„Kdo si počká, ten se dočká“ platí i v italské politice. V minulých volbách před čtyřmi lety se Fratelli d’Italia (FdI, Bratři Itálie) dostali s bídou přes čtyři procenta, ale letos slaví velké vítězství. Jestliže k němu stačí 26 procent a vaši spojenci, tedy Liga Mattea Salviniho a Berlusconiho Forza Italia, zůstali mezi osmi a devíti procenty, a přesto z toho kouká absolutní většina v obou komorách, znamená to co? Že to někdo jiný na poli budování koalic hodně prokoučoval a voliči ho po zásluze ztrestali.

Na druhém místě totiž skončila středolevá Demokratická strana s devatenácti procenty, na třetím „hodně levicových“ Pět hvězd (Cinque Stelle; 5S) se skoro 15,5 procenta. Tyto dvě partaje jsou si sice programově blízké, ale jejich lídři spolu nemluví; na rozdíl od pravice. Muselo by se stát něco hodně nepravděpodobného, aby se šéfka FdI Giorgia Meloniová nestala první italskou premiérkou, a to rovnou nejpravicovějšího kabinetu v poválečné historii.

Mussolini Dux

Nyní pětačtyřicetiletá Giorgia Melonio­vá byla kdysi v pubertě členkou mládežnického inkubátoru Movimento Sociale Italiano (MSI), politického hnutí, které po válce zastřešilo pozůstalé příznivce svrženého a partyzány za války popraveného fašistického vůdce Benita Mussoliniho. Ten je v Itálii vnímán jinak než Hitler v Německu. Italská ústava sice například zakazuje znovuustavení Fašistické strany, ale stačí si sednout do metra linky A na hlavním nádraží Roma Termini a po pár stanicích jste na Foro Italico.

Fašistická estetika jako vyšitá, všemu vévodí Obelisco Mussolini. V podstatě jedinou dekorací monumentu z nejkvalitnějšího carrarského mramoru, odhaleného před devadesáti lety, jsou vytesaná obří písmena „Mussolini Dux“. To v Berlíně fakt nenajdete, a to tam monumentálních staveb postavených za Hitlera zůstalo dost. V celé Itálii jsou desítky institucí zkoumajících protifašistický odboj, ale – jak připomněla agentura Associated Press – ani jediná, která by se zabývala specificky výzkumem fašismu jako takového.

Miroslav Zámečník

Když v roce 2012 Meloniová zakládala Bratry, převzala od (mezitím zaniklé) MSI symboliku tříbarevného červeno-bílo-zeleného plamene. V minulosti si kromě MSI prošla i jinými pravicovými formacemi, čile se zapojila do kulturní války a prezentovala se jako příznivkyně tradiční rodiny, ale fašistka to rozhodně není. Jedním z hlavních důvodů, proč dostali Bratři s blondýnou Meloniovou v čele tolik hlasů, je podle sociologů a politologů to, že jde o formaci, která se v očích mnoha Italů „nezkompromitovala vládnutím“. FdI nevstoupila do vlády národní jednoty Maria Draghiho (nebyla ani v žádné předchozí) a Meloniová osobně se ostře vymezovala vůči ultratvrdému zákazu vycházení v době covidu. Proti společné měně ale nevystupovala vůbec a na rozdíl od Salviniho a Berlusconiho, kteří jsou vnímáni jako proruští, Meloniová podpořila Ukrajinu.

Byznys a reformy

Kdokoli povládne Itálii, nebude to mít v hospodářské politice lehké, protože země potřebuje reformy, které by zvedly potenciální růst, a tedy produktivitu. A to nikdy a nikde není populární. Už vůbec ne v ekonomice, která je stará ve smyslu demografickém, ale i z hlediska investic do inovací, vědy a výzkumu, a navíc zadlužená až po uši. Veřejný dluh kolem 150 procent HDP znamená, že citlivost na úrokové sazby je vskutku mimořádná.

Vysoké reálné úrokové sazby jsou pro zadluženou zemi a její veřejné finance pohromou. Naopak záporné úrokové sazby správcům veřejných financí velmi vyhovují a snižování hodnoty jistiny v reálném vyjádření tak, jak ji „požírá“ inflace, zní dlužníkům také velmi libě.

Přidejte si do toho Národní plán obnovy, financovaný ze společného evropského měšce, který pamatuje na Itálii 200 miliardami eur, což je za pět let celkem 10,7 procenta italského HDP z roku 2019. V přepočtu na rok to znamená asi 2,5 procenta HDP ročně. A konečně je tu „protifragmentační nástroj“ Evropské centrální banky, který má zamezit prudkému nárůstu rizikové přirážky například italských dluhopisů oproti německým selektivními nákupy jedněch oproti druhým.

Miroslav Zámečník

První riziko je v tom, že Evropská centrální banka při tomto lavírování nesmí poškodit svou důvěryhodnost: na jedné straně srazit inflační očekávání a na druhé straně nepodrazit nominální růst zemí, jako je Itálie, prudkým zvyšováním sazeb.

Druhé riziko spočívá v tom, že se nová italská vláda nebude cítit vázána záměry a přísliby své předchůdkyně. Proti penězům z RRF / Národního plánu obnovy totiž musí jít odečet plnění reforem, které navrhla, schválila a k jejichž zavádění se zavázala Draghiho pravolevá koalice, jejímž členem či podporovatelem byl kdekdo od Pěti hvězd po Salviniho Ligu a Berlusconiho Forzu. Jako v tom vtipu, je těžké tvrdit, že „jste u něčeho nebyl, když tam byli spolu s vámi i všichni ostatní“. Takže v Itálii u toho byli skoro všichni – s jedinou velmi podstatnou výjimkou Bratří Itálie v čele se signorou Meloniovou.

Profesor z Pavie

„Čerpání z Bruselu“, oblíbená mantra všech italských vlád, ovšem ještě neproběhlo v plné výši, ale pouze z jedné čtvrtiny. A odečet toho, co se za to slíbilo udělat, proběhne ještě mnohokrát. Většina z šedesáti avizovaných reformních opatření nebyla splněna, a tak je tady potenciální téma konfliktu.

Na druhou stranu je stále v sázce tolik peněz, že o ně žádná vláda bez ohledu na orientaci nebude chtít přijít. Meloniová si za svoji hlavní ekonomickou figuru vybrala čtyřnásobného ministra financí v Berlusconiho vládách Giulia Tremontiho. Řádný profesor práva se specializací na to daňové na univerzitě v Pavii a šéf italské odnože Aspen Institutu byl svého času autorem jedné z nejzásadnějších změn v italské daňové politice. Snížil horní sazby daně z příjmů fyzických osob, dvakrát za sebou daň z příjmů právnických osob (skoro o deset procentních bodů), zrušil dědickou daň a zdanění nemovitostí na centrální úrovni.

Miroslav Zámečník

Zda se v pravicové a patriotické vládě usadí opět do stejného křesla, to se ještě neví. Že má ostrý jazyk a není vůbec hloupý, to se ví už dlouho. Naposledy to potvrdil těsně před volbami, když označil za kořeny inflace příliš dlouhou a příliš uvolněnou měnovou a fiskální politiku v eurozóně. Pokud by podpora likvidity trvala šest měsíců, bylo by to podle Tremontiho správně. Ovšem když to trvá deset let, pak se „cokoli bude zapotřebí“ mění na „všechno špatně“, nechal se Tremonti slyšet těsně před volbami v narážce na Draghiho slavný výrok.

Byznysmeni na uzavřeném jednání v italské hospodářské a finanční metropoli Miláně prý uznale kývali hlavou. Na tom, jak se k řešení současné šlamastyky postaví budoucí vláda třetí největší ekonomiky v Evropské unii a zároveň druhý největší dlužník, ale doopravdy hodně záleží.