Sev.en Pavla Tykače je jedním z největších těžařů hnědého uhlí a výrobců „špinavé“ uhelné elektřiny. Není proto divu, že analytik skupiny Radek Jirků varuje před riziky urychleného konce spalování komodity, jako je nezajištěná energetická bezpečnost a hrozba prudkého růstu cen. Jirků lze přesto vnímat jako inovativní tvář společnosti, která se staví vstřícně k obnovitelným zdrojům, a s některými jeho vizemi by jistě souhlasili i protiuhelní aktivisté. Varuje třeba před závislostí na zahraničních dodávkách plynu. Namísto investic do paroplynových elektráren by podle něj měly peníze směřovat spíš do výzkumu a vývoje nových technologií v čele s dlouhodobou akumulací. „Bude strašně důležité být schopen si přes léto nasyslit elektřinu, abychom ji mohli využít v zimě,“ říká.

O budoucnosti uhlí rozhodnou dva faktory. Jeden je politický, politici zkrátka rozhodnou o nějakém datu. S tím však budou spojeny nutné kroky, jak zabezpečit energetickou infrastrukturu tak, aby bylo k dispozici dost elektřiny za rozumnou cenu. Poslední týdny přitom vidíme značné zdražení silové elektřiny. Před rokem dvěma bylo normální koupit si megawatthodinu za 1,5 tisíce korun plus navazující poplatky a daně. Dneska tu samou elektřinu kupujeme za 3,5 tisíce korun. Je vidět, že to ve společnosti začíná rezonovat a vzniká napětí. To dopadá samozřejmě nejen na lidi, ale i na průmysl a celou cenovou politiku od pečení chleba přes večerní svícení až po výrobu aut. Navíc aktuálně nejsme schopni bez uhelných elektráren v zimě přežít.

Ten je daný trhem. V momentě, kdy se provoz uhelných elektráren přestane vyplácet, majitelé je začnou zavírat.

Všichni výrobci mají nějakou obchodní taktiku, jak vyrobenou elektřinu prodávat. Elektrárny nemůžou žít pouze na aktuálních cenách elektřiny, musejí znát přibližný plán výroby na měsíce dopředu, aby byly schopny zajistit palivo a provádět údržbu. Elektřinu tedy prodávají v dlouhodobých kontraktech na rok dva tři dopředu a pouze malou část prodávají před termínem dodání. Rozhodující tedy bude, jak se budou vyvíjet dlouhodobé trhy, a současné vysoké ceny nemusejí znamenat, že elektrárny profitují. To se projeví až v horizontu měsíců či let. Naopak vysoké ceny jim v současnosti mohou přinést dokonce velký bolehlav v situaci, kdy se elektrárna porouchá a musí snížit výkon, nebo musí dokonce odstavit výrobu.

Mají-li produkci prodanou, tak v ten moment musejí elektřinu, kterou nevyrobí, dokoupit za vyšší cenu, než ji třeba rok dopředu prodali. Například v září byl neplánovaně na dvanáct dní odstaven jeden blok jaderné elektrárny Dukovany. Předpokládám, že jeho výroba byla prodaná rok dva dopředu za tehdejší cenu, tedy třeba za padesát eur za megawatthodinu. Protože elektrárna nečekaně přestala vyrábět, musejí obchodníci chybějící elektřinu nakoupit na trhu, kvůli prudkému zdražení to je ale například za 130 eur. Na každé megawatthodině tak zákonitě realizovali ztrátu třeba osmdesát eur. U elektráren s komínem bychom do toho museli ještě započítat povolenky.

Naše lokality jsou připravené, aby konvergovaly na zemní plyn a mohly z něj elektřinu vyrábět. S nadsázkou můžeme říci, že stačí dát povel k výstavbě a do pěti let spouštíme supermoderní elektrárnu na zemní plyn. Přesto si myslím, že to není dobré. Bude to stát strašně moc peněz. Bude se totiž jednat o odliv kapitálu v řádech desítek miliard korun ročně.

Technologii na výrobu elektřiny ze zemního plynu budeme muset téměř ze sta procent nakoupit ze zahraničí, jedná se tedy skoro o čistý import. Pokud budeme místo toho ještě nějakou dobu udržovat uhelnou energetiku, máme u ní zase naopak téměř ze sta procent české dodavatele a peníze investované do technologie zůstávají v české ekonomice. Také veškeré palivo, které si dnes vyrábíme tím, že ho těžíme a těží ho čeští zaměstnanci, bychom importovali ze zemí bývalého Sovětského svazu, případně z Norska. Tím vším dojde k ohromnému odlivu kapitálu z České republiky, a zákonitě tak musíme jako Česká republika zchudnout. Myslím si, že by bylo vhodnější začít se rovnou připravovat na období, kdy nebudeme smět spalovat ani zemní plyn, a tím si ušetřit ohromné prostředky v české ekonomice. Nezchudnout by měl být cíl.

Peníze, které bychom investovali do konverze na zemní plyn, můžeme investovat do vědy a výzkumu a přijít s technologiemi, které dneska neznáme nebo nejsou dostatečně účinné a zaslouží si vylepšení. Potom je můžeme ještě v rámci ušetřených peněz za import plynu aplikovat a vytvořit technologie, které nás nadobro dokážou odpoutat od fosilních paliv. Musíme se začít seriózně bavit o tom, že budeme muset výrazně podpořit akumulaci. Tím nemyslím baterky, které jsou dobré tak na okamžitou stabilizaci sítě. Budeme potřebovat kapacity v gigawatthodinách, možná terawatthodinách, které nás připraví na to, abychom přestáli zimu – to je ohromné množství energie. Zároveň bude strašně důležité být schopen si přes léto nasyslit elektřinu, abychom ji mohli využít právě v zimě, kdy nesvítí a nefouká. Rozvíjejme obnovitelné zdroje, ale nezapomínejme, že nejsou schopny pokrýt zimní poptávku, a navíc elektřina z nich vyrobená v Česku je výrazně dražší než třeba z větru v Německu či ze slunce v Maďarsku nebo v Itálii.

V Baltském moři fouká vítr natolik, že tamní elektrárny využívají kapacitu třeba na 55 procent. V Česku je to na hodně větrném místě maximálně 23 procent. Postavíte-li tedy stejnou větrnou elektrárnu v Česku a v Německu, pak za stejně vysokou investici dostanete v Německu dvakrát tolik elektřiny. Podobný poměr je i u fotovoltaiky. A to je obrovský rozdíl. V ČR tedy nikdy nebudeme mít elektřinu z obnovitelných zdrojů tak levnou, jak ji mají státy okolo nás, tak to prostě je. Nabízí se ovšem něco jiného – když fouká nebo svítí, děje se tak většinou v celé Evropě a cena elektřiny v ten moment padá kamsi k nule. A tam směřuje moje myšlenka s inovacemi – staňme se „baterií Evropy“. Sami se pyšníme, že jsme v srdci Evropy, tak využívejme kombinaci naší polohy a těchto přebytků elektřiny u okolních zemí a zaměřme se na to, jak je akumulovat na lednové večery, kdy venku mrzne, jako když praští. A pak vydělávejme na tom, že ze středu Evropy budeme draze prodávat elektřinu všem státům okolo.

Posledních třicet let žijeme pořád ve stínu energetické slávy minulého režimu a užíváme si, že máme elektřinu vždy v jakémkoli množství. Říká-li však trh majiteli elektrárny, že není ekonomické držet ji při životě, pak ji každý majitel jednoho dne uzavře. Tímto snižováním disponibilního výkonu se v určitý moment dostane na hranu i přenosová síť, která také bude potřebovat dodatečný řiditelný výkon pro její stabilizaci. V ten moment má provozovatel soustavy ČEPS tři možnosti. Nechat to úplně na trhu, kdy bude docházet k cenovým šokům, možná i k výpadkům elektřiny u odběratelů. Druhou možností je vyhlásit kapacitní platby pro investory do nových zdrojů, které zajistí dostatečný disponibilní výkon. Třetí varianta je, že neekonomickým elektrárnám stát dorovná ztrátu, kterou realizují – ať už se jedná o plynové, nebo uhelné zdroje. Nemám teď detailnější analýzu, předpokládám však, že taková kapacitní platba by měla být levnější než platba spojená s výstavbou nového zdroje. Navíc platby, které by byly realizovány vůči investorům, by byly mnohem nižší než náklady cenových šoků nebo případných blackoutů. 

Radek Jirků (35)

• Vystudoval energetiku na Fakultě strojní ČVUT v Praze a ekonomii na Fakultě podnikohospodářské na VŠE. Moderní energetické systémy studoval na univerzitě v Glasgow.

• Pracoval pro Doosan Škoda Power nebo ČEZ ESCO.

• Ve skupině Sev.en má na starosti analýzy investic do elektráren včetně obnovitelných zdrojů a vyhodnocování nových trendů v energetice.

• Žije v Praze, je ženatý, má dvě děti. Do práce běhá nebo jezdí na kole. Aktivně hraje lední hokej a tenis.