Případ Sberbank nám předvádí, že i v Česku může zkrachovat banka. Notabene úplně zdravá banka. Už jsme na to skoro zapomněli, ale prakticky všechny české banky prošly existenční krizí. Jejich krize byly občas hodně dobrodružné, často bez dobrého konce a bez výjimky byly pro daňového poplatníka velmi drahé.

Případ Sberbank se jeví jako hodně netypický, protože její portfolio bylo bezproblémové a položil ji run. Nešlo o solventnost, ale o likviditu. Doplněnou o fakt, že vlastník, tedy ruská banka, se stal v Evropě nežádoucí a nedůvěryhodnou entitou.

Finále lovecké sezony

Pamětník si jistě vybaví, že osoba akcionáře nedůvěryhodného centrální bance byla nakonec hlavním důvodem odnětí licence Agrobance v roce 1996 a run na banku zřejmě trochu podpořený některými hráči na trhu poslal bleskově do kolen IPB v roce 2000. To už byla ale vrcholná fáze naší lovecké bankovní sezony ve finále ekonomické transformace.

První na odstřel byly porevoluční malé banky vzniklé na zelené louce aktivitou podnikatelů, kteří fakticky neměli žádné znalosti skutečného západního bankovnictví, a čerstvě ustavený bankovní dohled ČNB na tom nebyl s kvalifikací při vydávání licencí o moc lépe. Zrod těchto finančních domů byl nicméně vynucený situací.

Se začátkem transformace se spustila nejprve malá privatizace provozoven obchodu a služeb, po níž se začaly prodávat i větší podniky. Velké komerční banky vzniklé rozštěpením bývalé Státní banky československé to financovat neuměly, nehledě na to, že na první dobrou byly samy kvůli úvěrům státním podnikům, které náhle ztratily odbyt v RVHP, technicky insolventní a potřebovaly se ozdravit a také personálně vybavit.

Objevilo se tedy pár podnikatelů, kteří byli schopni složit padesát milionů základního kapitálu, sehnali do mana­gementu někoho z bývalé SBČS a získali licenci, s níž mohli sbírat depozita od obyvatelstva na nadstandardně vysoký úrok, čerpat likviditu na mezibankovním trhu a půjčovat. Byly to z logiky doby obchody velice riskantní – často spřízněným osobám, s velmi nejistou návratností a občas šlo i o vyslovené podvody s půjčenými penězi. Nebylo tedy překvapivé, když se zhruba rok po svém založení zhroutila Kreditní a průmyslová banka. Pak následovala Banka Bohemia, AB banka, Česká banka a mnoho dalších. Dohromady jich bylo zhruba patnáct. Lidé začali přicházet o peníze, a tak v roce 1994 vznikl fond pojištění vkladů, který měl garantovat, že střadatelé své úspory dostanou z velké části vyplacené a nepřijdou o ně. Jenže ze ztracených vkladů se stala politická otázka a poslanci pak schvalovali jeden odškodňovací zákon za druhým. Náklady na tato odškodnění nad rámec garancí přišly na více než třicet miliard korun.

Tykačovy manévry

Největší z malých bank nicméně vznikla už v roce 1990, kdy SBČS založila Agrobanku jako první nestátní banku. Jejími akcionáři byly především zemědělské podniky, ale postupně její akcie nakupovaly i fyzické osoby, a to v poměrně velkém měřítku. Díky rozptýlenému vlastnictví mohl Agrobanku v roce 1995 ovládnout Motoinvest Pavla Tykače, který se angažoval v kuponové privatizaci.

Agrobanka podnikala v obtížném sektoru zemědělství a služeb a její úvěrové portfolio nebylo nejzdravější. Vstup mladého a dravého finančníka Pavla Tykače vyděsil vedení ČNB, která se obávala, že Tykač angažuje banku ve svých riskantních privatizačních výpadech a způsobí jí těžkou ztrátu. Poslala do Agrobanky bankovní dohled a uvalila na ni nucenou správu. Následný audit měl dokázat, že Motoinvest v bance způsobil ztrátu devíti miliard, proti čemuž se Tykač dodnes ostře ohrazuje.

Faktem je, že tato nucená správa se ČNB moc nepovedla. Nucený správce Jiří Klumpar s podporou bankovního dohledu Agrobanku rozdělil na zdravou a zbytkovou část. Tu zdravou prodal GE Capital Bank zhruba za půl miliardy korun a ztrátovou poslal do likvidace. Tento krok velcí i malí akcionáři společně napadli a nastaly právní tahanice, které skončily teprve nedávno a vyžádaly si odškodnění nejen vkladatelů, ale i akcio­nářů, kteří v dlouhé řadě soudních sporů zaznamenali řadu úspěchů a fakticky ohrožovali fungování i zdravé části, z níž se postupně stala GE Money Bank a dnes Moneta. Představitelé ČNB, kteří k těm soudům museli v minulých letech chodit, dnes nevzpomínají na své předchůdce z poloviny devadesátek zrovna s láskou. Likvidovaná část byla vymazána z rejstříku až zhruba před rokem, tedy téměř po čtvrt století od uvalení nucené správy.

Privatizační dravec

Brilantní operací pak nebyl ani dosud největší český krach, kterým je pád Investiční a poštovní banky v červnu roku 2000. Samotná Investiční banka vznikla oživením součásti bývalé SBČS v roce 1990 a později se spojila s nově vzniklou malou Poštovní bankou. Byla privatizována v kuponové privatizaci, ale pak ji prostřednictvím jejích vlastních investičních fondů ovládl management s velmi dobrými politickými kontakty. Její byznys v devadesátých letech prudce expandoval. Masivně se účastnila privatizace a financovala akvizice největších státních podniků jejich manažery, případně spřízněnými podnikatelskými skupinami. Byla takřka u všeho, co se v privatizaci šustlo. Zároveň však mohutně a úspěšně rozvíjela retail a stala se po České spořitelně druhou největší bankou z pohledu počtu klientů.

Agresivní úvěrová politika spojená s nastupující krizí vedla k výraznému zhoršení finančního zdraví banky a auditor požadoval doplnění kapitálu. Management přivedl jako investora japonskou investiční banku Nomura, která sice navýšila kapitál, ale proti tomu si vyvedla ze skupiny IPB cenné akcie Plzeňských pivovarů. IPB se snažila snížit úvěrové riziko nejrůznějšími operacemi, ale z pohledu ČNB se jí to moc nevedlo. V bankovních kruzích se v roce 1999 začal šířit názor, že IPB skončí v nucené správě. Na veřejnost to prosáklo koncem jara 2000 a začal run. Klienti vybírali peníze a převáděli je do jiných bank. Situace se stala neudržitelnou a 16. června 2000 nastoupil do centrály banky nucený správce v doprovodu těžce ozbrojené zásahové jednotky. Hned v pondělí byla uzavřena smlouva mezi ČSOB, ministerstvem financí a ČNB o státní záruce, kterou ČSOB získala na všechna aktiva IPB za jednu korunu. ČSOB tak převzala svého konkurenta a získala mimořádnou pozici na retailovém trhu, na němž do té doby nebyla moc úspěšná.

Stačilo si vybrat

ČSOB už v té době byla privatizována do rukou belgické KBC. Byla to bezesporu nejzdravější česká banka, která se prakticky vůbec neúčastnila privatizace, a její podnikání bylo na tehdejší poměry extrémně obezřetné. Obezřetné bylo i její převzetí IPB, na něž se zjevně dlouho připravovala. Smlouvy se státem jí umožnily převzít všechna aktiva a několik let si z nich vybírat, co si chce nechat. Zbytek za účetní cenu přebírala státní Česká konsolidační agentura. Stát platil vymáhání pohledávek, včetně nákladů na právníky ČSOB, i škody vzniklé třetím stranám.

Celkové náklady se odhadují zhruba na 170 miliard korun pro daňové poplatníky, což přesahuje celkový objem vkladů, které v IPB byly. Stát a Nomura vůči sobě podaly navíc arbitrážní žaloby, v nichž byla ovšem úspěšná pouze Nomura, která přistoupila na smír za částku 3,6 miliardy korun.

Do potíží se pak dostaly i největší státní banky částečně privatizované v kuponovce, Česká spořitelna a Komerční banka. Zemanova vláda se z případu IPB trochu poučila a jejich špatné úvěry dohromady zhruba za sto miliard korun konsenzuálně převedla na konsolidační agenturu a pak je privatizovala do rukou Erste a Société Générale.

Věřme, že se ČNB vypořádá se Sberbank úsporněji.