Karamoja, Kopenek, Greek River Creek, Nabiswa. Tahle jména jsem uměl jako osmiletý kluk nazpaměť. Bodejť by ne, když byla mnohokrát zmiňována v mé tehdy nejoblíbenější knížce „Sen safari“, loveckém deníku ředitele zoo ve Dvoře Králové nad Labem Josefa Vágnera a jeho ženy Zdeňky z jeho prvních tří výprav do Ugandy. Po padesáti letech sedím v lesním altánku v liberecké zoo se zoologem Lubošem Melicharem, který loni na výpravě do severovýchodní Ugandy spolu s několika českými a slovenskými kolegy bývalý Vágnerův odchytový tábor objevil.

„Byla to shoda jedné nešťastné náhody, následovaná několika velmi šťastnými náhodami. Na společnou cestu do Ugandy nemohl ze zdravotních důvodů na poslední chvíli odcestovat Luděk Čulík z dvorského Safariparku,“ vypráví Melichar. V již zaplacené výpravě se tak objevilo jedno volné místo, které zaplnil veterinář Uganda Wildlife Authority (UWA) Robert Aruho. To se ukázalo jako velká výhra, protože pomohl výpravě zajistit vstup na území, kam se jen tak někdo nedostane, včetně doprovodu nejzkušenějších strážců zvěře. 

Samotná oblast Karamodža byla donedávna mírně řečeno neklidná a teprve nedávno se podařilo příslušníky stejnojmenného kmene odzbrojit. Česko-slovenská expedice do Ugandy přinesla díky Aruhovi pozitivní zjištění, že v národním parku Kidepo Valley žije stabilní a mírně rostoucí populace zeber, a především se podařilo potvrdit jejich výskyt v Pian Upe, kde přežívá malá populace. 

V co nikdo nedoufal, bylo nalezení místa původního loveckého kempu Josefa Vágnera. „Doktor Aruho projevil ohromný zájem o ,Vágnerovu story‘. Na jeho odchyty zvěře v Ugandě před 50 lety si totiž na centrále správy parků nikdo nevzpomínal a v tamních archivech také nic nebylo,“ říká Melichar. Ani v Česku nikdo nevěděl přesně, kde ten tábor byl. „Luděk Čulík sice seděl v Česku, ale posílal nám do Ugandy staré fotky tábora v Karamodži. Díky fotkám v notebooku a Aruhovu zanícení se nakonec podařilo najít dva pamětníky, kteří v kempu kdysi dělali. Z něj sice vůbec nic nezůstalo, ale dovedli nás tam. Poznali to místo podle tvaru větví starých stromů akácií, dokonce na fotkách poznávali své staré známé, kteří jsou už dávno po smrti,“ popisuje Luboš Melichar. 

Zebra bez hřívy

Ač popsána teprve v roce 1921 švédským zoologem Lönnbergem, byl statut bezhřívé zebry jako subspecie, poddruhu, dlouho zpochybňován. Genetické výzkumy v roce 2018 na univerzitě v Kodani zjistily, že ze všech stepních zeber (Equus quagga), kdysi členěných do řady poddruhů, je ten vědecky nejméně uznávaný taxon, tedy zebra bezhřívá (Equus quagga borensis), vlastně geneticky nejodlišnější.

V původním areálu výskytu v Jižním Súdánu zřejmě vyhynuly a v Ugandě zůstaly na pouhých dvou místech: v Kidepo Valley a v Pian Upe. Uganďané měli původně v plánu posílit tamní populace zeber jejich odchytem v národním parku Mburo, který je v hustě osídlené centrální oblasti a má jen nějakých 300 kilometrů čtverečních – ploty okolních farem znemožňují jejich migraci. Ale jak se ukázalo, zebry od jezera Mburo nejsou geneticky zebry bezhřívé, ale „obyčejné“ zebry Böhmovy, jichž jsou ve východní Africe naštěstí v národních parcích ještě pořád statisíce. U odchytů a přesunů zvířat v Ugandě je klíčovou osobou zmiňovaný doktor Aruho, a právě kontakty českých zoologů, kteří se pokoušejí o záchranu zvířat v lidské péči, pomohly plánovanému omylu zabránit. 

„Všichni jsme byli z potvrzení toho, že zebry v Karamodži přežily, nadšeni, a v hlavním městě na nás čekala celá šéfovská skvadra z Uganda Wildlife Authority,“ dodává Luboš Melichar. 

Výnosné gorily

Horské gorily přitahující solventní návštěvníky z celého světa jsou nepochybně nejlepší ekonomické využití daného území, neboť alternativy v podobě pěstování kávy nebo čaje zdaleka nevynášejí v přepočtu na kilometr čtvereční stejně; jako bonus máte udržení vodohospodářské funkce horského deštného pralesa. 

Šedesát procent inkasa ze safari turistiky v Ugandě na sebe váže trekking za horskými gorilami v parcích na hranicích s Rwandou a Kongem. Setkání s gorilami je velmi drahá záležitost: povolenka na hodinu strávenou u goril vyjde od 1. července tohoto roku cizince na 700 amerických dolarů, čtyřhodinová „habituation experience“ je za 1500 dolarů. Gorily na svoji ochranu vydělají bohatě, šimpanzi v pralese Budongo také, solidní návštěvnost mají klasické savanové parky Queen Elizabeth nebo Murchison Falls se slony, hrochy, žirafami a stády antilop. 

Všechny výnosné, nebo alespoň své účty platící parky jsou podél západních hranic Ugandy, zatímco východ a severovýchod země jsou vinou obtížné dostupnosti a donedávna problematické bezpečnosti turisty opomíjené a turistických dolarů tam doputuje málo. I na poměry rozvojové africké země je celý region velmi chudý.

Něco neobyčejného

Národní park Kidepo Valley na hranicích s Jižním Súdánem na severovýchodě se těší u znalců té nejlepší pověsti („Afrika, jaká bývala“), ale má nějakých 3000 návštěvníků ročně. V rozvojových plánech UWA stojí tahle oblast velmi vysoko, neboť představuje při využití koridorů pro migraci volně žijících druhů zdaleka největší zbývající šanci pro skutečně velkoplošnou ochranu v Ugandě. Tamní chráněná území se musí „křížově subvencovat“, a tak se chrání nedostatečně, popřípadě vůbec. Zvednutí turistického inkasa by velmi pomohlo, neboť heslo „Příroda platí, příroda zůstává“ platí i tady neúprosně.

Pro Uganďany pak zjištění, že díky novým genetickým studiím mají v Kidepu a Pian Upe „something special“, co je k vidění pouze tam, má význam, protože umožňuje diferencovat nabídku pro cestovní ruch, potenciálně motivovat návštěvníky k prodloužení pobytu v Ugandě, a tím pozvednout i devizové inkaso. Pak dává smysl vyzvedávat celoafrickou unikátnost bezhřívých zeber a posílit jejich populace transferem z Kidepa do rezervace Pian Upe, která je druhé největší chráněné území v Ugandě (přes 2300 kilometrů čtverečních).

Luboš Melichar

Jenže divokých zvířat je tam po desetiletích konfliktů a pytlačení málo. Kdysi početní sloni, proslulí svými velkými kly, jsou vyhubení, stejně jako nosorožci nebo žirafy, jichž tady bývalo jako máku a Josef Vágner jich napočítal v jednom stádě 168. Turisté ze zahraničí jsou skoro stejně vzácní jako ty bezhřívé zebry, jichž zůstalo pár desítek. „Dozvěření“ má pozvednout turistickou atraktivnost a finanční příjmy, a tím i důvod pro tolerování divokých zvířat ve svém sousedství ze strany tradičně velmi bojovných Karamodžanů.

Proto tam loni na podzim UWA převezla žirafy z národního parku Murchison Falls, což je cesta přes celou Ugandu, a předloni antilopy impala. Příběh „Big Joe“ Vágnera z komunistického Československa je také mimořádný, a znovunalezení přesné lokality jeho někdejšího kempu nedaleko perspektivní rezervace do celkového rozvojového konceptu zapadá. Stejně jako možná spolupráce s Českem, byť slibná jednání přerušila epidemie čínské chřipky.

Česká větev

Zebří dědictví Josefa Vágnera, přivezené kdysi z divoké Karamodži, představovalo zajímavost, nikoli genetickou vzácnost, kterou je třeba udržet, jak se dá. To je podstatný rozdíl oproti koním Převalského, o kterých se vědělo, že jsou jedineční, už od začátku, a v jejichž záchraně sehrála světodějnou roli pražská zoo. Tak se stalo, že z 27 dovezených zeber bylo zakladatelů chovu jenom deset (původně jich bylo 14, nezanedbatelná část linií ale skončila dřív, než začala – s jedním nebo dvěma nepřeživšími hříbaty) a v zoologických zahradách na celém světě jich bylo loni v létě 41, všechno potomci původního „Vágnerova stáda“.

Archiv

Tak jako v případě koní Převalského může u zeber bezhřívých sehrát svou misi koalice českých a slovenských zoo, která by je chtěla v lidské péči zachránit. Kromě Dvora Králové a Liberce také zoo v Praze, v Bojnicích, v Košicích a v Plzni, přičemž do posledně jmenované mají právě přijet zebry z polského soukromého safariparku v Borysewě. 

„Šance není velká, když chovné hřebce v zoo v celé Evropě spočtete na prstech jedné ruky, a ještě vám jich pár zůstane, ale děláme, co můžeme,“ dodává Luboš Melichar. Snad to s Luďkem Čulíkem, co chudák tolik chtěl do Ugandy, ale zůstal doma, aby nakonec sehrál roli objevitele na dálku, a dalšími přáteli pruhovaných koní bez hřívy přece jen dokážou. Muži, co zachraňují zebry.

Co vynáší, je chráněno

Genetická detektivka po stopách zeber bezhřívých je zajímavá sama o sobě, ale neméně důležitý je ochranářsko-ekonomický kontext v Ugandě. Ekonomika ochrany přírody v Africe je docela neúprosná – co vynáší, je chráněno intenzivně, co nevydělává, musí být dotováno, a pokud se nenajdou zahraniční zdroje, bývá ochrana většinou zcela nedostatečná.

V Ugandě je cestovní ruch hlavním zdrojem devizových příjmů, před covidem-19 vynášel 1,5 miliardy dolarů ročně a podílel se na tamním HDP devíti procenty a na zaměstnanosti osmi procenty. Drtivá část turistů přitom přichází za přírodou a hlavní motivací je návštěva tamních rezervací a národních parků. „Wildlife tourism product“ musí být v hustě zalidněné Ugandě rozvíjen a adekvátně marketingově podporován a výnosy pokud možno spravedlivě sdíleny s místním obyvatelstvem, jinak nemá ochrana přírody naději na dlouhodobou udržitelnost. Když v dvacetinásobně bohatším Česku vadí chovatelům ovcí vlci a pěstitelům kukuřice divoká prasata, představte si na jejich místě lvy a slony. Co byste tak mohli chtít od pastevců dobytka, pro něž veškerý majetek a příjem představuje jejich stádo nebo hektar kávovníků?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník