Určitě to znáte. Někdo v místnosti zívne a za chvíli zívá většina přítomných. Úplně stejně na tom jsou další sociálně žijící zvířata – šimpanzi, lvi, vlci či psi. Evoluční biolog Andrew Gallup (pracuje pro State University of New York Polytechnic Institute) nedávno ve vědeckém časopise Animal Behavior publikoval rozsáhlý článek, který odhaluje, proč je lidské i zvířecí zívání tak nakažlivé.

Podvodní zívání

Na úvod poznamenejme, že zívání je mnohem starší záležitost, než by se mohlo zdát, a objevilo se nejspíš spolu s čelistnatými rybami, tedy v prvohorách. Fyziologický význam zívání stále ještě není definitivně objasněný, každopádně je však jasné, že jeho účelem není zvýšit hladinu kyslíku v krvi, jak se často traduje. „Dýchání a zívání jsou řízeny odlišnými mechanismy. Existují například velmi zajímavé případy zívání u mořských savců, kteří zívají v době, kdy jsou ponořeni pod vodou, a tudíž nedýchají,“ vysvětlil Gallup v rozhovoru pro další odborný časopis Science. 

Zívání si diktuje mozek kvůli tomu, aby sám sobě zajistil co nejlepší fungování, a ze sledování zhruba stovky savců a ptáků (ano, ptáci také zívají) plyne, že čím je mozek složitější a komplexnější, tím jeho nositel častěji zívá. K zívání typicky dochází při přechodu ze spánku do bdění a obráceně a jeho účelem je okamžité zvýšení pozornosti, což může být pro život v přírodě důležité.

Výzkumy dále ukázaly, že spouštěčem zívání bývá přehřívání mozku. Experimentálně se ho například podařilo vyvolat u potkanů zvyšováním okolní teploty, zároveň se ověřilo, že zívání následně vedlo k ochlazení mozku.

Mučedníci vědy

Všechno zatím napsané se týkalo spontánního, fyziologického zívání. Společensky žijící živočichové si ovšem kromě toho osvojili (u samotářských zvířat to pozorováno nebylo) nakažlivé, sociální zívání. Jeho smyslem je pravděpodobně zvýšení kolektivní pozornosti a ostražitosti. Popsat se to dá následovně: pokud člen tlupy (stáda, smečky...) vidí či slyší zívat někoho jiného, je to pro něj ukazatelem, že zívající jedinec momentálně nedává pozor, což je třeba kompenzovat zvýšením vlastní ostražitosti, a tudíž začít zívat.

Nasvědčuje tomu loňský Gallupův pokus, kdy skupině lidí ukazoval soubor obrázků obsahující neškodné (žáby) i ohrožující (hady) podněty a prokládal to videi zívajících či jinak ústy pohybujících lidí. Ukázalo se, že schopnost identifikovat hada se po zhlédnutí „zívacího“ videa rychle zlepšila, kdežto na rozpoznávání žab to nemělo vliv.

Na závěr dodejme, že věda od svých dělníků vyžaduje četné oběti a neminulo to ani Gallupa. Zíváním se odborně zabývá řadu let a něco takového nemohlo logicky vyvolat nic jiného než – nadměrné zívání: „Četl jsem literaturu, psal poznámky a referáty a zjistil jsem, že prostě pořád zívám.