Úplně první rostlinou, kterou Benedikt Roezl v červnu 1854 sebral, zabalil do bedny a poslal z Mexika do Evropy, byla magnolie. O měsíc později si na květinovém trhu v hlavním městě Mexika všiml neznámé „libě páchnoucí“ květiny a od indiánů se dozvěděl, že roste asi den cesty daleko. Když už se na místo trmácel několik dní, všiml si tří ozbrojených jezdců. „Jeden z nich slezl s koně a bez všakých okolků vzal mi zlaté hodinky a 12 dolarů,“ vzpomínal později Roezl na své začátky v časopise Flora.

Vypadalo to s ním bledě, ovšem když loupežníkům vyložil, že hledá kytky, nazval ho jeden z nich bláznem: „Byl jsem propuštěn na svobodu, neboť pověreční Mexikáni mají ve vážnosti blázna a jmenují bláznem každého, kdo zaměstnává se takovými věcmi, které Mexikána nikterak nezajímají.“

Vše mu vrátili a nechali ho jít. Roezl pak skutečně nalezl místo, kde rostly „tisíce a tisíce“ květin, které nazval Bouvardia humboldtii a jejichž výhonky rozeslal do evropských skleníků. Loupežníky pak na svých cestách potkal ještě mnohokrát, což ho, jak tvrdil, nestálo jen mnoho peněz, ale také mnoho bití. Stoicky proto mínil, že „je nejlépe bez zdráhání peníze jim vydati“, neboť pánové věnující se „tomuto šlechetnému loupežnickému řemeslu“ neradi žertují a „ku pověšení na strom nedělají velké okolky“.

Nehledě na tyto občasné lapálie byl Roezl dost možná vůbec nejúspěšnějším „lovcem“ orchidejí a exotických rostlin 19. století. Dle dobových odhadů poslal z Ameriky asi milion rostlin, především orchidejí, a objevil při tom desítky nových druhů. Doma o něm věděl jen málokdo, zato v cizině byl svého času skutečně slavný a část té slávy mu vydržela dosud, byť se o něm dnes píše spíš jako o bezohledném pustošiteli tropické přírody.

Většinu dospělého života strávil ­Roezl v Americe, ovšem právě před 150 lety připlul na skok domů. Navštívil rodiče, prohlédl si pár soukromých sbírek rostlin a znovu vyrazil na „lov“.

Poddaný z Horoměřic

Roezl se narodil 13. srpna 1824 ve středočeských Horoměřicích a o jeho dalším osudu bylo dopředu rozhodnuto. Otec byl zahradníkem na poddanském statku patřícím strahovským premonstrátům a zahradníkem byl i dědeček jeho matky. Ve třinácti letech ho otec poslal do Děčína, aby se vyučil řemeslu v proslulých zahradách hraběte Thuna.

Dalšími štacemi na jeho cestě byly šlechtické zahrady v Haliči, ve Vídni, v Telči a roku 1846 odjel do belgického Gentu, aby zkusil štěstí v proslulém zahradnictví Louise Benoîta van Houtteho. Vychodil sice jen obecnou školu, ale vládl fenomenální pamětí a o rostlinách toho věděl opravdu hodně, a tak ho van Houtte přijal. Díky svým schopnostem stoupal rychle nahoru, a když van Houtteho pěstitelská škola dostala status státního učiliště, stal se jeho vrchním zahradníkem. V té době už ale, jak později vzpomínal, nemohl „odolati mocné touze navštíviti kraje tropické“. V březnu 1854 se proto sebral a odplul do mexického Veracruzu.

Fascinoval ho zasněžený vrcholek sopky Orizaba, plantáže ananasů i kokosové palmy, jenže většina lidí utekla z města kvůli žluté zimnici. Zamířil tedy do vnitrozemí a brzy poté, jak už víme, odeslal do Evropy svůj první nález – magnolii.

Jenže Roezl nebyl jen zahradník, ale především podnikatel, který odplul za oceán zbohatnout. Vezl si s sebou sazenice a semena různých rostlin a v průběhu let zkoušel v Mexiku pěstovat ledacos – jabloně, hrušně, třešně či australské blahovičníky. Z Veracruzu se brzy přesunul do hlavního města a spolu s Francouzem Louisem Chabém si pronajal hostinec Tivoli. Chabé vyvářel a Roezl si zařídil zahradnictví.

Báchorky a legendy

Mexiko té doby ale nebylo klidnou zemí, v níž by se dařilo spořádanému životu a podnikání. Roku 1858 vypukla občanská válka mezi konzervativci a liberály vedenými Benitem Juárezem a o čtyři roky později se do ní zamíchali Francouzi, jejichž cílem bylo obnovit monarchii a na trůn dosadit císaře Maxmiliá­na (bratra „našeho“ císaře Františka Josefa). Boje trvaly až do roku 1867, kdy Juárez postavil Maxmiliána před popravčí četu.

Pořádnou a kritickou Roezlovu biografii zatím nikdo nenapsal, a tak toto období jeho života obestírají legendy. Někdy v roce 1858 či 1859 ho každopádně válka vyhnala z Mexico City a spolu s Chabém se odstěhoval na atlantické pobřeží do laguny Sontecomapan, kde se věnoval komerčnímu pěstování ramie, jihoasijské textilní rostliny příbuzné kopřivě. Roezl vlastnoručně zkonstruoval stroj, který výrazně zjednodušil složité čištění ramiového vlákna, a povolal z Čech své tři mladší sestry i s rodinami, aby mu s podnikáním pomohly. Potřeboval ovšem přístav, a protože v Sontecomapanu žádný nebyl, zařídil si ho prý sám. A tady se poprvé dostáváme na území báchorek a legend. Umírněná verze zní, že se Roezl spojil s Juárezovou vládou a ta mu kvůli ochraně přístavu poslala 200 vojáků.

FOTO: KNIHA JOSEFA KOŘENSKÉHO: AMERIKA. KULTURNÍ OBRÁZKY Z AMERIKY STŘEDNÍ A JIŽNÍ

Ta radikální tvrdí, že se Roezl hrdinsky ujal obrany přístavu, a aby ošálil přitroublé Francouze, kázal pokácet několik stromů, rozřezat je na dlouhá polena a připevnit ke kolům od vozů, aby se zdálo, že má k dispozici baterii děl… Dodejme, že tuto historku líčí nejen dobrodružný román Za modrou orchidejí sepsaný Vojtěchem Lvem, ale také některé moderní zahraniční odborné články. Ve skutečnosti ovšem není jasné ani to, zda se Roezl k Juárezovi opravdu přidal.

Mexický byznys s ramií každopádně moc neběžel, a tak se Roezl roku 1867 vypravil do New Orleansu, aby svůj stroj představil „gringos“. Bájeslovné cimrmanovsko-obrozenecké historky tvrdí, že Roezlův vynález způsobil pád ceny bavlny na světových burzách a zaorávání bavlníkových plantáží, přičemž o podnikatelský úspěch ho prý připravila jen nehorázná smůla: když svůj stroj na jaře 1868 předváděl v Havaně, „vcucl“ mu levou paži a až po loket mu ji rozdrtil.

Ověřená fakta jsou poněkud skromnější. Prokazatelně víme, že ­Roezl ramii pěstoval, že si onen zlořečený vynález nechal ve Spojených státech patentovat a že na Kubě skutečně přišel o ruku, což sám líčil tak, že mu jistí „závisti plní“ lidé záměrně poškodili jeho stroj. Jaksi však neexistují žádné důkazy, že by kvůli němu někdo zaoral jedinou plantáž.

El Moche čili Mrzák

Po havanské tragédii každopádně nechal ramii ramií a začal se naplno věnovat sběru rostlin. „Ztrátu levé ruky oželel jsem brzy a cestoval jsem po Mexiku dále,“ shrnul lapidárně Roezl. Místo utržené ruky si nechal namontovat „pirátský“ hák, který mu poté – spolu s přezdívkou „el Moche“, tedy „Mrzák“ – zjednával mezi indiány nevídaný respekt.

Jestliže ramie budoucnost neměla, exotické rostliny ano. První tropická orchidej vykvetla v Evropě roku 1846 poté, co ji do Londýna přivezl britský botanik Thomas Lobb, a brzy se z nich stala celosvětová móda.

Jen v Anglii vycházely dva specializované časopisy – Gardener’s Chronicle a The Garden, v Londýně a v New Yorku se týden co týden konaly burzy orchidejí a za skutečně reprezentativní kusy neváhali sběratelé platit zběsilé sumy (například zvlášť urostlý trs orchi­deje Cattleya trianaei se prodal v přepočtu za 2850 zlatých, což v Rakousku odpovídalo mnohaletému dělnickému platu). Hrdý titul „Král orchidejí“ si pro sebe uzmul Němec Henry Frederick Conrad Sander, který nedaleko Londýna založil rozsáhlé skleníky a platil si celou armádu sběračů rostlin. Největší vědeckou autoritou mezi tehdejšími „orchidejáři“ byl nepochybně drážďanský profesor botaniky Ludwig Reichenbach a zbylé místo v této „svaté trojici“ lze bez uzardění přiřknout právě Roezlovi coby nejvýkonnějšímu lovci orchidejí.

Roezl sice s o generaci mladším Sanderem úzce spolupracoval, ale žárlivě si střežil svou nezávislost. Cesty si financoval sám a dodával zboží i dalším velkým evropským obchodníkům s rostlinami – Angličanovi Williamu Bullovi, Belgičanům van Houttemu (u něj kdysi začínal) a Jeanu Lindenovi či řediteli Carské botanické zahrady v Petrohradě Eduardu Regelovi.

Tato nezávislost byla samozřejmě velmi drahá a sám Roezl odhadoval, že ho jeho výpravy přišly na ohromujících půl milionu zlatých, ale jedním dechem dodával, že „to všechno musily ty cesty samy zas uhradit a také uhradily“.

Padouch, nebo hrdina

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Roezl divoce cestoval. Rostliny už nehledal jen v mexické divočině, ale také na Kubě, v Guatemale, Panamě, Kolumbii (obě výše jmenované země tvořily tehdy jeden stát), Peru, a navíc na západním pobřeží Spojených států a Kanady, kde ve velkém sbíral semena v Evropě žádaných jehličnanů.

Právě tyto úspěšné roky Roezla proslavily a zavinily, že se na něj dnes – hlavně na západ od našich hranic – hledí se zvláštní směsicí obdivu a odporu. Když Carlos Ossenbach z Kostarické univerzity sepisoval před patnácti lety své Dějiny orchidejí Střední Ameriky, nezapomněl podotknout, že Roezl dokázal na jednom místě „sklidit“ desetitisíce kusů orchidejí a jeden z jeho nejskvělejších úlovků vážil údajně celých osm tun. „Pokud by chtěl někdo obviňovat orchideologii z toho, že se stala jednou z příčin ničení přírody, měl by nejlepší argument ve sběratelích jako Roezl,“ dodal Ossenbach.

A Roezl si opravdu nepočínal zrovna v rukavičkách. Orchideje i semena občas získával tím nejjednodušším možným způsobem – kácením stromů, na kterých rostly, a dnes by za to skoro určitě skončil ve vězení. Jenže to je ahistorický přístup.

FOTO: KNIHA JOSEFA KOŘENSKÉHO: AMERIKA. KULTURNÍ OBRÁZKY Z AMERIKY STŘEDNÍ A JIŽNÍ

Příroda tenkrát ještě stále byla prostorem, který je třeba kultivovat a podmaňovat, a Roezl se choval podle toho. Pralesy navíc řádově víc než sběratelé poškodilo pronikání zemědělství a civilizace. Ostatně sám Roezl zálibně vzpomínal, jak se roku 1871 nachomýtl ke stavbě železnice a v lesích u Orizaby se mu podařilo z padlých stromů nasbírat třicet tisíc exemplářů orchideje Odontoglossum rossii.

Muž z Acapulca

V Americe strávil v kuse skoro osmnáct let a za oceán se poprvé – jak už víme – vypravil právě před 150 lety. V dubnu 1872 dorazil spolu s velkou dodávkou rostlin do Londýna, stavil se u obchodních partnerů v Belgii a poté zamířil domů do Čech. Zdržel se ale pouhé čtyři měsíce a na začátku srpna už opět seděl, spolu s ani ne šestnáctiletým synovcem Františkem Klabochem, na zaoceánském parníku. Svět byl tehdy mnohem „uspěchanější“ než v dobách, kdy začínal –

lodě pluly rychleji a obě pobřeží Spojených států spojila o tři roky dříve trans­kontinentální železnice. Ještě v tomtéž srpnu 1872 se tak ocitl na Divokém západě (skutečně divokém, vždyť do bitvy u Little Bighornu zbývaly čtyři roky, a do přestřelky u O. K. Corralu dokonce devět let) a ve Skalnatých horách sbíral mezi indiány semena jehličnanů.

V Denveru je kdosi okradl o veškerou hotovost (zjevně osud). Dvojici proto nezbylo než si v San Franciscu za vypůjčené peníze pořídit ten nejlevnější palubní lístek do mexického Acapulca, což jim na příští dva týdny – jak později na základě Roezlových dopisů napsal pražský týdeník Světozor – obstaralo „příjemnou společnost prasat a jiného dobytka“. Z Acapulca okamžitě vyrazili na hon za vzácnou orchidejí Odonto­glossum citrosmum roseum, a když se Roezl onoho večera ukládal na holé zemi ke spánku, liboval si, že ho Evropa nijak nezhýčkala a konečně se zbavil všech železnic a hotelů: „Usnul jsem v písku jako král.“

Se synovci na kraj světa

Roezl v té době už přesně věděl, kde má kterou orchidej hledat, v jaké nadmořské výšce roste i kdy si má pro ni přijet (většinou nebylo možné trhat rostliny v květu a deště zase hrozily tím, že zásilka po cestě shnije). Spolu se synov­cem proto v rychlém sledu procestoval Panamu, Venezuelu a Kubu, poté se vrátil k příbuzným do mexického Sontecomapanu, kde Františka Klabocha vystřídal jeho starší bratr Eduard, a následovala „túra“ po Bolívii, Peru a Ekvádoru. Do Evropy se Roezl vrátil v dubnu 1874, ale opět se zdržel jen krátce a po třech měsících znovu zamířil do Ameriky, tentokrát s dalším synovcem Bohumilem Houdou.

Třetí – a poslední – Roezlovu cestu nemá smysl podrobně popisovat. Opět začínala sběrem semen jehličnanů podél stanic pacifické dráhy, poté pokračovala na západní pobřeží Mexika, kde Roezl ve městě Colima onemocněl zimnicí, ale najatí indiáni pracovali za něj: „Počátkem března (1875) měl jsem sto tisíc orchideí zabedněných,“ pochvaloval si později v článku napsaném pro časopis Flora. Jen se štěstím unikli dalšímu přepadení a z bezprostřední blízkosti sledovali výbuch sopky. Následoval návrat do San Francisca a na jaře roku 1875 se padesátiletý Roezl definitivně vrátil domů do Čech.

Podzim v zahradě

Usadil se v Praze, respektive v Karlíně a později na Smíchově, a z lovce orchidejí povýšil na obchodníka. Sběrače nyní dělali jeho synovci (Františka Klabocha sklátila žlutá zimnice v pouhých 23 letech, zato jeho bratr Eduard se po pralesích potloukal dalších dvacet let) a mezi Roezlovy zákazníky patřili prominenti: císařský zámek Schönbrunn či vídeňští Rothschildové. Nedařilo se mu zřejmě špatně a našetřené peníze investoval do koupě činžovních domů. V lednu 1880 ho čeští zahradníci zvolili předsedou spolku Flora a Roezl potom řídil vydávání stejnojmenného časopisu. Sem tam noviny o Roezlovi uveřejnily stručnou zprávu, on sám se ale držel v ústraní, v čemž možná hrála roli jazyková bariéra. Uměl sice anglicky, francouzsky, holandsky a španělsky, ale česky mluvil jen hovorově a dopisy psal německy.

Když v říjnu 1885 zemřel, uveřejnila Národní politika v rubrice Zemřelí na Smíchově kraťounkou noticku, ve které stálo: „Dne 14. října, Roezl Benedikt, zahradník, 61 r., na raka.“ To bylo vše. V zahraničí měla Roezlova smrt daleko větší ohlas než doma a postupně se přidali i Češi. Roku 1889 vznikl mezinárodní výbor pro vztyčení Roezlova pomníku, který skutečně o devět let později vyrostl na pražském Karlově náměstí. Dodejme, že u nohou bronzového Roezla sedí mladý indián a on sám drží v pravé ruce knihu a v levé (té utržené) orchidej.