Připadá vám titulek tohoto článku povědomý? Vypůjčili jsme si ho od čtveřice brněnských politologů v čele s profesory Lubomírem Kopečkem a Vítem Hlouškem, kteří takto nazvali svou publikaci z roku 2018. Pojednává o politických podnikatelích a jimi vlastněných politických stranách v Česku či třeba v Itálii, Nizozemsku, Rakousku nebo ve středoamerické Panamě.

Jedním z hlavních „hrdinů“ této knihy je Andrej Babiš, který bezvýhradně naplňuje všech sedm bodů tvořících definiční minimum načrtnuté autory.

Z rozhodnutí majitele

Andrej Babiš při založení svého hnutí vyvinul soukromou iniciativu na mnoha frontách. Do služeb ANO neváhal zapojit celé své podnikatelské impérium: počínaje sídlem strany přes obrovské finanční injekce a konče mnoha lidmi, již vytvořili páteřní organizační a komunikační aparát. Někteří z nich pak přímo vstoupili do politiky. Obě tyto skupiny dodnes tvoří významnou část personální báze ANO.

Sám Babiš zprvu hledal někoho, kdo by stranu formálně vedl, zatímco on by zůstal v pozadí. Nikoho vhodného však nenašel, a tak se do toho pustil sám. S vervou, která je mu vlastní, i s negativní zkušeností, kterou mu poskytly Věci veřejné jako svého druhu první pokus o stranu typu firmy. Rozdvojení rolí mezi politického podnikatele Víta Bártu a formálního lídra Radka Johna zásadně přispělo k rozkladu „Véček“. A tomu se Babiš chtěl vyhnout.

Programem je Babiš

Tato zkratka přesně shrnuje ideovou a programovou výbavu ANO i Babišovu formativní roli v jeho tematicko-programové a organizační rovině. Tuto roli bude mít, jak dlouho jen bude chtít a dokud mu to dovolí zdraví a jeho rodina.

Marketéři Babišovi od počátku radili, aby se nenechával nijak svazovat. Doporučovali mu klasický populistický narativ – dělení společnosti na „my“ a „oni“. V této souvislosti asi není nutné připomínat, o jaký paradox šlo, když „my“ začal reprezentovat jeden z nejbohatších lidí v zemi. Navíc člověk brojící proti poměrům, které mu umožnily pohádkově zbohatnout a které velice zásadně spoluvytvářel.

Jedním dechem však dodejme, že majitel ANO není jen marketingovým výtvorem. Je autentický přinejmenším svými zásadně „svojskými“, zato až neuvěřitelně účinnými komunikačními dovednostmi i značnou dávkou charismatu, které tak moc hledá část společnosti a tak moc postrádá většina jeho oponentů.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

K dělení na „nás“ alias schopný národ a „je“ neboli nemehla, která nás řídí, Babiš podle potřeby přidával různé akcenty. Nejprve středopravý, skoro až reformní, pak středolevý se silným sociálním akcentem, mezitím opakovaně liberální a dnes pro změnu nacionálně-konzervativní. I díky těmto střemhlavým veletočům ANO postupně opouštěli voliči, které střídali jiní. A stejně tomu bylo i s politiky. Někteří odcházeli, zatímco jiní se připojovali.

Voličská základna se ovšem v posledních letech stabilizovala a Babišovi se podařilo vytvořit opravdu pevné jádro. Podle posledního modelu agentury Kantar, jenž ANO přisoudil podporu 33 procent, čítá jeho elektorát více než 55 procent pevně rozhodnutých a více než 30 procent rozhodnutých pravděpodobně. Vyšší podíl věrných mají jen neparlamentní komunisté! Je to důkaz, jak hluboko už Babiš v české společnosti zakotvil.

Personal vehicle

Třetím definičním bodem podle Hlouška, Kopečka a spol. je fakt, že politický podnikatel si i po skončení zakladatelského období podrží ústřední roli a uskupení využívá jako svůj personal vehicle, jak to trefně označil v knize citovaný politolog Paul Lucardie.

Ani zde není co dodávat. Členská základna ANO udělá, co si pan majitel přeje. Je závislá na jeho úspěchu a ví, že jinde by se k takovému lizu nedostala.

Velmi dobře to dokládá Babišova prezidentská kandidatura. Představitelé ANO dlouho čekali, jak se jejich lídr rozhodne. Ačkoli se mnozí domnívali, že Babiš není dobrým kandidátem a že by bylo lepší přijít s někým méně kontroverzním a více konsenzuálním, nahlas si to troufli říci jen nemnozí z nich. Stejné to bylo i v jiných případech. Rebelství se nepromíjí, jak ukazují příklady Iva Vondráka s Tomášem Macurou, kterým nebyla nic platná ani jejich solidní pozice v jedné z hlavních bašt ANO (více viz rozhovor na str. 10).

Strana jednoho muže

Jestliže mluvíme o ANO jako o „personal vehicle“ Andreje Babiše, je třeba dodat, že je to právě zakladatel a lídr, kdo má bezkonkurenční a takřka výhradní význam pro získávání pozornosti médií a podpory voličů.

ANO zřejmě jednou provždy stojí a padá se svým majitelem. Potvrzují to takřka všechny výsledky voleb mimo těch, kde Babiš osobně kandiduje. Snad s výjimkou Moravskoslezského kraje, kde právě Vondrák s Macurou byli schopni obstarat širší záběr voličů, představitelé ANO všude spoléhají na Andreje. Na to, že mají jeho telefon. Na to, že přijede a podpoří je nebo je alespoň zmíní. Mnozí často i přes takovou intervenci zpláčou nad volebním výdělkem, jelikož prostě nejsou Babiš.

Nejvýmluvnějším důkazem závislosti jsou výsledky prezidentských voleb. Babiš v obou jejich kolech získal nejvíce hlasů, které kdy nějaká s ním propojená „kandidátka“ obdržela. S náskokem téměř 450 tisíc v prvním kole a takřka 900 tisíc hlasů ve druhém kole předčil výsledek v pořadí druhé nejúspěšnější volební performance ANO. A tou byly vítězné sněmovní volby v roce 2017, kde pan majitel figuroval jako lídr.

„Kečólisté“ a národní konzervy

ANO není produktem žádného sociálního hnutí. Nevzniklo jako mluvčí ohraničené sociální skupiny, nereprezentuje žádné jasně definovatelné zájmy. A to navzdory tomu, že se o něm občas říká, že je nejúspěšnějším evropským „se­niorským“ uskupením. Tím mimochodem co do podílu hlasů v této sociální skupině asi opravdu je, ale to nic nemění na tom, že rozhodně nevzniklo jako její mluvčí.

Pro zařazení ANO je nejtypičtější, že je nezařaditelné. Fluidní. To dobře ukázal nedávný průzkum Českého rozhlasu mezi devadesáti zákonodárci, europoslanci, hejtmany a primátory hnutí, z nichž mnozí vůbec neodpověděli a jen nemnozí dokázali své uskupení někam zařadit. Možná ze strachu, možná z nevědomosti. Nejčastěji zaznívaly fráze podobné těm, jež vypouštějí dva samozvaní straničtí „analytici“ Havlíček a Schillerová. Levice a pravice jsou podle nich překonané, s tím konzervatismem a liberalismem to vlastně taky není horké, protože jsou přece „catch-all“.

Ladislav Mrklas

Pregnantně to vyjádřila exministryně Dostálová: „Líbí se mi model catch-all party, otevřené komunikace a dialogu s různými názorovými proudy. Dnes je moderní nenaslouchat ostatním a utvrzovat se v tom, že ,můj‘ názor je jediný správný, a já jsem opravdu ráda, že hnutí ANO touto cestou nejde.“

Ve snaze dále rozšířit svou základnu o radikálnější voliče Babiš už chvíli sází na národovectví a pseudokonzervatismus. Dokola omílá fráze o nebezpečí neomarxismu a progresivismu. Jezdí na dýchánky více či méně obskurních uskupení a vyzdvihuje své přátelské vztahy s autoritáři typu Orbána a Erdoğana. Jestli to přinese nové hlasy, nevíme. Zatím to ANO dovedlo do situace, kdy je necelý rok před eurovolbami na indexu své vlastní liberální eurofrakce Renew a opustily jej už tři ženy z čela minulé eurokandidátky – Charanzová, Dlabajová a již dříve Maxová.

Opratě, cukr a bič

Autoři knihy o politických podnikatelích jako poslední dva definiční znaky uvádějí neparlamentní původ a manažerské principy řízení, centralizovaný a hierarchický model řízení.

Přesně to platí o ANO. Babiš sice nikdy v aktivní politice nepůsobil, ale jako lobbista svých vlastních zájmů měl vždycky skvělé kontakty na vládu i opozici. Doplňovaly ho osobnosti s politickými zkušenostmi – například bývalí sociální demokraté Jaroslav Faltýnek, Věra Jourová a Radmila Kleslová nebo exčlenka ODS Jaroslava Pokorná Jermanová. A mnozí další.

Ti všichni však bezvýhradně podléhají diktátu svého lídra, který se zpočátku obešel bez nějakých formálních pravidel. Po prvních rebeliích se však pan majitel rozhodl utáhnout opratě a do stanov ANO vložil články o složité formě přijímání a jednoduchém vylučování, o osobním schvalování kandidátů a o kontrole kandidátních listin i vedení jednotlivých organizací. Každý, kdo od roku 2015 spojil svou kariéru s Babišem, dobře věděl, že Babišův dvorek je malý a bič setsakra dlouhý. Občasné nářky o chybějící vnitřní demokracii zaznívající od vyloučených a odcházejících jsou zkrátka falešné.

Jenže to stačí!

Všem těmto znakům strany typu firmy a politickému podnikání se můžeme smát. Nebo se nad nimi můžeme pohoršovat. Faktem je, že Babišovi fungují. A to především proto, že se trefil do ducha doby, do hluboké krize celé české politiky. A protože od té doby jedna politická, ekonomická, bezpečnostní či energetická krize střídá druhou, model se sloganem o tom, že (už zase) bude líp, pořád padá na úrodnou půdu.

A svůj velký díl viny na tom mají i všechny ostatní strany, které jsou prostě nepoučitelné.