Není spolehlivějšího způsobu měření ekonomické a společenské perspektivy jakékoli země či regionu, než jsou odjezdy tamních mladých a vzdělaných občanů. I v dobách hlubokého míru lze podle „hlasování nohama“ spolehlivě usuzovat, jaký je kolektivní názor na to, kde je tráva zelenější. Příkladů lze nalézt bezpočet. I vzhledem k blížícímu se třicátému výročí české a slovenské samostatné státnosti lze vzpomenout, jak se autor těchto řádků krátce po volbách v červnu 1992 ocitl v jedné studentské knajpě v Bratislavě. U vedlejšího stolu interpretovali výsledky drtivého vítězství Vladimíra Mečiara s jeho národovecko-populistickým hnutím HZDS jednomyslným: „Odjebať sa odtiaľto, ale čo najrýchlejšie.“

A mohlo to být daleko, neboť migrace za prací do zahraničí nebo za obecně lepšími příležitostmi je mnohdy mezikontinentální záležitost a některé země byly tradičními „exportéry“. Mírně nadpoloviční většina obyvatel Argentiny je italského původu, zatímco například severovýchod Spojených států byl výrazně ovlivněn přistěhovalectvím z Irska, kde má kořeny 9,7 procenta amerického obyvatelstva, jak uvádí cenzus z roku 2020. Dnes superbohaté Norsko bylo kdysi, v 19. století, proporcionálně k počtu obyvatel na třetím místě žebříčku vystěhovalectví, zatímco Británie byla čtvrtá.

Ten Pound Poms

Britské ostrovy dodávaly kolonisty ve velkých počtech zejména pro všechny klimaticky přijatelné části tehdejšího impéria, od Kanady a Spojených států přes Jižní Afriku, vysočinu kolem keňského hlavního města Nairobi nebo výše položené části dnešního Zimbabwe až po Austrálii a Nový Zéland.

Pro přistěhovalce ze Spojeného království existoval po druhé světové válce v Austrálii zvláštní program, který lákal Brity na dotované lodní lístky za deset liber šterlinků za dospělého (v přepočtu na dnešní koruny necelých čtrnáct tisíc korun), odtud přezdívka Ten Pound Poms (desetilibroví Britové), a příslib dobře placených míst a levného ubytování. Do roku 1972 jich přijel více než milion a podobné verbovací akce na imigraci do Austrálie fungovaly na počátku padesátých let i v Nizozemsku nebo v tehdejším západním Německu, které si obvykle spojujeme s masivními poválečnými přistěhovaleckými vlnami, nikoli s emigrací.

Miroslav Zámečník

Preference pro přistěhovalce z Evropy v rámci politiky „bílé Austrálie“ se zrušily v sedmdesátých letech, ale i dnes se do Austrálie dostanou Britové jednoduše, pokud splňuji podmínky pro udělení dočasných povolení k pracovnímu pobytu nebo jde o žádané profese. Velkou výhodou je absence jazykové bariéry, navíc z historických důvodů zde najdou příbuzenské svazky, které imigraci umožňují rovněž tímto kanálem. Nemusí jít o absolventy tradičně úzkoprofilových univerzitních oborů, ale dobrý tesař nebo instalatér má dveře do světa doširoka otevřené. Slunce a životní styl („hoď na gril další langustu“) se opět inzerují, ale zobrazovat život a práci v Austrálii jako možnost neomezeného surfování v teplém oceánu je ve skutečnosti darebně klamavá reklama.

Zdravotnická „škatulata, hejbejte se“

Vítáni jsou zejména zdravotníci, kteří chybějí doslova všude. Rozdíl spočívá v tom, že v současné Británii si vydělají méně než v ostatních anglosaských zemích. Někdejší personální vzpruha pro Národní zdravotní službu v podobě přílivu tisíců lékařů a sester z východní Evropy, Portugalska či Itálie dostala ránu po brexitu, nyní zesílenou o pád libry vůči dolaru a euru (i české koruně) a inflaci, která je v Británii vyšší než v USA, Kanadě nebo Austrálii.

K červnu 2021 bylo ve Spojeném království šest milionů lidí s jinou zemí narození, asi devět procent populace, z toho 3,4 milionu byli občané evropské „sedmadvacítky“. Naopak 994 tisíc Britů žilo v jiných zemích Evropské unie, nepočítaje v to Irsko. Celé poválečné období na jedné straně přicházeli lidé z Karibiku nebo indického subkontinentu, na straně druhé byly desítky tisíc těch „desetilibrových“. Ještě celá šedesátá a sedmdesátá léta bylo saldo víceméně vyrovnané, zvrat přinesla až následující desetiletí, čistá migrace výrazně vzrostla. Teď se může karta znovu obrátit. 

Česko není zásobárna

Podle stavu k červnu minulého roku bylo v Národní zdravotní službě (NHS) zaměstnáno všehovšudy 778 Čechů, což je méně než Slováků (929), neřkuli Rumunů (5519) nebo Poláků (10 836). Měřeno migrační intenzitou nebylo tedy v českém zdravotnictví až dosud vůbec zle – to by „push and pull“ faktor (tlačící do emigrace domácí mizerií a táhnoucí lepšími podmínkami jinde) vedl k podobným číslům jako v ostatních nových členských zemích.

Podle českých statistik loni graduovalo 1786 mediků, z toho 378 byli absolventi studia v angličtině, u nichž se ani nepředpokládá, že by mohli u nás praktikovat. Do ČLK bylo přijato 1319 absolventů. Je mnoho zemí, kde taková bilance vypadá mnohem hůř.

Třetina lékařů, kteří vystudovali medicínu ve Spojeném království, podle britského General Medical Council končí v zahraničí. Polovina z deseti tisíc lékařů, kteří loni v Británii pověsili praxi na hřebík, chce emigrovat. Systém „škatulata, hejbejte se“ v migraci kvalifikované pracovní síly platil vždy, jenže konkurence lépe platících anglicky mluvících zemí snižuje atraktivitu i pro občany Britského společenství (například Indie, Nigérie, Ghana).