Liběna Rochová: Když prodáváte halenku za čtyři eura, udržitelné na ní nebude nic
Královna české módy oděvní designérka Liběna Rochová vnímá stále větší zájem zákazníků i studentů o udržitelnou módu. Ve velkém oděvním průmyslu se ztrácí kreativita, říká.
Pomalu, vzhledem k situaci, ale přece jen vznikají místa, kde se můžete setkat se současným oděvním designem. Jde o malé obchody a prodejní galerie, které od návrhářů odebírají solitérní kusy oděvů. Přibývá klientů a klientek, kteří se chtějí oblékat elegantně, ale zároveň nechtějí být otroky značek a preferují udržitelnost. Vznikly zajímavé projekty, které přispívají k tomu, aby móda byla více udržitelná. Jde například o pražský obchod Textile Mountain, jehož zakladatelka Lenka Vacková, absolventka našeho ateliéru, se snaží využít látek, které odpočívají někde hluboko ve skladech, nikdo už je nechce a skončily by ve spalovně. Nebo ostravský startup Nilmore, který vyrábí metráž z takzvaného PLA obnovitelného materiálu, který vzniká z kukuřice. Jde o skvělý start-up, který má potenciál při cirkulaci.
Říkáte, že stále větší část společnosti se zajímá o udržitelnou módu. Jenže když v červnu otevřel v Praze první prodejnu jeden slavný diskontní módní řetězec, ještě několik týdnů poté se před vstupem tvořily fronty. Jak to tedy Češi s udržitelností při nákupu oblečení mají?
Ty fronty mi přišly úděsné. Zároveň chápu lidi, kteří chtějí chodit moderně oblékaní za minimum peněz. Ale jsou tu přece také secondhandy, kde se dá leccos najít! I já do second handu ráda zajdu. Člověk musí začít u sebe. Nelíbí se mi představa konzumního života, takový způsob žití zatemňuje mozek. Stále kupujete jen nové a nové věci, protože ty staré se brzy zničí. Já preferuji svůj způsob tvorby módy, kdy zákaznice nosí moje oblečení třeba 40 let, protože jeho střihy a kvalitní látky jsou navrženy tak, aby vydržely a byly nadčasové. V mém pojetí vypadá udržitelnost tak, že zákaznice přijdou jednou za rok či dva roky a nechají si ušít něco, co jim bude sloužit věky. Zákaznicím také často oděvy přešíváme, když se časem jejich postava třeba změní. Jde o udržitelnost, kde dbám na nadčasovost modelů.
Řada velkých oděvních firem se hlásí k udržitelnosti. Jak poznat, kdy jde o reálnou snahu a kdy jen o takzvaný greenwashing?
Myslím si, že je velmi těžké poznat, kde je pravda. Tu znají asi jen v nejvyšším vedení dotyčných firem. Každopádně, jestli dokážete prodávat halenku za čtyři eura, udržitelné na ní nebude nic. A nadsázkou se dá říci, že takovou halenku šijí švadleny za hrstku rýže v bezcelních zónách někde v mezinárodních vodách. Proto takové oblečení může být tak levné. Se svými studenty na UMPRUM se dopadu oděvního průmyslu na planetu hodně věnujeme a já samotná jsem byla v šoku, když jsem viděla v jejich rešerších, jak špatné to je. Ať jde o podmínky v továrnách v Indii či Bangladéši, kde pracují děti či zničené mrtvé řeky, za což může neekologická výroba bavlny.
Jakou vidíte cestu ke změně?
Nekupovat zboží ve velkých oděvních řetězcích, když nemáte jistotu, že se chovají opravdu ekologicky a udržitelně. Co se týče pracovních podmínek v asijských továrnách, tam jde o složitou otázku. Onehdy jsem se potkala s jedním majitelem textilních továren na výrobu triček ve Vietnamu a Bangladéši. Tvrdil, že jsou udržitelní, protože jeho firmy platí vzdělání dětem, tamní pracovníci mají lepší podmínky než jinde a velmi pečlivě sledují proces výroby bavlny. Na mou otázku o zaměstnávání dětí odvětil, že je to zásadní citlivé téma v sociálním kontextu. Když přijel do továrny, viděl pracujícího kluka kolem dvanácti let věku. Zavolal si ředitele a řekl mu, že s touto praxí musí přestat. On se zachmuřil a řekl, že takhle ale zničí jeho rodinu. Děti jsou totiž často jedinými, které do rodiny přinášejí výdělek. Pak je těžké dělat nějaká rozhodnutí.
Již 40 let se věnujete autorské módě. Jak se v Česku podniká v této oblasti?
Přístup lidí k autorské módě se hodně lepší. Zákazníci cestují, vidí, jak se lidé oblékají jinde a jak žijí. To, že vám není jedno, co máte na sobě, není výraz povrchnosti. Je to výraz kultivovanosti, ale v té máme jako společnost ještě rezervy. Myslím si, že lidé by měli chodit oblékaní osobitě, čistě a noblesně. O tom, zda takto budou chodit, ale nerozhodují peníze. Moje maminka měla velmi nízký důchod a vždy byla elegantně oblečená. Nakupovala v second handu. Přešívala staré věci tak, jak jsme byli zvyklí za komunismu. Jde o to, vnímat krásu i přes to v čem žijeme. Když na oblékání někdo nemá buňky, měl by si nechat poradit.
Většina žen, která přijde ke mně do Studia, zná mojí práci a ví, co může očekávat – nadčasový design z kvalitních materiálů. Je pro mě důležité, abych zároveň se zákaznicí oblékala její osobnost. Nejvíc mám ráda ty chvíle, kdy si povídáme a já ji poznávám. Mluvíme o všem možném a já postupně spatřuji barevnost, vidím obrysy, dokážu si představit, co by dotyčné slušelo. Na druhém setkání probíráme skici, vybíráme látky. Za věrnými zákaznicemi jezdím i domů.
Jak často mluví do vybírání dámské módy muži?
Příliš často se to neděje. Ale měla jsem i zákazníci, jejíchž muž šaty přímo nakreslil. On šaty platil, tak měl pocit, že si může říci, jak mají vypadat. Společně s ženou jsem vybrala materiál, který jí moc slušel a líbil se jí. Seděla jí i barva šatů. Když pak její muž přišel do Studia, řekl, že barva je strašná. Zákaznice se ale nenechala odradit, řekla mu, že jí se prostě taková barva líbí a on to akceptoval. Šaty se mu nakonec moc líbily.
K autorské tvorbě vedete i své studenty. Učíte je, aby uměli svoji práci ocenit?
Určitě! Od začátku musí vědět, kolik si za svůj výrobek chtějí říci. Také v eurech. Před časem jsme měli výstavu školních prací, kde byly u oděvů cedulky v eurech a jenech, protože s kolekcí jsme cestovali na prestižní Graduate Fashion Week do Tokia. Při obhajobách za mnou přišel návštěvník Artsemestru, prezentaci klauzury a sdělil mi, že těmi cenami to oděvní umění devalvujeme. Opáčila jsem, že jde také o byznys, studenti chtějí své práce prodat, a proto tam ceny být musí. A pak se ukázalo, že to bylo správné. Na výstavu totiž přišla jedna holandská sběratelka a moc se jí líbil jeden kabát. Kdyby to bylo jako obvykle, studentka by začala nejistě říkat, že o ceně ještě nepřemýšlela. Takhle bylo vše jasné a takže kousek už brzy mířil do Nizozemí. Studenti potřebují znát hodnotu své práce. Když během studia pracují s nějakými firmami, musí na to mít smlouvu, ne že to budou dělat zadarmo.
Jak je těžké přesvědčit studenty, aby se věnovali raději autorské módě a ne konfekci?
Snažím se je inspirovat svým vlastním životem. Říkám jim, že ve velkém oděvním byznysu ztratí kreativitu. Když pracujete pro konfekční průmysl, jste limitováni a nemůžete uplatnit kreativitu. Ta se nesnoubí s velkovýrobou oděvů. Máte limity pro prodejnost výrobků.
Jak je těžké přesvědčit české oděvní firmy, aby angažovaly kreativní návrháře?
České oděvní firmy bohužel málokdy oslovují oděvní designéry. Před časem jsme s agenturou CzechTrade realizovali projekt, ve kterém se někteří mladí návrháři „infiltrovali“ do tuzemských oděvních značek a zkoušeli něco změnit. Reakce firem byla tristní. Jedna studentka například navrhla krásné zimní bundy s barevnými zipy. Výrobce ale řekl, že jeho zákazníci je nebudou chtít. Další firma prohlásila, že jim stačí kabáty se třemi knoflíky. Z toho je bohužel vidět, že majitelé těchto firem vlastně nemají zájem, aby svoji tvorbu nějak kultivovali.
Liběna Rochová
Oděvní designérka, nazývaná ikona české módy. Působí 40 let v oblasti autorské módy a vede svůj ateliér Studio LR. Je profesorkou a vedoucí Ateliéru designu oděvu a obuvi na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Grand designér roku 2015.
