Není potřeba převrátit svůj život naruby, stačí málo. Jestliže více než třetina celosvětových emisí skleníkových plynů pochází z potravinářského průmyslu, nabízí se začít u nakupování.

Každá potravina, kterou kupujeme, má vlastní uhlíkovou stopu. Ta je určena množstvím skleníkových plynů, které se vypustí od její výroby, až po její konzumaci. Odborníci hovoří o přístupu „od kolébky do hrobu“, tedy přístupu, který zohledňuje kompletní životní cyklus určité potraviny, od výroby surovin, průmyslové zpracování, dopravu, skladování, až po uvaření, samotnou spotřebu a vzniklý odpad.

Asi nepřekvapí, že největší zátěž pro životní prostředí představuje výroba potravin, nicméně dopad může mít i naše volba jakožto spotřebitelů.

Pro představu si vezměme základní ingredienci, jakou je například vejce: Při konzumaci jednoho vajíčka se do zemské atmosféry uvolní 260 až 330 g CO₂. Jenže to není celé.

Než se vejce dostane na talíř, musí se slepice krmit. Krmivo se musí vyrobit a dopravit k ní. Aby se slepice udržely v teple, potřebují pro optimální životní podmínky, například vytápění v kurníku. Jakmile je vejce sneseno, je třeba je zabalit. Také obal je třeba vyrobit. Zabalené vejce se pak musí přepravit z farmy do obchodu. Vejce si někdo koupí, uvaří a skořápku obvykle vyhodí.

Každý z těchto kroků vyžaduje energii, která ve většině případů vzniká spalováním fosilních paliv. Jak přitom minimalizovat dopad na životní prostředí?

Nákup sezónních produktů

Prvním krokem je nákup sezónních produktů. Sezónní ovoce a zelenina mohou být pěstovány bez umělého vyhřívání, což znamená, že podmínky potřebné pro jejich sklizeň nevyžadují další energii. Toto zlaté pravidlo by mělo být kombinováno s nákupem místních produktů. Jednoduše proto, že když kupujeme jahody z místního trhu, snižujeme počet potravinových mil potřebných k jejich přepravě.

Kupovat lokální produkty ale není vždy nejlepším řešením, záleží na druhu potraviny. Výroba masa je sama o sobě uhlíkově náročná a doprava tak celkovou uhlíkovou stopu příliš nezvyšuje. U většiny potravin má vliv na méně než 10 % emisí.

Sezónní jehněčí maso z Nového Zélandu má paradoxně nižší emise uhlíku než britské jehněčí koupené mimo sezónu, a to především proto, že při příznivých klimatických podmínkách není novozélandské jehně závislé na krmivu a může se pást na trávě.

Jiné zdroje bílkovin

Když už mluvíme o mase, omezení jeho spotřeby a zařazení jiných zdrojů bílkovin do našeho jídelníčku je také velkým tématem. Maso, akvakultura, vejce a mléčné výrobky využívají 83 % světové zemědělské půdy, přestože poskytují pouze 37 % našich bílkovin a 18 % kalorií.

Obecně platí, že jehněčí a hovězí maso mají vyšší uhlíkovou stopu než kuřecí a vepřové maso, a to kvůli produkci metanu. Krávy navíc potřebují nejvíce pastvin a krmiva.

Vhodnou alternativou mohou být obiloviny, fazole, čočka, sója, tofu, ořechy, houby a mořské řasy, které mají vysoký obsah bílkovin a k jejichž vypěstování je zapotřebí mnohem méně energie.

Věděli jste, že:více než třetina celosvětových emisí skleníkových plynů pochází z potravinářského průmysluv roce 2020 spotřeboval průměrný Čech 84 kg masa (přičemž podíl vepřového činil více než 50 %), 262,5 kg mléka a mléčných výrobků a 87,8 kg ovocemaso, akvakultura, vejce a mléčné výrobky využívají 83 % světové zemědělské půdy, přestože poskytují pouze 37 % bílkovin a 18 % kalorií

Článek vyšel na webu Ecoista.cz, publikováno s laskavým svolením redakce