Tabákové náhražky jsou určitě jednou z cest. Podívejte se na Švédsko, kde tabák kouří jen pět procent populace, říká národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil.
Jindřich Vobořil | foto Tereza Hrubá
Tak to smotni, vyzve kolegu u stolu v jedné z pražských pivnic asi dvacetiletý mladík. Kolega dlouho neotálí. Vyndá potřebné náčiní a materiál, za chvíli před ním na stole leží úhledně ubalený joint. O malou chvilku později se osazenstvo stolu zvedne a jde si „zahulit“ před hospodu. Tento obrázek se pravidelně odehrává před většinou českých restaurací. Sehnat marihuanu není žádný problém, velká část konzumentů si navíc hulení pěstuje sama doma.
Stát „souboj“ s marihuanou prohrává. Zdá se, že je jen otázkou času, kdy bude tato droga nějakou formou legalizována, respektive jak stát bude regulovat prodej a konzumaci této lehké drogy. Například zda půjde o stejný model jako v Nizozemsku.
„U řady látek, a konopí je na prvním místě, to nepůjde jinak, protože model klasické prohibice prohrává. Válka proti drogám nevykazuje takové výsledky, jak se čekalo,“ tvrdí staronový národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil.
Ten působil na tomto postu už v letech 2010 až 2018. Poté jej zhruba na čtyři roky vystřídala odborníky notně kritizovaná Jarmila Vedralová. Vobořil se do čela úřadu vrátil letos v únoru.
Na úřad jste se vrátil po několikaleté pauze. Jak se za tu dobu změnila situace, navážete na práci své předchůdkyně Jarmily Vedralové, nebo máte připravený vlastní nový plán?
Určitě nejde navázat na něco někde, kde se nic nedělo. Odcházel jsem v roce 2018, na úřadě bylo nachystaných hodně věcí, většinou fungovaly. Moje následovnice a předchůdkyně v jedné osobě ale nebyla nějak kreativní, takže naštěstí nestačila nic změnit. Bohužel se na úřadě rozpadl pracovní tým, což nás trápí, potřebuji řešit personální situaci.
Ale jinak. Určitě se chci víc zaměřit na něco, čemu říkáme minimalizace škod a rizik. Nezaměřovat se tolik na abstinenci, protože nevěřím, že taková politika je nějak extra účinná. Ať je to v oblasti tabáku, nelegálních drog, nebo v čemkoli jiném. Chceme se vydat cestou legislativy, měkkých opatření a financí.
Jen se vrátím na začátek, takže jste našel úřad v personálně dezolátním stavu?
Většina dobrých lidí, kteří tam byli léta, je pryč nebo na odchodu. Už se jim ani nechce vracet. Jen se s nimi domlouváme alespoň na nějakém minimálním úvazku nebo dohodě o provedené práci. S těmi, kdo zůstali, si teď na sebe zvykáme.
Pak je tam taky spousta věcí, u kterých se nic nedělalo. Třeba oblast alkoholu, tlaku na konečné prodejce. Tak, aby platil zákon o jeho nedostupnosti pro spotřebitele mladší osmnácti let. Dřív jsme kolem toho měli spoustu aktivit, vše zmizelo.
Problém užívání legálních drog u dětí koreluje s užíváním drog nelegálních. Studie říkají, že u dětí, které je pravidelně užívají před šestnáctým rokem, je až osmkrát vyšší riziko vzniku závislostí na nelegálních drogách. To je nějaký balík věcí, který musíme začít dělat znovu. Už měla běžet devítiletá strategie, jejíž součástí jsou tři tříleté akční plány, nic ale nebylo připraveno, takže vše posouváme. Nebyly vyřešené ani peníze.
To se týká progresu, moderních přístupů. Potřebujeme mít klinické studie k novým substitučním lékům nebo třeba začít měnit tabákovou politiku směrem k alternativám, které jsou výrazně méně škodlivé. U nelegálních drog je třeba nastolit téma méně rizikových látek, mimo jiné, zda nemá vzniknout státem kontrolovaný trh. I s ohledem na to, že třeba Německo jasně řeklo, že bude legalizovat konopí. To jsou všechno věci, které zůstaly, nic se s tím nedělo, musím je znovu spustit.
Za vaší předchůdkyně úřad nic nedělal?
Pokoušela se držet tématu primární prevence a nějaké práce, jako zakládání ambulancí pro děti, protože jí to asi někdo poradil. Jinak se za těch x let neposunula odborně. Můžete mluvit o primární prevenci, když ale nejsou peníze, nic se nestane.
To je taky důvod, proč jsem řekl, že už se nebudu vracet do úřednické pozice, protože jako úředník máte dost omezené možnosti. Chtěl jsem politický mandát, který stojí a padá s touto vládou. Pokud se mají dělat jen nějaké změny na papíře, ať je dělá někdo jiný.
Jak se změnila drogová situace v mezidobí, kdy jste nebyl na úřadu, i s ohledem na takové události, jako byla covidová pandemie?
Co se týká problémového užívání, žádná zásadní změna nenastala, ať v oblasti legálních, nebo nelegálních látek. Změna je u hazardu. Tam se za ty čtyři roky výrazně proměnil trh z kamenných heren do online prostředí, kde se prohrává obrovské množství peněz. Zákon regulující hazard schválený v roce 2017 se za krátkou dobu stal pravděpodobně zastaralým. K tomu si děláme analýzu a uvidíme, třeba se mýlím a je dostačující a bude stačit nějaká podzákonná vyhláška. Osobně si ale myslím, že bude třeba dělat nějaké novely.
Co se týká nelegálních drog, hlavní problémovou drogou zůstává pervitin. Nejčastější nelegální látkou je konopí, ale nejsou s ním spojené žádné zdravotní ani sociální problémy, na rozdíl od pervitinu.
Jindřich Vobořil
foto Tereza Hrubá
A alkohol?
Situace se mírně zlepšuje v celé Evropě. Česko je ale stále číslem jedna v konzumaci alkoholu dětmi do šestnácti let. Zjišťovali jsme proč, hlavním důvodem jsou sociální sítě. Děti jsou víc doma a tráví na sociálních sítích až tři hodiny denně, mají méně času někde chodit a užívat jiné látky. To je asi nejpravděpodobnější vysvětlení, které se nám ukázalo v našich studiích.
Děti jsou doma přilepené k mobilům a u toho popíjejí?
Ano, což nás trápí a chceme to změnit.
Jak?
Musíme obnovit kampaň, která na jedné straně vytvoří tlak na konečné prodejce alkoholu, mimo jiné obchodní řetězce a restaurace. Paradoxně nejméně propustné jsou vietnamské večerky, které neprodají alkohol nezletilým.
Co nejdříve se sejdu s policejním prezidentem, ředitelem pořádkové policie, ČOI a dalšími relevantními institucemi, hodláme spustit delší, několikaletou kampaň, která bude mít praktický výstup. Podobnou jsem už na úřadu udělal, jen jsem ji už nestihl rozšířit na obchoďáky.
Když jsme začínali, byla prostupnost v restauracích devadesát procent, za několik let klesla k šedesáti procentům, nebylo to úžasné, ale lepší.
Plánujete nějaké další změny?
Druhá věc je dohoda o financování prevence a léčby. Některé programy běží již dlouhá léta, jsou ale výrazně podfinancovány. Běží dotačním modelem, což nejde. Chceme nový adiktologický zákon. Ukazuje se, že potřebujeme agenturu, která by na začátku řešila financování a postupně by naučila krajské úřady, místní samosprávy vytvořit si vlastní strategie, které by odpovídaly situaci v daném místě. Centrální strategie jsou vždycky hrozně omezené. Třeba Praha 5 řeší zcela jiné problémy než Praha 8. Něco takového nemůžete dělat z vládní úrovně. Musíte ale změnit celý model sítě prevence a pomoci, včetně financování.
To je naprosto zásadní. Lidé mají představu, že ke změně situace pomohou samotné zákony a jejich vymáhání. Z velké části to ale tak není.
Nejúčinnější je prevence s včasnou pomocí a následnou léčbou. Pokud vše zjednoduším, každý uživatel na sebe nabaluje další lidi, je to jako infekční choroba. S každým člověkem, kterého dostanu včas do bezpečí, omezím další šíření. Rizikové užívání je nakažlivé chování.
Hodně se teď řeší tabák a tabákové výrobky. Chcete je úplně vymýtit, nebo jsou pro vás přijatelné i různé náhražky, vaporizéry a další?
Odborná veřejnost je takřka jednotná v názoru, že návykové chování je přirozené každému člověku a že část lidí má tendenci se v této oblasti chovat patologicky, je to onemocnění. Existuje teorie, která říká, že jsou lidé s osobností se sklonem k závislostem, těch jsou zhruba dvě procenta v populaci. To není vymýtitelné. Kouření je širší problém, který přesahuje nad rámec dvou procent, protože jej běžní lidé nevnímají tak rizikově, nejsou s ním spojené žádné sociální propady. A zdravotní komplikace se objevují i za desítky let, proto jej nevnímají jako patologické. Nicméně ve všech těchto oblastech říkáme, že to, co funguje, je primárně na jedné straně dostupnost včasné pomoci, detekce a na druhé možnost nějakých méně rizikových substitučních náhražek.
Určitě jsou náhražky jednou z cest. Podívejte se na Švédsko, kde tabák kouří jen pět procent populace. I díky tomu, že velká část kuřáků přešla na snooze (ekvivalent žvýkacího tabáku – pozn. red.), náhražku povolenou jen ve Švédsku, jinak je všude v EU tabákovou směrnicí zakázána. A musím říci, že špatně. Otázku tabákové směrnice bych chtěl otevřít v době, kdy bude Česko předsedat Evropské unii, stejně tak používání snooze pro celou EU.
Jaký pro to máte důvod?
Ve Švédsku klesla úmrtí lidí nad šedesát let o obrovská procenta, infarkty o sedmdesát procent, prostě neuvěřitelně.
Máte statistiky, zda nějaký podobný pozitivní dopad na zdraví obyvatel má i přechod z tabáku na náhražky, které se prodávají v Česku?
Existují čísla, ne česká, ale třeba britská, která jednoznačně ukazují, že náhražky, které používáme u nás, ve Velké Británii, USA, jsou taky účinné.
Stačí selský rozum. Desetiletí víme, že nejvíc úmrtí z cigaret způsobuje dehet. Ten vzniká spalováním. Ve chvíli, kdy odbourám spalování a vaporizuju, zahřívám nebo používám nějakou jinou náhražku, minimalizuju dehet, už jen to musí být méně rizikové.
Chci mít v Česku finance na nezávislé studie, které nebude hradit tabákový průmysl, byť si myslím, že dojdeme ke stejným číslům. Každý civilizovaný a bohatý stát, kam řadím i Česko, by neměl váhat vložit prostředky do studií, zvlášť pokud se ukáže, že tím výrazně klesne úmrtnost. Nemluvíme o lidech sedmdesát plus, kde je to nejvíc vidět, ale víme, že nějaké významné procento kuřáků umírá v době, kdy ještě můžou pracovat a odvádět daně.
Nechápu úřednický neodborný postup těch lidí, kteří se tomu snaží nějak zabránit. Vždycky si říkám, že buďto je to rigidita, nebo úmyslná dohoda s někým, komu na tom záleží. Pro mě je to nepochopitelné. Na následky kouření umírá patnáct tisíc lidí ročně.
V Česku se začíná otevřeně hovořit o legalizaci marihuany. Proč, to se najednou zjistilo, že už není tak nebezpečná?
Tak bych si to určitě netroufl říci. I své dcery, které jsou dnes plnoleté, jsem celý život vychovával k abstinenci. A já jsem v tomto smyslu také abstinent. Ale to, o čem jsme v odborném světě přesvědčeni, má dvě roviny. O první jsem hovořil, lidé prostě nebudou abstinovat.
A druhá, co s těmi nelegálními drogami. U konopí víme, že je na černém trhu dostupné každému. Holanďané v této souvislosti říkali: Nechci, aby stejný člověk, který prodá mému dítěti jointa, také prodával kokain nebo heroin. A skutečně, statistiky z Nizozemska už desítky let ukazují, že zde významně kleslo kriminologické riziko. A nejen to, rovněž klesl počet dětí, které před šestnáctým rokem poprvé zkusily marihuanu, nebo ji dokonce kouří pravidelně.
Nizozemsko je zemí s jedním z nejmenších výskytů nezletilých uživatelů. Protože mají model, kdy není marihuana v každém obchoďáku a večerce, ale na přísně regulovaných místech, kam se bez prokázání osobní identity nedostanete. Podobné je to třeba i v Barceloně. Taková omezení fungují.
Budete tedy prosazovat podobný model i v Česku?
U řady látek, a konopí je na prvním místě, to nepůjde jinak, protože model klasické prohibice prohrává. Válka proti drogám nevykazuje takové výsledky, jak se čekalo.
Ani nevím, proč je někdo vůbec čekal, když jsme zažili ten samý model s alkoholem, kde benefity byly menší než dopady. Dnes jsou destabilizované části kontinentů a zemí, existují velké narkostáty, totalitní a autoritářské režimy, včetně Ruska a Číny, s tím obchodují. Prohibiční model nahrává organizovanému zločinu. Tak to bylo s alkoholem a je s nelegálními drogami, u nich je to ještě horší, jen jsme si na vše zvykli, protože je to globální.
Nahrává to organizovanému zločinu nebo jiným látkám.
Jakým látkám?
Třeba v Estonsku vyráběli takový přechod mezi morfiem a heroinem, říkali tomu kompot. Sice návyková, ale méně riziková látka. Estoncům se ji podařilo vymýtit, současně s tím ale propustili hodně lidí od policie, kterou museli začít stavět znovu. Z dvacetiletých lidí najednou byli vysocí policejní důstojníci. Jen co vymýtili kompot, objevil se heroin. Také u něj zastavila estonská policie přísun na trh, ale objevil se fentanyl, který je mnohonásobně horší.
Znamená to tedy konec restrikcí v drogové politice, bude se hledat model tolerantního státu, který se zaměří spíš na prevenci a minimalizaci škod?
Vždycky zůstane nějaká restrikce. Dám příklad. V Uruguayi, v Montevideu je několik obchodů, klubů pro registrované členy, a asi dvě licencované firmy, které prodávají marihuanu.
Slyšel jsem antitabákovou lobby, která říká, pojďme udělat to samé s tabákem, jako to dělají v Uruguayi s konopím. Tedy jen nějaké licencované obchody na cigarety, daleko od obydlí, kde se musí člověk zaregistrovat a může si koupit jen nějaké množství na měsíc. Představte si, že to bychom udělali s tabákem nebo alkoholem.
Tak se s tím začne ve velkém obchodovat na černém trhu…
Z něčeho podobného měli v Uruguayi strach. Podle nich se ale sedmdesát procent lidí z černého trhu během dvou let zaregistrovalo. Pro mě to je překvapivé.
Jiná varianta je to, co dělá Kanada. Tam žádná registrace není. Obchod s marihuanou mají na starosti polostátní licencovaní prodejci alkoholu. Do obchodu se dostanete jen v případě, že prokážete, že už vám bylo 21 let. To je jeden z těch přísnějších modelů.
Není to o tom, že zatímco chci něco přitvrzovat, ostatní hodlám změkčovat. Je třeba vše sjednotit. V programovém prohlášení vlády je řečeno, že budeme regulovat návykové látky podle jejich rizikovosti.
Nedokážu si ale představit, že závislostní potenciál lidí jsme schopni omezit pouze z pozice státu a zákonů.
Jak to myslíte?
Bez spolupráce s industriemi, ať již je to třeba u alkoholu, tabáku, nebo hazardu, bez jejich pochopení to nejde. Třeba pivní průmysl si řekl, že v jeho reklamách dle etického kodexu nebude hrát nejen herec, který je mladší osmnácti let, ale ani takový, který na mladšího vypadá. A striktně kodex dodržuje.
Když se podíváte na likérky a podobně, nevíte, jestli je tomu herci sedmnáct, nebo dvanáct, vše je zaměřené na dospívajícího nebo mladého dospělého.
Přitom by jim mělo záležet na tom, aby byl jejich zákazník zdravý a konzumoval jejich produkci dlouhá desetiletí…
Jsem fanda malých pivovárků, výrobců likérů a podobně. Zároveň jsem ale v českém prostředí kritický vůči tomu, že tyto malé úžasné projekty chtěly tuto věc odmítat. Mají pocit, že je stát jenom obtěžuje a že na jejich straně není žádná odpovědnost. Kdežto velké nadnárodní firmy vidí, jak běží regulace na velkých trzích, a uvědomují si, že když tu někde vzniká nějaký problém, a tady v Česku je velký, je třeba s ním něco dělat.
Jak velký potřebujete rozpočet, aby byl boj proti závislostem úspěšný?
Většina západních zemí dává z HDP 0,3 procenta, my máme 0,03, což je výrazně méně. Někdo dává i půl procenta. Uvědomme si, že jen samotný tabák tvoří osm procent daňových příjmů. Je divné, že když víme, že to způsobuje závislost a lidské tragédie, vybereme peníze, ale nedáme alespoň část na prevenci nebo léčbu. Bylo by hodně dobré, kdyby se podařilo budget ztrojnásobit. Když nepočítám samosprávy, máme dohromady nějakých 300 milionů. Pokud se dostaneme někam k miliardě korun, což je méně, než kolik má nejmenší městská brněnská nemocnice, zachráníme mohem víc životů. Jen u kouření mluvíme o patnácti tisících zemřelých lidí, podobné číslo může být u ostatních látek. Pořád nedokážu politické reprezentaci vysvětlit, že to vlastně ušetří, na zdravotním pojištění, sociálním atd.
Jindřich Vobořil (56)
• Vystudoval pedagogiku a teologii na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, později absolvoval postgraduální studium aplikované psychologie na John Moores University v Liverpoolu.
• V letech 2010 až 2018 byl národním protidrogovým koordinátorem, byl i výkonným místopředsedou Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky či ředitelem sdružení Podané ruce.
• Letos v únoru se vrátil do funkce národního protidrogového koordinátora.
