Marek Orko Vácha: Ochrana přírody je dnes módní. Být zelený, je „in“
Příroda protíná život Marka „Orko“ Váchy v každé vteřině života.
Marek Orko Vácha | foto Martin Polívka / MAFRA / Profimedia
Rodák z Brna se chtěl už od čtyř let stát biologem a cestovatelem. Při studiu přírodních věd nastoupil do semináře a stal se taky katolickým farářem. Jako cestovatel navštívil různé kouty světa, včetně Argentiny, Srí Lanky nebo Tanzanie. Je farářem lechovické farnosti na Znojemsku i přednostou Ústavu etiky na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Jaký je váš vztah k přírodě?
Křesťanství mi hodně pomohlo v tom smyslu, že židovsko-křesťanská tradice vnímá přírodu zaprvé jako zdroj surovin, ale nikdy ne jenom jako skladiště minerálů. Zadruhé, příroda je cestou, která vede k nebi. Když se dívám na přírodu, tak ji mohu vnímat jako umělecké dílo, skrz které se dozvídám něco důležitého o jeho tvůrci. Jako se dozvídám o Michelangelovi, když se dívám na strop v Sixtinské kapli. Když vnímáte přírodu nikoli jenom jako hřiště, kde se odehrávají naše ekologické aktivity, eventuálně jako jeviště, kde probíhá boj o spásu duší, ale vnímáte ji především jako chrám, už se k ní chováte úplně jinak.
Jak se jako kněz, teolog, ale i přírodovědec díváte na českou společnost a její vztah k ekologii?
Je tady řada velmi zajímavých aktivit a pro mě je povzbudivé, že ty aktivity jdou zdola. Není to nařízení ani vlády, ani biskupské konference, ani žádných struktur shora. Například Skautský institut a zejména jeho vizionář Šípek (skautská přezdívka ředitele institutu Miloše Říhy – pozn. red.) vymyslel geniální věc. Propojuje skautský oddíl, správce místního pozemku s odborníky. Ti tři pak spolupracují a oživují nějaké místo. Několikrát jsem taky vyjel se spolkem Větvení z Brna, který sází stromořadí podél cest, kde kdysi bývaly aleje. Přijde mi to důležitého pro obě strany. Ta obec, tj. lidé, kteří tam žijí, díky projektu pochopí, že mladým lidem z města jde o krajinu a jsou schopní pro ni ledacos udělat. Naopak lidé z města mají jistotu, že vznikne něco nového. Geniální je i projekt stromových kaplí (lidé je mohou navštěvovat například v Lanžhotu nebo Nové Lhotě – pozn. red.)
Vy jste teď mluvil o aktivitách přicházejících zezdola. Máte pocit, že o podobné projekty by se měli více zajímat i politici?
Pokud něco vzniká zezdola, tak se to dotýká jedné důležité věci. Je to až pro budoucí generace. Politika ze své podstaty je zaměřena krátkodobě. Každý šéf politické strany chce vyhrát volby. Pokud je politik prozíravý, myslí i na další volby, ale dál ne. Systém je nastavený tak, že když dnes zavelíte k utahování opasků, jehož příznivé sdopady ucítí až vaši vnukové, opozice vás zlikviduje. Všichni se chtějí mít dobře teď. Myslím, že tady má obrovskou výhodu církev, které pracuje s horizontem stovek let. Hlásá pořád to stejné, bez ohledu na feudalismus, kapitalismus nebo komunismus. Hlásá například, že štěstí člověku nepřinese hromadění věcí, ale změna životního stylu. Nebo že člověk by měl být citlivý ke všem utiskovaným a marginalizovaným. Kontakt s nimi se rovná kontaktu s Bohem. Všichni jsou boží tvorové. Pokud se mám starat o boží tvory, pak z logiky věci se musím starat i o přírodu.
Můžou aktivity na záchranu přírody společnost rozdělovat?
Ano, můžou. Vnímám to tak, že je před lidstvo postavený problém, který nikdy dřív nemuselo řešit. A naprosto logicky tápe. Nikdo přesně neví, co by se mělo dělat, a tak děláme věci, které někdy jsou humorné, někdy jsou vážné a někdy v člověku vyvolávají vztek. Snažíme se mít alternativní zdroje energie a v Česku máme dost tristní zkušenost se solárními barony, s řepkou a větrníky. Optimista by nejspíš řekl, že jsou to takové ty dětské nemoci, ale směr je asi správný.
A jak se díváte na ekologický aktivismus?
Některá hnutí u nás dospělých trošku způsobují pozvedání obočí. Například „Pátky pro budoucnost“. Když jednou za rok mladí vyjdou do ulic, pošlou tím politikům vzkaz, že je na čase něco začít dělat. Myšlenka: „proč chodit do školy, když možná není žádná budoucnost,“ je důležitá a nutí nás přemýšlet v dlouhodobých perspektivách. Ale nejsem zastáncem toho, aby mladí chodili místo školy stávkovat. Nechci se tomu posmívat, ale chápu, že taková forma aktivismu může být hluboce rozdělující. Environmentální řešení můžou být pro někoho úsměvná, ale někdo v tom už může vidět nový druh zelené totality.
Nemáme spíš jen sklon k používání úderných frází, než k opravdovým činům?
Ten sklon nepochybně máme. Teď jsem tady četl „Green deal“ (Zelená dohoda pro Evropu – pozn. red.) a tam jsou kouzelné fráze. Jako například, že naším největším spojencem proti globální změně klimatu je příroda. Jako přírodovědec jsem naučený přesnému myšlení, tak by mě zajímalo, jak může být příroda mým spojencem. Jestli mi pomůže třeba roháč nebo borovice? To je tak bezobsažné. Na druhou stranu vidím, že za posledních čtyřicet roků se opravdu něco změnilo. I když na začátku mnozí říkali, že lidi kvůli sobeckosti nikdy neupřednostní třeba přírodu před penězi. Najednou fungují věci jako „fair trade.“ Každá politická strana má ve svém programovém prohlášení nějakou oblast, která se týká ochrany přírody.
Ta aktivita hodně závisí na jednotlivcích, ale na druhou stranu vidíme, že se přizpůsobují i různé firmy. Řetězce propagují recyklovatelné materiály, bio produkty. Je to cesta, jak snížit zátěž pro planetu? Nebo spíš alibismus, protože to nesnižuje konzumerismus?
Motivace lidského nitra bývají mnohdy koktejlem mnoha různých proudů. Málokdy je v tom něco krystalicky čistého. Ochrana přírody je dnes módní. Být zelený, je „in“, takže se dnes všichni snaží být eko přátelští. Může nám to přijít úsměvné, jako ta papírová brčka, ale samo o sobě to není špatně. Tohle všechno patří do takzvané mělké ekologie. To znamená, že nastavení společnosti je podle nás v pořádku, řetězce jsou v pořádku, ale budeme konzumovat ekologicky šetrněji. Je to jako auto, které jede k propasti, a my se snažíme, aby jelo pomaleji. Ale pak je ta hluboká ekologie, která říká, že důležitá je změna životního stylu, nastavení té civilizace. Rád bych zmínil jednu myšlenku, kterou opakují jungiáni i papež František, který píše v encyklice Laudato si‘ „pouště vnější se rozrostli proto, že tak narostli pouště vnitřní“. Krajina je opravdu zrcadlem duše. Často utíkáme a účastníme se mnoha hnutí za nápravu světa jen proto, abychom se nemuseli vracet k vlastním vnitřním problémům a napravovat sami sebe. Změnit nastavení společnost by třeba i znamenalo zastavit se a zkusit napravit ty vnitřní pouště. Pak ty vnější pouště zmizí taky.
Vy jste skaut, od malička jste byl vedený k úctě k přírodě. Ale stalo se třeba v poslední době, že jste změnil nějaký svůj návyk kvůli tomu, abyste napomohl té zelenější budoucnosti?
Papež František napsal Laudato si‘ v roce 2015. A já byl obrovský pesimista. Říkal jsem si, že to nic nezmění, nic se nestane. A najednou tu byla vyhlášena „Season of Creation“ – Doba stvoření. Je to doba od 1. září do 4. října, kdy je svátek svatého Františka s Assisi – patrona ekologů. Farnosti jsou vyzývány, aby se do toho nějak zapojily a ono se tak opravdu děje. I když třeba moje farnost Lechovice u Znojma, to jsou lidé, od kterých bych se já mohl učit. Jsou to vinaři a zemědělci, lidé, kteří jsou spojení se zemí. Třeba jdeme z jedné vesničky do druhé, z Lechovic do Borotic ke kapličce svatého Václava, to je taková pouť. Takové věci tam vznikají a stmelují farnost. Ale rád bych zdůraznil, že za tím nestojím já. Já se tomu snažím nepřekážet.
Marek „Orko“ Vácha (1966)
Vystudoval obor Molekulární biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Teologii studoval v Olomouci a Bruselu. Přezdívka „Orko“ odkazuje na skautské hnutí, jehož je členem od dětství. Půl roku žil v trapistickém klášteře ve Francii. Dnes je přednostou Ústavem etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, farářem v Lechovicích a kaplanem u Nejsvětějšího Salvátora. Zároveň je autorem několika knih.
