Góóóóól! Těch několik vteřin šíleného, hysterického, neopakovatelně čirého štěstí, ten orgasmus iracionality, během něhož zapomenete na vysvědčení, dluhy i rakovinu! Lidstvo zná málo věcí, jež se dokážou intenzitou prožitku vyrovnat tomu, co na těch pár vteřin cítí fotbalový (globálně statisticky vzato nejčastěji fotbalový) fanda. Je to chvíle, kdy křepčíte po obýváku a ječíte, až by vás soused napomenul, kdyby zrovna nedělal totéž. Obejmete v tu chvíli vdovu jako pan Emanuel Habásko a později se můžete hájit tím, že byste v takový moment objali i vrbu. Je to bleskový vír, jenž často stáhne do jediné propasti prezidenty s kriminálníky (i v případě, že to není totéž), modelky s tramvajáky i Hradečáky s Pardubickými.

Až na to, že to není pravda. Alespoň to není pravda na vrcholných soutěžích, jako je mistrovství světa, protože tam je třeba každý gól napřed prozkoumat videokontrolou. Vykřiknete snad ještě, ale jaksi tlumeně, protože víte, že gól je gólem až ve chvíli, kdy projde zpomaleným drobnohledem. Během těch několika desítek vteřin onen poloviční, zadržený orgasmus odezní; dočká-li se změna skóre schválení, nastává u vás spíš úleva než exploze dekadentní gólové rozkoše.

Rozmělnění oslavy vstřelení branky je sice velmi dobře viditelnou, ale také docela bezvýznamnou ilustrací vlivu, jejž na fotbal má vektor dvou tlaků: technologického a finančního. Kdo nyní pokrčí rameny, proč že by se měl rozumný člověk starat o dvaadvacet chlapů a míč, dostane odpověď okamžitě.

Emoce a technologie

Fotbal byl dosud záležitostí lidské schopnosti ovládat své emoce v mantinelech daných velmi jednoduchými pravidly, kdežto nyní ve své vrcholové podobě vstupuje do světa ovládaného pravidly, jimž rozumíme podstatně méně než, řekněme, autovému vhazování. Fotbal coby sociologická sonda má navíc tu výhodu (ve srovnání nejen s jinými sporty, nýbrž i s ostatními lidskými činnostmi), že ctí stejná pravidla a vystavuje všechny své aktéry stejnému typu tlaku po celém světě. Jeho výzkumný potenciál je tak vysoký i bez technologií – a s nimi to bude teprve cirkus.

Nejsnadněji je pochopitelně vidět to, co se děje přímo na hřišti. Na letošním turnaji patřilo k nejzajímavějším úkazům, že ti hráči, na které jejich týmy nejvíce spoléhaly, byli drtivou většinou muži ve středním věku. Portugalec Ronaldo (jakkoli zrovna jeho pozice byla komplikovaná) a Chorvat Modrić měli na krku sedmatřicet let, Argentinec Messi a Uruguayec Suárez pětatřicet, Polák Lewandowski a nejlepší loňský fotbalista Evropy, Francouz Benzema (nemohl hrát pro zranění), čtyřiatřicet, Portugalec Pepé devětatřicet, Brazilec Silva osmatřicet, Benzemův kolega Giroud šestatřicet; největšími hvězdami Brazílie a Anglie byli čerství třicátníci Neymar a Kane.

Srovnejme to s více či méně nedávnou minulostí. Muž uznávaný symbolicky jako nejlepší fotbalista všech dob, Brazilec Pelé, odehrál poslední velký turnaj v devětadvaceti letech, stejně jako asi nejvlivnější jednotlivec v dějinách té hry, Holanďan Cruyff. Němec Beckenbauer byl jen o dva roky starší; Argentinec Maradona hrál v národním dresu za plné formy naposledy v šestadvaceti.

Nestárněte!

Co se mezitím změnilo? Peníze, jichž od počátku devadesátých let valem přibylo. Nejde tolik o to, že kondici a životosprávu hráčů vzali do rukou vědci (takový Ronaldo jí pětkrát denně, denně absolvuje tříminutový zdravotní pobyt v komoře o -160 stupních Celsia a spí pětkrát za den po devadesáti minutách, tak pro ilustraci).

To samozřejmě na dlouhověkosti leccos přidá; ale základní biologická fakta to nezruší. Ať děláte, co děláte, začnete už před třicítkou ztrácet na pružnosti, což se projeví na snížení vaší výbušné rychlosti. Těsně po třicítce bude klesat vaše kardiovaskulární kapacita a s ní vytrvalost; naopak čas, jejž potřebujete na reakci, se začne prodlužovat. Vzápětí, někdy kolem pětatřiceti, se projeví první příznaky slábnutí. Do toho započtěte dopady zranění, kterých jste za kariéru nasbírali až až. Nic moc; jak píše Simon Kuper, v Oxfordu vzdělaný autor mnoha sportovních knih (a jinak redaktor Financial Times), nejlepší radou proti stárnutí je „nepouštějte se do něho“.

Jediné, co se v tomto sportovně pokročilém věku stále zlepšuje, je odhad; jak říkají fotbalisté, „čtení hry“. Rychlost rozhodování je při fyzicky prakticky vyrovnaných silách všech špičkových týmů tím, co rozhoduje – nějakých 89 minut z 90 nemáte míč a rozhodujete se, kde máte být. Když už jej jednou máte, musíte se bleskově rozhodnut, co s ním. A to je kvalita, která zraje: trénovaný fotbalista zpřesní přihrávku každým rokem o 0,25 procenta.

Takové zpřesnění ovšem nevynahradí zápory stárnutí. Jste-li pomalí a slabí, není vám lepší odhad (a tedy kratší a kvalitnější rozhodování) mnoho platný – pokud ovšem nemluvíme v kontextu naprosté špičky; pak se to pravidlo mírně mění. Je to stejné jako ve fyzice: na hraně okolností se věci chovají jinak než normálně.

Vždycky správné rozhodnutí

Jedním z nemnoha lidí, kteří se na takové hraně pohybují, je Argentinec ­Lionel Messi. A skutečně, mezi lety 2005 a 2008 jeho procento gólových asistencí a přesných přihrávek do nebezpečných prostorů neustále stoupalo. Poté – to mu bylo jedenadvacet let – se začala zvyšovat úspěšnost jeho samostatného vedení míče čili kličkování, ale zároveň se mírně snižovala četnost těchto herních vstupů. Dnes říká jeho bývalý klubový trenér Josep Guardiola, že si přehrává jeho zápasy a při převzetí míče záznam zastaví, aby vyhodnotil nejlepší možné řešení. Messi se rozhoduje ve zlomku vteřiny správně na 99,99 procenta. (To neznamená, že se mu vždy povede rozhodnutí správně provést ani že správně zvolené a provedené řešení nutně po­každé týmu pomůže.)

To je schopnost, která je natolik cenná, že v klíčovém prostoru, zhruba na třiceti metrech od soupeřovy branky, je nenahraditelná. Mužstvu, které má ve svých řadách hráče kvalitativní třídy Messiho, Modriće, Neymara nebo Kanea (a věru jich není mnoho), se v takovou chvíli vyplatí pokrýt to, co dotyčný génius neuběhá, nohama jiných hráčů, podstatně méně vzácných (a levnějších).

Tohle ovšem funguje jen tam, kde bleskový úsudek Messiho či Neymara převyšuje úsudek ostatních aktérů, kteří koneckonců také umějí hrát špičkový fotbal. Když zestárne průměrný fotbalista, je sice také chytřejší, než byl na začátku kariéry – ale hodnota, kterou by týmu jeho angažmá přineslo, není tak vysoká, aby vyvážila zmíněné fyzické minusy.

Trend fotbalu směrem ke stále rostoucí fyzické náročnosti přitom ne­oslabuje, naopak. Všechny týmy, které se zúčastnily obou posledních světových mistrovství, toho letos v přepočtu na odehrané minuty naběhaly zhruba o dvě až tři procenta více. Tím spíš je zřejmé, že ty týmy, které nejvíce spoléhají na semizázračnou individualitu ve svém středu, se snaží využít jí získané výhody co nejdůkladněji.

Kvantový skok roku 1992

V případech Pelého, Cruyffa či Beckenbauera by se to bylo vyplatilo také – jenže tehdejší teoretická úroveň přípravy byla o několik pater níže, než je dnes. Přizpůsobení systému práce fotbalového týmu tak, aby co nejlépe využíval svých zdrojů, tehdy zdaleka tolik nefrčelo, protože k mání nebylo zdaleka tolik peněz.

To změnil rok 1992, kdy vznikla ang­lická Premier League a Pohár mistrů evropských zemí nahradila Liga mistrů. Obě soutěže získaly obrovské peníze z prodeje televizních práv, jež se později přelily (kromě tolik diskutovaných hráčských platů) i do výzkumu. Více peněz zároveň znamenalo vyšší atraktivitu fotbalu jako kariérní volby pro hráče. Tím začala evropská klubová scéna coby určující síla dnešní podoby té hry nejen důsledněji rekrutovat talentované děti, nýbrž je také lépe udržovat a – jak vidíme stále jasněji – využívat jejich schopností. Pozdní věk dnes končících fotbalových géniů není náhoda: všichni do toho kolotoče nastoupili v druhé polovině devadesátých let, kdy tento program nabral na obrátkách.

Profimedia.cz

Čtete-li tyto pozoruhodné poznatky, čtete výsledek spousty racionálně vynaložených peněz. Až sem je však ve hře pouze to, co dokáže lidské tělo (mozek nevyjímaje, ačkoli je řeč o fotbalu). Ještě daleko drastičtější změny však přináší to, co sebetrénovanější tělo zvládnout nemůže. A tam mluví peníze ještě hlasitěji.

Vezměte pravidlo o ofsajdu. Lidské oko většinu těch situací nemůže zachytit přesně. Není možné sledovat nohu fotbalisty natolik detailně, abyste mohli spolehlivě říct, kdy se dotkla míče – navíc na třeba třicet metrů, když mezi vámi a oním veledůležitým detailem uživatelského rozhraní noha–míč pobíhá deset zpovykaných mladíků. A už vůbec nelze vidět, jestli dalších třicet metrů od vás, ovšem jiným směrem, proběhl jeden hráč okolo druhého tak, že z něj ani kousek (s výjimkou ruky) nepřečuhoval směrem k brance soupeře – to celé přesně v tom okamžiku, kdy míč opouští výše zmiňovanou přihrávající nohu. Každý písknutý ofsajd za 130 let existence fotbalu byl, více či méně, dohadem.

Chyba je vyloučena

Protože se dnes hraje rychleji než kdykoli předtím a protože na tom odhadu zhusta závisí miliony eur, přichází na pomoc technologie. Každý hráč na letošním turnaji měl proto vytipováno 29 elektronicky snímaných bodů; čip vysílající nepřetržitě své údaje o poloze měl v sobě napevno zabudovaný i každý míč, aby sporům o ofsajd bylo možno jednou provždy zatnout tipec. Funguje to dokonale, omyl není možný.

Až na to, že omyl možný je. Hned v druhém utkání mistrovství neuznal počítač regulérní gól Argentině, protože nevzal v potaz postavení obránce Saúdské Arábie (jež mělo argentinský ofsajd zrušit). Stál příliš daleko od místa dění, na něž se počítač soustředil. Ouha.

Technologie VAR (která rozhoduje o nejdůležitějších sporných momentech), zdálo by se, přesto fotbalu prospěla. Zatímco na minulém šampionátu pískali rozhodčí přesně v 94 procentech případů, letos to bylo přes 99 procent. Zápasy tedy byly férovější. Překvapivě však proto nebyly o nic klidnější nebo čistší.

Stalo se pouze tolik, že ona zapeklitá odpovědnost – rozhodnout, zda Holanďan doopravdy fauloval, nebo Argentinec simuloval – se částečně přesunula z jednoho sudího na jeho anonymní pomocníky kdesi u televize. Prostoru pro nespokojenost zůstalo hodně – a nebylo snad jediného poraženého týmu, který by ve svém zklamání necítil trýznivý osten křivdy. Pokud tedy technologie VAR něco přinesla, je to zajímavá případová studie o tom, jak obtížná může být snaha optimálně přizpůsobit produkty tržním požadavkům v silně vypjatém prostředí s miliony fanatických aktérů. (A to mluvíme o fotbalu, kde zaprvé je všechno prajednoduché a zadruhé v něm o nic ani zdánlivě důležitého nejde.)

Divoké prognózy

Fotbal ve své dnešní špičkové podobě má tři zásadní problémy. Zaprvé, na klíčových trzích západní Evropy zajímá stále méně mladých lidí. Zadruhé, neumí se uživit; konkurenční tlak nutí jednotlivé kluby utrácet především za platy a přestupy hráčů více, než jsou schopny vydělat. Zatřetí, vedou jej bezcharakterní lidé. (I když to samozřejmě neplatí jen o fotbale…)

Snad lze na základě těchto známých faktů doplněných o pozorování z právě skončeného turnaje sestrojit opatrnou prognózu dalšího vývoje. Jedinou dosud známou cestou k ekonomickému přežití fotbalu jako největšího světového zábavního podniku je řádově více peněz z televizních práv. Takové peníze nelze generovat jinak než vytvářením dlouhodobých nadnárodních soutěží (zhruba jako měla být Superliga, s jejímž náčrtem na podzim přišlo patnáct evropských klubů, prozatím neúspěšně). Stále větší roli v tom budou hrát asijské trhy, především Jižní Korea a Japonsko, o něco později i Čína. Jak v těchto zemích roste popularita fotbalu, roste i výkonnost tamních fotbalistů: letos porazili Japonci a Korejci špičkové týmy Německa, Španělska a Portugalska.

Technologie budou hrát stále větší roli, ačkoli nejspíš především marketingovou. Holografická projekce utkání hraného v Madridu bude k vidění na stadionu hostující londýnské Chelsea. Proč ne – v Londýně již dnes koncertují holografičtí třicátníci, kteří si říkají ABBA, zatímco jejich reálným předobrazům táhne na osmdesát. Jak daleko může být k „vysílání“ fotbalového utkání ze stadionu na stadion? Přičtěte k tomu třeba možnost „sednout si do hlediště“ madridského stadionu ve „společnosti“ kamaráda, jenž je zrovna v Bostonu, aniž byste přitom opustili svůj pražský obývák.

Střídáme, říká Twitter

Technicky jsou takové věci na dosah a marketingově je jich zapotřebí. Generace alfa se nebude masově s radostí věnovat ničemu, co není dost elektronicky módní a cool. A pak je tu další tahák – tolik žádaná participace. Lze si představit, že trenéři budou střídat hráče podle doporučení diváků? Zní to perverzně, ale jeden z nejvlivnějších fotbalových teoretiků (a jinak povoláním ekonom) Arsène Wenger si myslí, že taková je budoucnost. „V příštích pěti letech se může stát, že během zápasu budou hráči střídat podle sociálních sítí. O poločase se hlasy diváků vyhodnotí a určí, kteří hráči budou vystřídáni a kdo nastoupí do druhého poločasu. Na tohle dojde,“ cituje Wengera server Sports Tomorrow.

Ekonomická nutnost si vyžádá i další změny, které dnes vypadají nesmyslně. Požadavek atraktivity povede k dalšímu zrychlování hry; to vytvoří tlak na dělení zápasu na třetiny nebo čtvrtiny, na počítání čistého hracího času, na možnost libovolného střídání během hry – zkrátka bude evropský fotbal vypadat o hodně více jako fotbal americký. Perfektně propracovaný systém s perfektně hlídanými pravidly a milionovými spoty o všech třech přestávkách.

Fotbaloví puristé z toho nemusejí mít radost, ale lze si snadno představit, že se mnoho z těchto předpovědí naplní. Autor těchto odstavců má před sebou ještě možná jeden či dva světové šampionáty. S ohledem na výše uvedené je to zbytečně mnoho.