Miliardář a jihomoravský patriot se rozhodl vrátit vodu do krajiny. Způsobil zázrak
Víc než dvě stě let stojí v lednicko-valtickém areálu Obelisk, místními přezdívaný „Facka“. Postavit ho nechal v roce 1798 kníže Alois I. Josef z Lichtenštejna na památku uzavření míru mezi Francií a Rakouskem. Za tu dobu byl jehlan, který symbolizuje sílu rozumu, svědkem dramatické proměny tamní krajiny.
„Když se v roce 1998 oslavovalo dvě stě let od postavení Obelisku, zajel jsem se tam podívat a byl jsem zděšený z toho, co se tam stalo. Vzalo mě to za srdce,“ vzpomíná František Fabičovič, podnikatel a spolumajitel dnešní miliardové firmy Alcaplast. Obelisku se říká „facka“, tu měl údajně obdržet od své manželky kníže Kryštof z Lichtenštejna za to, že v kartách prohrál mikulovské panství. Pořádnou facku ale během socialismu dostala také místní příroda. Původně lužní krajina byla vysušená, vyprahlá, půda rozpraskaná. A zvláštně utichlá – důsledek regulace řeky Dyje, která proběhla v sedmdesátých letech.
Já jsem si ta místa ze svého dětství pamatoval jinak. Jako kluk jsem znal dobře tamní tůně, meandry s nádherně průhlednou vodou, s lekníny. Všude plno ryb a vodního ptactva. Když člověk v té krajině vyrůstá, tak ho pak přitahuje celý život. Tedy aspoň mě,“ vzpomíná zakladatel největšího výrobce sanitární techniky v Česku a také inženýr a absolvent lesnické fakulty.
Protože je také hrdým jihomoravským patriotem, rozhodl, že musí něco podniknout. A tak začal skupovat pozemky, zcelovat je. Následně oslovil Atelier Krejčiříkovi. Firma se specializuje na zahradní a krajinářské úpravy, mezi její oceňované projekty patří například obnova zahrady vily Tugendhat nebo zahrady hospitálu Kuksu a dalších zámků na našem území.
Co neoplotíte, o to přijdete
„Prvním krokem bylo najít historické podklady k tomu území,” vysvětluje krajinářský architekt Přemysl Krejčiřík, který nejprve prozkoumal mapy z doby Lichtenštejnů. „Oni tam tehdy měli školky a část území, za minaretem, byla součástí zámeckého parku,” vysvětluje. Pak přišly na řadu mapy z katastru a letecké snímky – a to z doby, kdy se Dyje ještě klikatila.
„Nejzajímavější věc byla mrtvá ramena. Když se v sedmdesátých letech Dyje zregulovala, její tok se narovnal. Následně došlo k odvodnění celého území. Věděli jsme, že když sem znovu přivedeme vodu, obnovíme i krajinu,” popisuje původní plán Krejčiřík, který projekt pracovně nazývá „vodní systém 2.0.”
Bagry nejprve vyhloubila místa, kde mrtvá ramena bývala. Ta pak architekti propojili s vodními kanály. Když je třeba, napustí je vodou a simulují tak situaci, ke které docházelo před regulací Dyje – tedy k povodním. “Vyvoláme cíleně záplavy, protože pokud se ta půda na jaře nenasytí vodou, tak tam nic neroste, je to defacto poušť,” vysvětluje Krejčiřík.
Experiment, navíc na území, které je zapsané na seznamu dědictví UNESCO, však narazil i na odpor jak místních, tak ochranářů přírody. „Osočovali mě, že to tam chci zničit,” vzpomíná František Fabičovič na začátky obnovy lužních lesů. Jako majitel totiž území nechal oplotit. Místní proti tomuto kroku sepisovali i petice, na duhou stranu mu pozemky prodávali. Podnikatel říká, že nemohl jinak.
„Vysadil jsem tam třeba dvě stě planých jabloní, ale do 14 dní mi je někdo všechny ukradl. Asi si myslel, že jsou nějaké dobré. Vozili mi tam odpadky. Tam si každý hospodařil, jak uměl. Byl to boj s větrnými mlýny. A protože jediné, co můžete oplotit je obora, tak jsem začal tvořit oboru,” vysvětluje Fabičovič.
Návrat přírody
“Po lednicko-valtickém areálu projede půl milionu cyklistů za rok. Když se v oboře Obelisk může najednou člověk pohybovat jen v určitých mantinelech, tak je to hned znát. Vrátily se tam lekníny. Najednou tam bují rostliny, které téměř z té přírody vymizely. Příroda se neptala a vrátila se tam úplně sama… To je pro mě jak z jiné galaxie. Dokazuje tu sílu přírody,” pochvaluje si kontroverzní krok naopak krajinářský architekt.
Dnes v oboře o rozloze 550 hektarů roste na pět set druhů rostlin. A nejde jen o ně. Sofistikovaný vodní systém, byť uměle vytvořený, přinesl viditelné a slyšitelné výsledky. V oboře troubí jeleni, je slyšet kvákání žab i zpěv ptáků.
„Jsou tam vody stojaté, tekoucí, dočasné i trvalé, což je ideální pro obojživelníky. Oni si tam doslova mohou najít to, co jim nejvíc vyhovuje. Žije tam skokan zelený, skokan krátkonohý, v bohaté populaci se tam vyskytují rosničky zelené, kuňky obecné, což v okolní krajině není tak běžné. Jsou tam jedinečné lokality, kde žije třeba pět druhů obojživelníků současně, včetně čolka obecného. Čolci jsou asi nejohroženější. Těch moc není, protože oni potřebují vody, které nejsou kalné a špinavé. Žijí v prosluněných tůních s vodní vegetací,” pochvaluje si zoolog Miroslav Šebela z Moravského zemského muzea.
Z větších zvířat žijí ve vodním labyrintu obory Obelisk bobři a vydry. „Pobřežní porosty, rákos orobinec a další kytky, vytvářejí specifická stanoviště, ve kterém se vytírají ryby. Na ryby jsou navázané nejen vydry, ale také řada ptáků. V blízkosti Obelisku je kolonie volavek popelavých. Jsou tam čápi bílí, pak malí ptáci, kteří nejsou vidět, ale o to víc jsou slyšet: pěvci, rákosníci. Ale i kachny. Na tahu se tam zastavují bahňáci, vodouši, jespáci,” vyjmenovává Šebela. To ale není vše.
„Pak je tam unikátní záležitost. V posledních deseti letech v oboře hnízdí orel královský. Není rok, aby nevyvedl mláďata,” upozorňuje zoolog. A ani orel není v oboře náhodou. „Orli totiž žijí poblíž lokalit, kde se chová zvěř. Proč? Je tam dostatek žrádla. Oni jsou schopni nažrat se vývrhu, tedy toho, co zůstane po ulovené zvěři. Ale hlavně tam žije hodně drobné zvěře a orel královský intenzivně loví malé zajíce. Není problém vidět, jak nese na hnízdo lišče. Uloví třeba jedno denně. Je regulátorem šelem v krajině,” vysvětluje zoolog, jak funguje tamní ekosystém.
Nedělám to pro sebe
„A je to o to zajímavější, že celá obora je umělá, že ji vytvořil člověk. Čili z toho plyne, že krajinu lze přizpůsobit zvířatům, když jsou peníze, čas a trochu rozumu. To se obvykle v naší krajině tak často nepotkává,” domnívá se zoolog.
Přestože jde o defacto umělý vodní systém a uzavřenou rezervaci, krajinářský architekt i zoolog se shodují, že zelený ostrov Obelisk „komunikuje” i s okolním světem.
“Většina živočichů, kromě třeba jelenů, může po okolí putovat. Projdou plotem. Ptáci přeletí. V oboře ale nacházejí klid. Na rozmnožování, přežvykování. A to nemají široko daleko. Žije tam na 200 zajímavých druhů a to nepočítám bezobratlé…Je to ekosystém, který se přibližuje tomu, co tam bylo dřív, než do něj vstoupil člověk,” vysvětluje Šebela.
„Příroda skutečně úplně ožila. Stal se tam zázrak,” dodává majitel obory František Fabičovič, zapálený vinař a myslivec, který na území chová jedny z největších jelenů u nás. Za tím zázrakem je ale hodně lidské práce a nemalá investice.
Od chvíle, kdy se podnikatel do obnovy lužní krajiny pustil, vytvořil 40 milionů vodních ploch. Doposud také vysázel více než jeden a půl milionu stromů. „Já to nedělám pro sebe, ale pro budoucí generace. Když vysadím dubové aleje, tak to nebudu já, kdo pod jejich korunami bude chodit. Doufám, že na mě za šedesát sto let lidé budou vzpomínat v dobrém,” říká.
