Česká vláda schválila na začátku listopadu plán rozvoje malých a středních modulárních reaktorů. Jaderné zdroje do výkonu 700 megawattů (tedy SMR – small modular reactors) mají být pevnou součástí české energetické koncepce. Fialova vláda zároveň počítá s různými modely investování a lokalitami pro jejich výstavbu.

Ministr průmyslu Jozef Síkela prosazuje, aby se po roce 2030 staly malé jaderné reaktory doplňkem „těch velkých“. Kromě elektřiny mají být bezemisním zdrojem tepla. „Díky schválenému plánu poskytneme investorům jistotu, aby mohli připravovat potřebné lokality a následně investiční rozhodnutí,“ zdůraznil. Kromě areálů Dukovan a Temelína se počítá s tím, že by mohly být postaveny také v areálech stávajících uhelných elektráren.

Zní to všechno krásně, ale velkým otazníkem zůstává, jak bude nakonec nová jaderná technologie vypadat. Do praxe ji dosud uvedly jen dvě země: Rusko a Čína. Ty však své jaderné úspěchy často využívají pro svou propagandu a je jim fakticky jedno, zda daná technologie splňuje přísné bezpečnostní standardy a je ekonomicky životaschopná. 

Plovoucí Černobyl

V případě Ruska se jedná o dva malé tlakovodní reaktory na lodi Akademik Lomonosov, jež byla organizací Greenpeace onálepkována jako „plovoucí Černobyl“. Dodává energii pro město Pevek v arktické oblasti na Čukotce. Oba zdroje mají celkový výkon sedmdesát megawattů a v provozu jsou od roku 2020. Elektrárna je kritizována rovněž kvůli neúměrně vysokým nákladům. 

Čína pak připojila do sítě modulární reaktor chlazený heliem HTR-PM, jenž je součástí demonstračního projektu elektrárny Š’-tao-wan v provincii Šan-tung. V provozu je od roku 2021. Dva bloky pohánějí turbogenerátor s elektrickým výkonem 210 megawattů.

František Novák

Západní SMR „stojí“ často jen na papíře

Na Západě sice na vývoji SMR pracuje několik desítek startupů i zavedených společností, komerčně využitelný menší reaktor je ale stále na papíře nebo maximálně ve fázi technologických demonstrátorů. Často se čeká na náročnou schvalovací proceduru národních jaderných regulátorů. A původní termíny zprovoznění se posouvají.

Nyní má ke spuštění nejblíže reaktor BWRX-300, který vyvíjí konsorcium GE Hitachi. Fakticky se jedná o zmenšenou variantu varného reaktoru a v Kanadě by měl být spuštěn roku 2028. O stejný zdroj má zájem i společnost ČEZ, která počítá s tím, že malé reaktory začne provozovat v areálech svých jaderných nebo tepelných elektráren po roce 2030. 

ČEZ už také podepsal memoranda o spolupráci s firmami Rolls-Royce, NuScale, EdF, KHNP a Holtec. Také dceřiná společnost firmy ČEZ ÚJV Řež pracuje na vývoji vlastních malých modulárních reaktorů. 

Vládní plán kritizovala Hospodářská komora jako málo konkrétní. Obecné zadání cílů nemusí podle ní vést k dostatečné podpoře výstavby SMR. Technologii každopádně podporuje (stejně jako Svaz průmyslu a dopravy) s důrazem na skutečnost, že malé jaderné zdroje mohou být vhodným zdrojem i pro výrobu tepla.

Velkou neznámou zůstává cena

Vášnivá debata se vede hlavně o to, zda se stavba SMR ekonomicky vyplatí. Jako plus se obvykle uvádějí menší náklady na výstavbu ve srovnání s tradičními velkými jadernými elektrárnami, byť instalovaný výkon bude samozřejmě menší. Další výhodou má být vyšší pasivní bezpečnost menších jaderných bloků.

Kritici z řad neziskovek a lobbistů podporujících obnovitelné zdroje naopak připomínají, že malé reaktory dosud nebyly odzkoušeny v tržním prostředí vyspělých západních ekonomik. Podle nedávné studie Stephena Thomase z britské Greenwichské univerzity (podpořila ji Nadace Heinricha Bölla, jež má blízko k německým Zeleným) vede od plánů ke komerční realizaci nového typu reaktoru většinou dlouhá a drahá cesta. Uvádí, že vývoj nového typu jaderného zdroje stojí okolo jedné miliardy dolarů a trvá zhruba deset let.

„Žádná objednávka malého modulárního reaktoru není zatím na stole. Bude trvat nejméně čtyři až pět let, než se některý z vyvíjených typů dostane do fáze, kdy jej bude možné objednat. Bylo by velmi riskantní počítat s touto technologií jako s důležitou součástí náhrady fosilních zdrojů,“ uvedl ekonom a odborník na energetickou politiku Stephen Thomas. Dosud rovněž neexistuje důkaz, že provoz SMR bude levnější než provoz klasických jaderných zdrojů. 

Rozšířený finanční optimismus

Také studie odborníků ze dvou německých a jedné dánské univerzity (Technická univerzita v Berlíně, Mannheimská univerzita, Kodaňská obchodní univerzita) varuje, že jednotkové náklady na vyrobenou elektřinu ze SMR nemusí být konkurenceschopné.

Autoři porovnávali devatenáct různých projektů SMR na základě veřejně dostupných dat a modelovali odhad skutečných nákladů. Výsledkem je zjištění, že všechny subjekty, které pracují na vývoji SMR, prezentují až příliš optimistické údaje o výrobních nákladech.

Nejlevněji jsou (nebo spíš budou) schopné vyrábět elektřinu reaktory chlazené heliem, vodou chlazené reaktory mají být méně výhodné a nejhůře zatím ze srovnání vycházejí bloky chlazené sodíkem. Pokaždé se cena pohybuje v řádu nižších stovek dolarů za vyrobenou megawatthodinu elektřiny. Solární parky nebo větrné turbíny jsou ale schopny vyrábět elektřinu už od cenové úrovně 24 dolarů za megawatthodinu, uvedla americká finanční a poradenská společnost Lazard.