V horkém květnovém slunci míří Kristýna Müller a Jana Thompson do hlídaného areálu v obci Měšice zhruba dvacet minut jízdy na sever od Prahy. Mladé manažerky, shodou okolností obě právě na mateřské dovolené, sem přijely nasbírat zkušenosti a případně i rozšířit svou rychle se rozrůstající sbírku současných autorů.

Něco takového byste asi zrovna v sousedství nádraží a monstrózního zemědělského sila na okraji nevelké vsi nečekali. Právě tam ale v uplynulých letech vybudoval René Rohan a jeho společníci ojedinělý ekosystém provázaných firem a institucí, které jsou tím pravým místem pro rozšiřující se novou generaci tuzemských sběratelů.

Barbora Půlpánová z programu EduArt Experience je definuje jako mileniály, kterým nevadí umění nakupovat online a kteří se zajímají hlavně o mladší soudobé autory, stejně jako o moderní digitální formy včetně NFT. Jako v případě Müller a Thompson jde nezřídka o úspěšné byznysmenky a byznysmeny, jejichž vášeň odstartovala koupě prvního „líbivého“ díla. Postupem času však o umění stále častěji přemýšlejí jako o investici.

„Své první dílo jsem koupila před pár lety, tehdy jsem to brala vyloženě pocitově, jako první umění, které ke mně promluvilo a mělo určitou kvalitu. Dnes to vnímám i jako investici. Nákupy děl už nejsou výhradně impulzivní, ale často si o umělci vyhledávám informace a přemýšlím, jak se dílo zhodnotí,“ vysvětluje Kristýna Müller, v civilním životě manažerka marketingové společnosti.

Podobně to vidí i její kolegyně, pro kterou je důležitá i altruistická otázka podpory kultury. „S partnerem jsme při rozhodování mnohem pomalejší než Týna, daleko více jdeme po autorovi, řešíme, zda je pro nás důležité mít s ním vztah, a snažíme se ho podpořit. Máme nastavený roční budget, říká se, že dobrá jsou tři čtyři procenta z ročního příjmu,“ vysvětluje nákupčí Jana Thompson a se smíchem dodává, že letošní rozpočet nedávnou koupí děl Matěje Macháčka už přestřelili.

Podle tradiční ročenky serveru Art+ jsou právě rostoucí počty mladých kupců příznakem postcovidové doby. Na rozdíl od předních českých miliardářů nedisponuje nastupující generace prostředky na pořízení Filly, Kupky či Toyen. O to větší je však její entuziasmus, zájem podpořit uměleckou scénu a také šance, že se její sbírka v průběhu následujících let zhodnotí.

Vodík a Kintera

Pro obě mladé ženy je důležité díla fyzicky vlastnit. Jana Thompson už nicméně doma s partnerem vážně diskutuje o možnosti pojmout koníček čistě jako investici a vložit prostředky do fondu kvalifikovaných investorů Artefin. První tuzemský investiční fond zaměřený na současné autory začal fungovat loni na podzim. Za Artefinem stojí právě Rohan spolu s „vodíkovými“ investory Romanem Horákem, Ladislavem Ornstem a Petrem Matuškou. Ti v poslední době zaujali úspěšnými investicemi do vodíkových technologií. Vydělat se jim podařilo na stavbě továrny na výrobu vodíku v americkém státě Tennessee. Tu prodali koncernu Plug Power výměnou za 4,5 milionu akcií, jejichž hodnota od té doby mnohonásobně vzrostla. Do fondů Hydrogen 1 a Hydrogen 2 vložil peníze třeba známý průmyslník Pavel Juříček, miliardář Petr Otava či majitel společnosti Vítkovice Cylinders Jan Světlík.

Vodíkové aktivity spadají pod fond Henry IF SICAV, pod který patří i umělecký Artefin. V současnosti disponuje Artefin podle Rohana nižšími desítkami milionů korun, za které nakoupil díla Krištofa Kintery, Stanislav Kolíbala, Jiřího Sopka či polského malíře Wilhelma Sasnala.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

O nákupech rozhoduje pětičlenný expertní tým, do kterého patří i Půlpánová. Bývalá mluvčí ČEZ pracovala tři roky v Londýně pro aukční síň Christie’s, po návratu založila v Česku program EduArt Experience, v rámci kterého radí začínajícím sběratelům. Po úvodním kurzu nabízí ještě lekce pro pokročilé, ke kterým se řadí i Jana Thompson a Kristýna Müller. Účastníky pak vodí po ateliérech, soukromých sbírkách a dalších zajímavých místech, jako jsou třeba právě Měšice. Mezi její studenty patří mnoho známých jmen českého byznysu, stejně jako je tomu u hostitelů z řad soukromých sběratelů.

Jak vysvětluje Rohan, fond se nezaměřuje jen na konkrétní jména, ale třeba také na období daného tvůrce. „Dají se koupit třeba kresby Krištofa Kintery, takových jsou však mraky. Ale jeho věci z devadesátých let nebo ze začátku 21. století už v podstatě nejsou k dispozici a začínají jít hodně nahoru. Také třeba u Stanislava Kolíbala vybíráme díla z konce šedesátých a sedmdesátých let. To jsou věci, které se na sekundárním trhu objevují velmi málo, a sám Kolíbal mi říkal, že pokud by se někde objevily, tak ať mu dám vědět, že by si je rád koupil zpátky,“ říká Rohan. Fond v menší míře cílí i na začínající umělce, kde je riziko přešlapu výrazně větší než u zavedených jmen. Cena jejich tvorby je na druhou stranu výrazně nižší, a případné zhodnocení tedy i daleko výraznější.

„Vybíráme hodně kvalitní umělce tak, aby zhodnocení bylo velmi pravděpodobné, téměř jisté. Fond je pro lidi, kteří vědí, že umění je dobrá investice. Je to alternativa, kterou bych však už asi ani nenazval alternativou,“ shrnuje cíl fondu Rohan.

Epopej, housle i Koněv

Artefin je ale jen zatím poslední Rohanovou aktivitou. Obě studentky EduArt Experience vede nejdříve do patra jedné z budov v areálu, kde se nachází galerie. Některé obrazy visí na stěnách, mnoho dalších je srovnáno v regálech popsaných jmény jako Petr Nikl, Krištof Kintera, Stanislav Diviš či Jiří Černický. Jde tedy nezřídka o díla v hodnotě stovek tisíc až jednotek milionů korun. „Zrovna tady máme nového Petra Písaříka, který mě úplně dostal. Vypadá to trochu jako etnické umění,“ ukazuje Rohan dámám nový přírůstek.

Zatímco si mladé sběratelky prohlížejí a hodnotí vystavená díla, Rohan vypráví, proč se právě z dvoutisícihlavé obce na pomezí Prahy a Středočeského kraje stalo jedno z epicenter české umělecké scény. Sám byl kdysi výtvarníkem, což s sebou neslo potřebu díla nepřetržitě někam převážet. Pořídil si proto dodávku a po čase i založil společnost zaměřenou na transport uměleckých děl. K tomu se nabalovaly další a další aktivity, které dnes zastřešuje značka Artex. Vedle dopravy a galerie jde hlavně o skladování uměleckých děl.

„Vybudovali jsme depozitáře pro soukromé sběratele, instituce a galerie. Ale i pro umělce, kteří přišli o ateliér nebo měli nějaký jiný problém. Často se ptali, zda bychom jim neuskladnili něco zadarmo. Nakonec jsme se dohodli, že když to bude u nás a dílo se prodá, vezmeme si provizi. To je pro ně výhoda a začalo to skvěle fungovat. Hodně se to líbí třeba architektům, kteří přicházejí s klienty, jimž vybavují byt,“ popisuje Rohan.

Potřeba převážet umělecká díla přiměla před lety Reného Rohana ke koupi dodávky. Tak vznikla transportní firma, která se postupem času rozrostla o depozitáře, galerii a investiční fond. foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

To už skupinu vede do jedné z dalších budov, kódem odemyká dveře a prochází sítí spletitých chodeb depozitáře. U každých dveří přiloží dlaň ke skeneru, který neprověří jen síť čar na ruce, ale i tepen uvnitř. „Čtečka skenuje i to, zda v tepnách proudí krev,“ popisuje opatření, které má zabránit přístupu neoprávněné osoby vybavené mrtvou končetinou. Veřejně přístupná galerie s regály současných autorů je totiž jen malinkou částí areálu Artex. V dalších budovách na celkem pěti tisících metrech čtverečních jsou uskladněna umělecká díla v miliardových hodnotách. Jejich počet odhaduje Rohan na tisíce.

Veřejnosti nejznámějším, avšak jistě ne nejhodnotnějším dílem je socha maršála Koněva, kterou městská část Praha 6 nechala před třemi lety odstranit z pražského Bubenče. Donedávna zde byla i Muchova Slovanská epopej; po bednách, ve kterých byla srolovaná, zůstaly ještě rýhy na podlaze. K vidění je třeba i 366 exemplářů historických houslí. Jde o část sbírky zesnulého sběratele, jehož dědicové se nedokážou dohodnout na rozdělení pozůstalosti. To jsou však jen objekty uskladněné ve volném prostoru, které se kvůli své velikosti či tvaru nevejdou do uzamykatelných boxů. O tom, co se nachází uvnitř ve stovkách skříní opatřených nic neříkajícími číselnými kódy, nemá Rohan oprávnění hovořit. Některé kóje jsou zcela anonymní a ani on přesně netuší, jaká díla do nich nájemník uschoval. Ten se musel pouze zaručit, že uvnitř neuskladní výbušniny, drogy, dětskou pornografii či jiné nelegální předměty.

foto Tomáš Turek, týdeník Hrot

Služeb Artexu využívají vedle znesvářených dědiců či radnic, které nevědí, jak naložit s nechtěným dědictvím socialismu, i galerie, muzea či banky coby úschovnu záruk z úvěrů. A pak také soukromí sběratelé, kterým se sbírka už nevejde domů nebo považují depozitář za bezpečnější úložiště než svůj vlastní dům. „Doma může hořet, uklízečka to může probodnout koštětem, děti se mohou prohnat s hokejkou, může to někdo ukrást. Pokud má někdo obraz v hodnotě stovek milionů, tak ho má radši tady než doma,“ míní Rohan.

Artex je členem oborové mezinárodní organizace ICEFAT, sdružující 72 firem působících v oblasti dopravy a skladování uměleckých děl. Jak říká Rohan, ani jedna z nich nikdy v historii nezaznamenala pokus o vloupání. Robustní zabezpečovací systém spojený s anonymitou, kdy zloděj netuší, co a kde by mohl vlastně ukrást, kriminálníky dokonale odrazuje. Snazší je pro ně udeřit v mnohem hůře zabezpečeném a přehledném muzeu s množstvím dveří, oken i návštěvníků, se kterými lze splynout. Při krádeži šperků v drážďanské Grünes Gewölbe před třemi lety se pachatelé dostali do Rezidenčního zámku oknem. Stejně tak v roce 2003 ukradl proslulou zlatou renesanční Salieru z Uměleckohistorického muzea ve Vídni náhodný přiopilý kolemjdoucí, který se vyšplhal po lešení a do objektu prolezl oknem. „Tady žádná okna nejsou,“ připomíná Rohan.

První soutěž o NFT

Rohan se však nebojí ani moderních směrů, které již nevyžadují fyzické uskladnění díla. V rámci zářijového Prague Art Weeku organizuje Artefin soutěž o nejlepší NFT, tedy digitální dílo, jehož vlastnictví je zaručeno nezměnitelným tokenem. NFT zaznamenaly v loňském roce boom, cena mnoha děl, původně prodaných za vysoké částky, se ovšem záhy prudce propadla. I Rohan přiznává, že nezřídka šlo o předražené nesmysly.

Přesto v budoucnost kontroverzního formátu věří. „NFT by mělo být hlavně kvalitní umění a to má svoji hodnotu. Cílem je přimět umělce přemýšlet jinak a vyrobit digitální umělecké dílo, což může být video, 3D animace, rozšířená realita, hra. Konceptů je neomezeně,“ popisuje záměr soutěže. Vítěz získá 150 tisíc korun a Rohan nevylučuje, že by se vzniklá díla mohla objevit i ve sbírkách investičního fondu. Ten se tak svým zaměřením dokonale strefuje do smýšlení lidí, jako jsou Kristýna Müller a Jana Thompson.

Právě vášeň mladé generace sběratelů a do jisté míry i jejich obava z inflace vedly k tomu, že podle statistik Art+ Češi za loňský rok na aukcích utratili rekordních 1,5 miliardy korun. To je o 45 procent více než o rok dříve a nejvíce za třináct let, co Art+ tato čísla monitoruje. Nejde přitom zdaleka o celý trh, prodeje skrze galerie nebo přímo od umělců se těžko zjišťují a v číslech zahrnuty nejsou. Podle šéfredaktora Jana Stuchlíka se výrazně zvedly i příhozy, zatímco v minulosti kupující zvedli cenu v průměru o čtyřicet až padesát procent, loni to bylo 77 procent. Stuchlík býval mimochodem renomovaným energetickým novinářem. Stejně jako v případě investičního fondu Henry IF SICAV, Barbory Půlpánové či četných sběratelů mezi členy představenstev energetických firem se i zde ukazuje, že tvrdě racionální energetika se s emočním světem umění přitahují.

Díky pandemickým restrikcím, dlouhé době strávené doma, a tedy dostatku času k přemýšlení o zvelebení vlastního příbytku, a nemožnosti vydat peníze jinde nashromáždili mileniálští sběratelé dostatek prostředků, které nyní v obavě před inflací investují do umění. Když budou mít štěstí, sáhnou po nějakém novém Kupkovi či Toyen. Nebo aspoň získají podíl ve fondu, který ho bude mít. 

37 % byl průměrný nárůst ceny pěti procent nejdražších uměleckých děl prodaných v aukcích během deseti let očištěný o inflaci.

69 % byl průměrný nárůst ceny méně drahých uměleckých děl v cenovém percentilu od 80 do 95. Levnější umění se tedy zhodnotilo více.

Zdroj: Ročenka Art+