Toxoplazmóza je celosvětově rozšířená parazitární nemoc a odhaduje se, že se jí celoživotně nakazila třetina všech lidí. Zdaleka se ovšem netýká jen člověka, „chytit“ ji může prakticky každý teplokrevný živočich. Většina lidí o tom, že jsou nakažení, vůbec neví, protože skutečně nebezpečná je jen pro nenarozené děti. Už léta se však hromadí důkazy, že toxoplazmóza ovlivňuje psychiku svých nositelů. Aktuálně američtí biologové zjistili, že vlci nakažení toxoplazmózou mají tendenci riskovat více než nenakažená zvířata.

Z článku, který před dvěma týdny publikoval časopis Communications Biology (patří do rodiny vědeckých časopisů Nature), plyne, že nejde o zanedbatelný rozdíl: pravděpodobnost, že nakažený vlk opustí svoji rodinu, je jedenáctkrát vyšší než u nenakaženého a pravděpodobnost, že se stane vůdcem smečky, je vyšší dokonce šestačtyřicetkrát. „Když se nám ten výsledek dostal do rukou, zírali jsme na sebe s otevřenou pusou,“ popsal své pocity časopisu Nature spoluautor článku Connor Meyer z University of Montana v Missoule.

Vůně kočky

Toxoplazmózu způsobuje prvok s latinským názvem Toxoplasma gondii. Jak už víme, může se „zahnízdit“ prakticky v každém zvířeti, ovšem k dokončení svého vývoje a pohlavnímu rozmnožení potřebuje tělo kočky, respektive kočkovité šelmy. Člověk se může nakazit v zásadě dvěma způsoby – buď snědením špatně uvařeného masa nakaženého zvířete, nebo kontaktem s kočičím trusem. Laboratorních pokusů, které zkoumaly chování zvířat nakažených toxoplazmózou, existuje poměrně dost: nakažení hlodavci ztrácejí strach z koček a jejich pach je místo obvyklého odporu přitahuje, zatímco šimpanzi přestávají mít vrozený odpor k moči levhartů (jejichž jsou častou kořistí). Pozorování vlivu nemoci na volně žijící zvířata na druhou stranu prakticky neexistují, a tak připomeňme jen loňskou studii, z níž plyne, že nakažené hyeny skvrnité bývají častěji zabity lvy než ty nenakažené.

Jinak řečeno, zdá se, že parazit dokáže manipulovat chování svého mezihostitele tak, aby ho vmanévroval do čelistí konečného hostitele, tedy kočkovité šelmy, a nakazil ho. Existují rovněž studie, které se věnují vlivu toxoplazmózy na člověka (řadu z nich sepsal český biolog Jaroslav Flegr). Lze z nich vyčíst například to, že zvyšuje produkci neurohormonu dopaminu a hormonu testosteronu, posiluje rizikové chování, zvyšuje agresivitu, zpomaluje reakce, zeslabuje pud sebezáchovy… Dodejme však, že existují rovněž protistudie, které dopady toxoplazmózy na lidské chování popírají.

Vraťme se ale k vlkům, kteří žijí v Yellowstonském národním parku. Ani tady by to nešlo bez koček, tedy konkrétně bez pum, se kterými vlci sdílejí stejná území i nejčastější kořist – jeleny a losy. Zdejší vlky sledují biologové velmi podrobně už zhruba tři desítky let, a to včetně jejich životních peripetií a sociál­ního statusu. Do výzkumu tým zařadil celkem 229 vlků, u nichž se z krevních testů podařilo zjistit, zda jsou nakaženi toxoplazmózou, či nikoli. Pak už stačilo jen srovnávat, počítat a zapisovat.

Nadvlci a podvlci

První zjištění zní, že toxoplazmózou bývají nakaženi daleko častěji vlci, na jejichž území žije hodně pum, než ti, kteří se s pumami střetávají zřídka. Dvě další zjištění už známe. Nakažení vlci mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že povedou smečku, popřípadě že odejdou od vlastní rodiny. V obou případech jde o vysoce rizikové jednání, které vede ke zranění a smrti častěji než nicnedělání, ale případný zisk stojí za to: vůdce zanechá daleko více potomků než podřízený člen smečky a podobné je to i s odchodem od rodiny, který může vést k obsazení nového území a vytvoření vlastní smečky.

V Yellowstonu naopak nefunguje z laboratoří a Afriky dobře známé puzení, které nakažené zvíře (hlodavce, hyenu či šimpanze) přivede do čelistí kočkovité šelmy. Vlčí smečky tady totiž zabijí více pum než pumy vlků. Podle Meyera to může být způsobeno tím, že ještě na konci doby ledové žily v Severní Americe mnohem mocnější kočky, než jsou dnešní pumy; například obrovitý lev americký.

Zodpovědět je třeba ještě spoustu otázek a Meyerův tým se chce do budoucna zaměřit například na to, jak toxoplazmóza ovlivňuje úspěšnost vlčího rozmnožování. Možná by také nebylo od věci zaměřit se na lidi. Autor tohoto článku nechce napovídat, ale jednou by si rád přečetl třeba o tom, kolik mimořádně úspěšných sociopatů, kteří se houfují hlavně v byznysu a politice, si v těle nese zmíněného malého parazita.