní kampani svůj rostlinný olej. Pět generací českých matek vystupujících ve spotu odkazovalo na více než stoletou historii výroby kuchyňských olejů v Ústí nad Labem a tehdejší šéf Glencoru v Česku Maurice Bensadon pro server iDnes.cz tvrdil, že Lukana je „dědictví této země a my cítíme, že sem patří“. 

Dnes je všechno jinak. Naposledy v lednu se Lukana objevila v testu časopisu dTest a pak potichu zmizela z trhu. A spolu s ní i další známé značky olejů ústeckého zpracovatele, jako jsou Vegetol nebo Ceresol. Místo toho dnes Glencore prodává olej pod úplně novou značkou Oleana, jejíž červeno-bílé logo na známou Lukanu aspoň barevně odkazuje. Více než dvoumiliardový byznys s kuchyňskými oleji v Česku (podle dat společnosti Nielsen) tak přišel o svého nejviditelnějšího hráče. 

Sporný prodej známek Švýcarům

Co vedlo firmu, aby opustila proslulou značku, kterou podle Bensadona zná 93 procent Čechů, není úplně zřejmé. Ústecký výrobce na dotazy do uzávěrky nereagoval, stejně jako mateřský koncern se sídlem ve Švýcarsku. Podle několika zdrojů týdeníku Hrot vše může souviset s nevyjasněnou známkoprávní situací, která se s výrobcem táhne od převzetí části zkrachovalé Setuzy Glencorem před devíti lety. 

Švýcarský těžební gigant, který obchoduje s komoditami po celém světě, koupil lisovnu, stáčírnu a rafinerii rostlinných olejů Setuzy údajně za 1,2 miliardy korun. Součástí transakce byl i prodej ochranných známek spadajících tehdy pod společnost Lukana Oil.

Zda tehdejší obchod proběhl podle regulí, není však dodnes zřejmé. Převzetí ochranných známek odstartovalo léta trvající přetahovanou o cenné značky. Už na začátku roku 2011 se pokusila známku Lukana zapsat společnost Tartasom Praha spojovaná s kontroverzním finančníkem Petrem Sisákem. Úřad průmyslového vlastnictví však zápis neuznal.

Po převzetí výroby olejů Glencorem se rozjela série soudních sporů mezi švýcarským koncernem a zkrachovalou společností Oleofin, údajně rovněž napojenou na Sisáka. V právně komplikované při jde zjednodušeně o to, zda známky patřily do majetkové podstaty zkrachovalé Setuzy, a jestli je tedy insolvenční správkyně mohla prodat Glencoru.

Soudy původně dávaly za pravdu Švýcarům. Nejvyšší soud však před třemi lety vyhověl dovolání Oleofinu a případ vrátil odvolacímu soudu v Praze. Jak uvádí Jan Škripko, pověřený funkcí insolvenčního správce Oleofinu, ve zprávě o stavu řízení z loňského roku, Glencore vzal následně žalobu zpět. Doposud však není uzavřená žaloba ve stejné věci u Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Aby toho nebylo málo, slovní známku Lukana má právoplatně zaregistrovanou i frýdecko-místecký podnikatel s kosmetikou Tomáš Řebíček, kterému patří mimo jiné třeba značka kondomů Pepino. Jak vysvětluje manažerka Pepino Jana Mamulová, Řebíček získal známku od někdejšího olomouckého potravinového výrobce Milo a v tuto chvíli ji pro žádný z výrobků nepoužívá.

„My vlastníme známku, které je ovšem platná jen pro kosmetiku, toaletní mýdla a prací prášky,“ říká Mamulová a dodává, že s aktuálním děním kolem „olejové“ Lukany nemá tedy drogistická skupina nic společného. Jde tak spíše o úsměvný detail.

Logo zmizí z dresů

Odklon od značky Lukana může souviset i s personálními turbulencemi v Glencoru, pro který je výroba koncového spotřebitelského výrobku poměrně netypická. Loni na podzim skončil na pozici jednatele propagátor Lukany Bensadon a nahradil ho Maďar Csaba Juhász. Letos v červnu odvolal vlastník i druhou jednatelku Anetu Martíškovou.

Právě s s příchodem Juhásze měl odstartovat odklon od dříve masivní marketingové podpory značky, což pocítili například ústečtí sportovci. „Podpora byla snížená a od nové sezóny by už neměla mít pokračování,“ říká Václav Kožíšek, ředitel druholigového týmu FK Ústí nad Labem, který Glencore od roku 2016 sponzoroval. Prozatím hrají ústečtí stále s logem Lukany na dresech. Poté, co červený obdélník s bílým nápisem zmizel z regálů řetězců, však v brzké době zmizí i ze zad fotbalistů.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Brož