Nikdo tě nemá rád, když jsi na dně a mimo hru, zpíval před nějakými čtyřiceti lety John Lennon. Na dně (down) a mimo hru (out) pro něho byly tehdy zaměnitelné termíny, které se pouze navzájem podporovaly. Od poloviny sedmdesátých let urazil svět dlouhou cestu: rozdílem mezi „down“ a „out“ se v prvních dvou listopadových týdnech zabývali špičkoví státníci celého světa. Přišli na to, že rozdíl mezi oběma slovy opravdu existuje a pro svět politiky řešení klimatických problémů může být klíčový. Zároveň však trochu bezděčně potvrdili, že ve světě reálném je ten rozdíl takřka bezvýznamný.

Řeč je o formulaci závěrečného prohlášení účastníků klimatického summitu COP26 ve skotském Glasgowě (COP26 je zkratka pro „šestadvacátou konferenci stran“, tedy zhruba zemí, které se hlásí ke klimatické politice OSN). Jak už bylo od té doby mnohokrát popsáno, obsahovala frázi, jež mluvila o nečistém pálení uhlí. (Nečisté v tomto smyslu znamená pálení uhlí bez zachytávání a uskladňování vznikajících škodlivých uhlíkových zplodin.) Verze původně připravovaná obsahovala obrat „phase out“, tedy úplné, ačkoli postupné vymýcení takového spalování. Na poslední chvíli se však dostal do finálního znění obrat „phase down“, což znamená pouze postupné omezování téhož zlořečeného procesu. (Kdyby se dokument připravoval v češtině, šlo by spor dokonce točit na jediném písmenu: dokonavé „utlumení“ by stálo proti nedokonavému „tlumení“.)

Konečná podoba dohody pak rozdělila účastníky summitu i část světové veřejnosti na dva nesmiřitelné tábory, jak už u dnešních politických sporů bývá zvykem. Jedni, neoficiálně vedení středoškolskou autistkou Gretou Thunbergovou, jej považují za totální prohru, která zajistí, že lidstvo do 28 let zhyne na strašně špatné počasí. Druhá skupina, v čele s vyspělými západními zeměmi, ve výsledné formulaci naopak vidí první krok na cestě k čistším a klimaticky udržitelným zítřkům.

V hlavní roli Peking

Ať už mají více pravdy jedni, nebo druzí, jedna věc vysvitla z Glasgowa rovnou, bez čekání na klimageddon. Je jí skutečnost, že Čína dokázala globální pozdvižení z proměnlivého klimatu (ať už opodstatněné, či nikoli) využít ve svůj geopolitický prospěch. Prvním políčkem organizátorům byla neúčast čínského prezidenta Si Ťin-pchinga; zatímco na americké straně se u pultíku střídal současný prezident Joe Biden se svým předchůdcem Barackem Obamou, za říši středu jednali jen prezidentovi poslíčci.

Daniel Deyl

V polovině jednání to pak byli znovu Číňané, kdo se postaral o optimistický obrat. Oba prezidenti, Biden a Si, si našli čas na videokonferenci, z níž vyplynul oboustranný závazek ohledně klimatických trablů v budoucnu spolupracovat. Propast mezi oběma klimatábory to nijak nezmenšilo: co je pro jednoho politický průlom, je pro druhého proces nesnesitelně nejistý a pomalý.

Na závěr konference se Peking sám znovu obsadil do hlavní role, tentokrát ve spolupráci s Indií. Byli to právě zástupci obou nejlidnatějších zemí světa, kdo do závěrečného prohlášení prosadil onen sporný obrat „phase down“.

Uchu uvyklému euroatlantické převaze v mezinárodních jednáních může čínský postoj připadat jako nesnesitelná troufalost. Vzhledem k tomu, že Čína je v současnosti daleko největším emitentem škodlivin (viz graf), to však odráží realitu docela přesně. Lidský přínos ke klimatickým změnám, ať už v jakémkoli gardu, bude vypadat do značné míry tak, jak se rozhodnou Číňané.

Není proto divu, že nádech marnosti prostupoval celou glasgowskou konferencí. O prolog summitu se postaral exguvernér Bank of England Mark Carney, když vytvořil Finanční alianci pro čistou nulu. Čistě podle názvu by se zdálo, že autor článku by se mohl právoplatným členem takové aliance stát v kteroukoli chvíli, ale není tomu tak. „Čistá nula“, k níž se postupně přihlásilo 130 bilio­nů dolarů aktiv v držení špičkových finančních institucí, se bleskově stala čerstvým módním výrazem pro klimaticky neškodlivé firemní hospodaření.

Šest procent každý rok

Smůla je, že nikdo neví, jak taková čistá nula vypadá. „Nedostatek konzistentních principů, definic, metriky a důkazů o efektivitě různých strategií při dosahování stanovených cílů omezuje schopnosti finančních institucí omezovat emise v reálné ekonomice způsobem, jenž by zaručil stabilizaci teplot tak, aby jejich nárůst nepřesáhl 1,5 stupně Celsia ve srovnání s hodnotami dob předprůmyslových,“ sepsula Carneyho projekt instituce Science Based Target Initiative (Iniciativa za zavedení cílů na základě vědeckých poznatků), která těsně před summitem vytvořila vlastní nulový standard. To ovšem nevadí, protože v Glasgowě přišel generální tajemník OSN António Guterres s návrhem na vznik panelu, který – někdy v budoucnu – vytvoří zase jiný takový standard, svůj vlastní. To je běh na velmi dlouhou trať, plnou byrokratických, politických a ekonomických překážek na každém metru.

Daniel Deyl

Radikální část reformátorů přitom požaduje, aby celosvětový objem emisí klesal o šest procent po každé z následujících osmadvaceti let. Co by to znamenalo? „Potřebujeme drastické škrty teď hned,“ nechala se v Glasgowě slyšet mediálně zručná Greta Thunbergová. „Potřebujeme od základu změnit fungování celé společnosti. Technologie takové řešení nenabízí.“

Ne každý souhlasí. Předsedkyně Světové uhelné organizace Michelle Manooková celkem předvídatelně říká, že upřít pozornost na vývoj technologií čistého – nebo alespoň podstatně čistšího než dnes – spalování uhlí by mělo větší efekt než utlumování uhelné ekonomiky, která přímo živí stamiliony lidí, a zbavit se jí proto nejde. Je tu jaderná energie, ke které se radikálové otáčejí iracionálně zády, za čímž stojí strach z osudů dvou japonských měst, Hirošimy a Fukušimy.

Konečně byla v Glasgowě zcela na periferii zájmu řeč i o geoinženýrských projektech. Autorem jednoho z nich je rakouský klimatolog Gernot Wagner, podle něhož by šlo odvracet sluneční paprsky od Země vstřikováním aerosolů do stratosféry. Jiný, jejž sestrojil kolega z branže, sir David King z Cambridge, počítá se znovuzmrazením Arktidy pomocí umělé tvorby mraků s podobným chladivým efektem jako u plánu Wagnerova.

Definice kruhem

Geoinženýrství dosud nebylo popřáno mnoho sluchu, protože jde o projekty zcela nevyzkoušené s nepředvídatelnými následky. To však je shodou okolností přesně to, co navrhují Thunbergová a spol. Žádají radikálně změnit fungování společnosti, ačkoli svět se obává v souvislosti s řečenými klimatickými změnami právě nutnosti radikální změny svého fungování.

Paradoxně se Thunbergová v hodnocení statu quo shodne s hlasem z právě opačného tábora. Také Jessica Alsfordová z investiční banky Morgan Stanley si myslí, že nejsme s to klimatickým změnám zabránit v plánovaném rozsahu. Doporučuje proto investorům, aby se „stále více soustředili na to, jak se budou vyrovnávat s fyzickými dopady klimatických změn, například na zemědělství, infrastrukturu a produktivitu“. Netřeba dodávat, že v tom se obě dámy již naopak neshodnou vůbec – což je leitmotiv celé debaty o počasí, v Glasgowě i jinde. Znamená to, podle vašeho uvážení, že jsme buď na dně, nebo mimo hru.