Novela zákoníku práce, která teprve nabírá paragrafované znění, je oblíbenou hračkou vládní koalice. Na ní demonstruje své hodnotové zaměření, které se z pohledu voliče za ty dva a půl roku pěkně rozplizlo. Sám zákon přitom nijak nehoří a neřeší nic, co by nevydrželo v současné podobě klidně další čtyři roky.
Největším diskusním hitem je výpověď bez udání důvodu, což byl jeden z praktických návrhů poradců z NERV, který vyvolal mohutné veřejné diskuse, protože mnozí si představili revoluci v pracovním právu po dánském vzoru flexicurity. Zaměstnanci tam dostávají padáka na hodinu, a nejen bez zdůvodnění, ale i bez odstupného. To je starostí státní sociální správy a je velmi velkorysé, jenže každý nezaměstnaný se pod přísným dohledem musí sakra snažit, aby si nové místo našel. A pokud si chce udělat třeba výlet, tak jedině pokud na něj dostane od pracáku dovolenou.
Dánsku to skvěle funguje a zajišťuje dlouhodobě nízkou nezaměstnanost. Tu ale my máme taky i bez flexicurity. Podstatou navrhované změny prostě bylo jen odstranit absurdní stav, kdy lze propustit zaměstnance jenom tehdy, pokud zaměstnavatel ruší jeho pracovní místo, nebo se zásadně a opakovaně přes písemné výtky dopustí vážného porušení pracovní kázně. Když fláká práci a bere nejvíce v oddělení a za dvěřmi stojí pět lepších a pracovitějších, je zaměstnavatel oficiálně bez šance. Neoficiálně pak musí provádět kejkle často na hraně zákona.
Pro ODS se poskytnutí možnosti zaměstnavatele propustit zaměstnance, s nímž nechce pracovat, stalo zřejmě posledním symbolem pravicové politiky a její poslanci to chtějí do zákona za každou cenu, třeba i se zvýšením odstupného. Nakonec to má logiku a řeší to praktický problém starý několik desetiletí. Přesto to nakonec stejně nejspíše neprojde.
Lidovci, kteří mají přes ministerstvo práce zákon v hrsti, to ale z jakési údajné sociální citlivosti a smyslu pro personální inženýring nechtějí připustit ani za mák a v koalici pro to mají podporu. Aby se neřeklo, přísní chtějí být v tom, že chtějí zkrátit výpovědní lhůtu tak, aby začínala hned dnem doručení výpovědi, a ne až prvním dnem dalšího měsíce. To je fajn a má to logiku a zaměstnavatelé by to ocenili.
Ale neměl by to hned vynahrazovat nápad na právo zaměstnance určovat si rozvrh pracovní doby, pokud zrovna nemaká na páse. Šéf sice musí zaměstnancem navrženou dobu odsouhlasit, nebo požadovat její změnu, ale zase ji musí zdůvodňovat. Takže handrkování o věcech, které na nějakém neformálním, ale hierarchicky správném principu ve většině firem fungovaly, bude teď upravovat zákon, kterému do toho vlastně vůbec nic není. Mimochodem, takové dohadování je zrovna krásný příklad, kdy by se ta výpověď bez udání důvodu docela hodila.
K tomu se ještě prodlužuje zkušební doba u běžných zaměstnanců ze tří na čtyři měsíce a u manažerských pozic z šesti měsíců na osm. Asi kdyby se díky samourčování pracovní doby dotyčný nedostatečně potkával se šéfem, tak ať ho udržíme déle na špičkách.
Celkově se tedy navrhovanými popatřeními opět spíše posiluje pozice zaměstnanců, ale nic zásadního se neděje. Nicméně odboráři i tak proti přijetí zákona hodlají protestovat. Ale i kdyby s protestem uspěli, tentokrát se opravdu nic nestane. Kromě toho, že ubude pár témat do zbytečných mediálních diskusí. A oddělení HR ušetří za nezbytná školení.
Ve Sněmovně ostatně čeká na projednání pořádný balík mnohem důležitějších zákon. Tam by proaktivní legislativci z MPSV byli potřeba mnohem více.
